|
reklama
| Sen o Společnosti národů |
|
Karel Pacner |
| SANQUIS č.87/2011, str. 52 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| První bitvu prezident Woodrow Wilson prohrál. V březnu 1920 američtí senátoři odmítli Versailleskou smlouvu, a tak padla i účast USA v právě založené Společnosti národů. Sen muže, který do ní vkládal naděje celého světa, se však nakonec naplnil.
|
|
|
Když americký prezident Woodrow Wilson přijel v sobotu 14. prosince 1918 na pařížské nádraží, vítala ho vláda v čele s Georgesem Clemenceauem i francouzský prezident Raymond Poincaré. Cestou z nádraží do rezidence zdravily amerického prezidenta desetitisíce Francouzů. Válka skončila, bez amerických vojáků by to tak snadné nebylo!
Mírová konference ve Versailles začala o měsíc později. Měla stanovit podmínky pro poražené Německo a Rakousko-Uhersko a současně založit organizaci, která by dalším válečným dobrodružstvím předcházela. Jednání nebyla snadná. Francie požadovala tvrdá opatření proti Německu, která by ho zásadně oslabila. Britové by nejraději viděli německého císaře Viléma na šibenici. Italové chtěli utrhnout zase z Rakouska co možná největší kus území. Naproti tomu Wilson chtěl vybudovat Společnost národů jako hráz proti dalším konfl iktům.
Americký prezident proto předsedal výboru, který projekt Společnosti národů rozpracoval do všech podrobností. Každý členský stát měl mít jeden hlas. V čele měla stát rada, v níž by trvale zasedali zástupci USA, Velké Británie, Francie, Itálie a Japonska s právem veta, a s nimi by se střídali u jednacího stolu diplomaté ze čtyř dalších zemí. Kdyby se chtěl někdo opět vydat na válečnou stezku, měla proti němu vyhlásit Společnost vojenské a ekonomické sankce.
Síla americké opozice
Wilson projekt odevzdal v Paříži k diskusi 14. února 1919 a druhý den odplul do USA. Ve Washingtonu proti němu však vystoupila republikánská opozice v čele se senátorem Lodgem: „Projekt Společnosti národů, jak byl předložen k posouzení, není přijatelný!“ Prezident si jistě uvědomil zásadní chybu – nevzal s sebou do Paříže žádného zástupce opozice. Teď se mu to vymstilo. Pokusil se tedy o reprízu a při druhé cestě do Paříže dodatky republikánů přiložil k projektu. Podle nich by každý členský stát mohl ze Společnosti národů po dvou letech vystoupit, vnitřní problémy by zůstávaly jeho věcí a žádné regionální dohody by nebyly dotčeny.
Na konferenci nikdo nic nenamítal, jen Clemenceau požadoval větší náhrady škod od Německa. Nakonec se Spojenci dohodli, že budou 15 let okupovat německé Porýní, že Společnost národů bude spravovat německou část Sárské pánve a její doly bude využívat Francie. O dalším osudu rozhodnou místní obyvatelé posléze v referendu. Současně byly vytvořeny nové hranice – z Rakouska- Uherska se utrhly Československo a Jugoslávie, konstituovalo se defi nitivně Maďarsko a Polsko, z části bývalé monarchie si ukously také Rumunsko a Itálie. Když Němci s podmínkami kapitulace nesouhlasili, maršál Foche pohrozil okupací celého Německa. Poražení museli smlouvu podepsat.
Silou vlastní vůle Prezident Wilson se vracel do Ameriky s vítěznými pocity, věřil, že pro Versailleskou smlouvu získá spoluobčany včetně republikánů, kteří měli po volbách v Kongresu většinu. Wilsonův idealismus zapůsobil, za Společnost národů se postavila třetina zákonodárných sborů států Unie, stejně jako 35 z 48 guvernérů. Jen senátor Lodge trval na svém a veřejně prohlašoval: „Nikdy jsem si nemyslel, že bych dokázal někoho tak nenávidět, jako nenávidím Wilsona.“ Přesto se nakonec zařadil ke skupině zdrženlivějších, kteří byli ochotni Společnost národů přijmout, pokud se USA zaváží, že se do její činnosti zapojí jen omezeně. S tím ovšem hlavní obhájce Společnosti – Wilson – nesouhlasil.
Debaty neměly konce, a tak se v září 1919 prezident rozhodl vsadit na mínění veřejnosti, která pak může ovlivnit senátory. Za tři týdny urazil letadly a vlaky skoro třináct tisíc kilometrů a přednesl dvaatřicet projevů. Zdálo se, že má vyhráno, ale 25. září – po vystoupení v Pueblu v Coloradu – byl tak vyčerpaný, že mu lékaři přikázali návrat do Washingtonu. V říjnu ho zasáhla mozková mrtvice, ochrnul na levou stranu těla. V březnu 1920 Senát smlouvu z Versailles odmítl, účast USA ve Společnosti národů padla.
Mírové dohody s Německem, Rakouskem a Maďarskem přijaly USA až v roce 1921 za prezidenta Warrena G. Hardinga. Woodrow Wilson se už neuzdravil. Zemřel v únoru 1924, bylo mu 68 let.
Foto: archiv
|
|
|
|
obsah čísla 87 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
