|
reklama
| Nestydím se za velké emoce |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.88/2011, str. 22 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Za tragicky vášnivou Faidru získala Helena Dvořáková v roce 2007 cenu Alfréda Radoka. Nyní zkouší roli osudové ženy ve hře francouzského dramatika a diplomata Paula Claudela. Mimochodem, roku 1909 působil jako konzul také v Praze.
|
|
|
Město však Paulu Claudelovi bylo jen pouhým „ledovým bivakem“, přestupnou stanicí mezi Čínou a Německem, zatímco herečka Helena Dvořáková už považuje Prahu za svůj domov. I když kdo ví, kam ji neklidný vítr v její duši ještě zavane...
Claudelovo komorní drama Polední úděl má v Divadle v Dlouhé premiéru 12. dubna. Nabízí neotřelý pohled do lidské duše, příběh o nikdy nenaplněné touze a trýznivé lásce. Je vlastně Claudelovou autobiografií. Ve dvaatřiceti letech prožil životní zlom. Odstoupil od kněžského slibu a rozhodl se pro světský život. Při cestě lodí do Číny potkal osudovou ženu, Polku Rosalii Vetch (neboli Ysé), která je pro něj prohlédnutím i zkouškou zároveň.
Jaká je Ysé, jediná žena mezi třemi muži?
Ysé byla ve skutečnosti o něco starší než Claudel. Žena, která už mělo leccos odžito, matka čtyř dětí. Následovala manžela na cestě do Číny s jeho vizí rychlého zbohatnutí, ale zároveň cítila, že ji tento vztah nenaplňuje, a toužila po svobodě.
Je i vám blízká její touha po svobodě?
Mám také chuť vrhnout se do něčeho neznámého, byť je to někdy až zničující. Občas se ráda pohybuji na hraně. Naštěstí mám divadlo, kde je takový stav dokonce žádoucí. Prostřednictvím rolí se očišťuji od těch svých démonů. A role osudových žen k tomu přímo vybízejí.
Za vaším rozhodnutím studovat divadlo stála také chuť vrhnout se do neznáma? Nepocházím z divadelní rodiny. K divadlu mě přivedli až spolužáci na gymnáziu – Jan Mikulášek, který později vystudoval režii na JAMU, a Marek Cpin, který se rozhodl pro Nestydím se za velké emoce scénografii. Naštěstí mě rodiče vždy podporovali v tom, za čím jsem si šla. Už jako malá jsem zpívala a také jsem hrála na příčnou flétnu. Máma mi tenkrát sice říkala, ať si rozmyslím, jestli se chci opravdu divadlem živit, jenže já si byla jistá. Dnes bych jí mnohdy dala za pravdu a vážně o tom přemýšlela.
Už byste na divadelní fakultu nešla?
Těžko říct, ale vysvětlím vám, proč se na to dnes dívám jinak. Když nastane v divadle čas generálních zkoušek, jsme tam zavření od nevidím do nevidím. Celé ty dny si „rvu své vnitřnosti“, praská mi z toho hlava a propírám se znovu a znovu, protože jediným hereckým nástrojem jsem si já sama. To není snadné přežít nejenom pro mě, ale často se kvůli tomu komplikují i vztahy venku, v reálném životě. Asi ne všichni herci pracují natolik intenzivně, ne všichni ovšem mají to štěstí spolupracovat s režisérem, jako je Hana Burešová. Proto se někdy sama sebe ptám, jestli mi to za to stojí, ale jak vidíte, dělám to pořád dál.
Režisérka Hana Burešová vás přivedla do Prahy?
Setkala jsem se s ní při svém prvním angažmá v Brně, tenkrát tam hostovala. Padly jsme si do oka, nabídla mi angažmá v Divadle v Dlouhé. Spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem si vybírají nepříliš známé divadelní kusy, které vyprávějí o bloudění lidské duše. Haně důvěřuji, umím jí naslouchat.
Také v Brně jste hrála krásné role. Role Lady Macbeth v Divadle U stolu vám přinesla nominaci na Cenu Thálie...
I František Derfler, umělecký šéf a režisér Divadla U stolu, vyhledává takové tituly, které nás přesahují, které jsou jakousi rozpravou mezi nebem a zemí.
Nebylo těžké odejít z tak dobrého divadla a z rodného města?
Mně se to tenkrát hodilo. Dostala jsem divadelní nabídku v Německu, kde jsem potkala člověka, se kterým jsem chtěla žít. A z Prahy je to do Německa blíž. Samozřejmě je tu oproti Brnu více možností, jak se herecky angažovat.
Hrát divadlo v cizím jazyce, to musela být ohromná zkušenost.
Měla jsem velké oči. Z němčiny jsem sice maturovala, ale člověk zapomíná. Naučila jsem se text slovo od slova. Když jsem přijela do Německa, zjistila jsem, že mám za sebou teprve třetinu práce. Myslím, že jsem nakonec uspěla, hned jsem totiž dostala nabídku na další rok.
Je německé divadlo jiné než české?
Začnu trochu oklikou. Předminulou sezonu jsem zkoušela v Divadle Ungelt se španělským režisérem Carlosem Be hru Origami. Je to hra nabitá emocemi, neuvěřitelně silná. Divák nemá šanci si při ní oddychnout. V Německu se takových představení nebojí. U nás máme potřebu až na některé výjimky emoce shodit, odlehčit. Myslím, že je důležité, abychom se v divadle za velké emoce nestyděli, ukázali všechno, co je uvnitř, nebáli se diváky vychovávat. Když jsou lidé po představení šokovaní, je to dobře. Hra je zasáhla a přinutila je přemýšlet.
Nechtěla jste v Německu zůstat?
Představovala jsem si, že tam budu žít. Jsme už jiná generace, hranice se posouvají, můžeme cestovat, skoro všichni mluvíme anglicky. Ale nevím, jestli bych se tam mohla věnovat divadlu, možná bych pracovala v mateřské škole. To už teď nedomyslím. S přítelem jsme se rozešli, vrátila jsem se. Čím jsem starší, uvědomuji si více své kořeny, jsem hrdá, že jsem Češka. Tady jdu svou cestu, na které jsem šťastná.
Praha je teď tedy vaším jediným domovem?
Nedávno jsem si uvědomila, že Dejvice jsem si zamilovala. Praha je metropole, takže kam dál by herec mohl jít za kariérou? Takový mám momentálně vztah k Praze. K Brnu už cítím spíš melancholii, díky milým vzpomínkám, díky kamarádům, kteří mi tam zůstali. Jsou však daleko a já si s nimi nesděluji své každodenní radosti a starosti. Ale kdo ví, kudy ta moje cesta dál povede.
|
|
Moje osudové ženy…
Helena Dvořáková má ráda role plné vášně a emocí. Taková je Faidra, kterou zničí nešťastná láska k nevlastnímu synovi Hippolytovi, či Doňa Mencía de Acuña, milující žena, jejímuž manželovi stačí pouhé podezření z nevěry a rozpoutá krvavé drama. Dvě silné ženské postavy, jejichž mužské protějšky – hraje je pokaždé Miroslav Táborský – bojují především se svou vlastní slabostí. Faidra, antická Senekova „klasika“ ve verších, a španělské Calderónovo barokní drama Lékař své cti mají v Divadle v Dlouhé mnoho společného nejenom obsahově. Za oběma inscenacemi stojí dramaturg Štěpán Otčenášek a režisérka Hana Burešová. Všichni čtyři tvůrci se nyní opět scházejí u dalšího lidského dramatu na divadelních prknech, v inscenaci Polední úděl od Paula Claudela.
|
|
|
Paul Claudel: Polední úděl
Básníkem, dramatikem i diplomatem, tím vším byl Paul Claudel (1868–1955). Od roku 1895 působil v Číně jako francouzský diplomat, ale stále přemýšlel o složení kněžského slibu... V říjnu roku 1901 plul zpět do Číny na zaoceánském parníku Ernest-Simons. Potkal tu osudovou ženu Rosalii Vetch neboli Ysé původem z Polska a podlehl jejímu kouzlu. Zoufale se do ní zamiloval, prožil svou první zkušenost s láskou. Ona byla vdaná, měla čtyři děti. Jemu bylo 32 let. „Proč se mi to děje? Proč vás musím potkat? Na této lodi, v tomto okamžiku, kdy se mi nedostává sil. Je těžké nebýt milován. Je těžké být sám. Je těžké čekat…“ Po její zradě, šílený bolestí, napsal v roce 1905 Partage de Midi, v českém překladu Polední úděl. Drama jedné ženy mezi třemi muži začíná v poledním žáru na palubě parníku a končí ve městě na jihu Číny. Proč Hana Burešová se Štěpánem Otčenáškem upravili pro Divadlo v Dlouhé právě tuto hru? „Působí silně svou autenticitou a Claudelovou jedinečnou schopností nahlédnout do vesmíru lidské duše – duše usilovně hledající, a proto často bloudící, duše chybující, trpící a milující,“ říkají. divadlo v dlouhé, praha, premiéra 12. 4., dubnové termíny pRedstavení 13. 4., 18. 4., 26. 4., www.divadlovdlouhe.cz
|
|
|
Foto: © Martin Špelda. Děkujeme Hotelu Josef za poskytnutí prostoru k fotografování.
|
|
|
|
obsah čísla 88 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
