Po centimetrech
„Mohlo to být i horší,“ řekla tentokrát Elišce Sára.
„Ale mohlo to být i lepší,“ neodpustila si Eliška.
Sára vezla kamarádku z nemocnice domů. Nikoho jiného, kdo by ji odvezl, Eliška neměla. Právě se rozváděla. Její muž si našel krásnou mladou a nadějnou studentku herectví s dělohou. Teda, Eliška neví určitě, jestli měla milenka jejího muže dělohu, ale předpokládala to. Eliščin manžel dlel se svou přítelkyní a s jejich desetiletým synkem u moře. Vrátí se zítra. Tadeáše přivezou Elišce domů.
„Lepší už to nebude,“ odvětila Eliška.
„Bude. Musí. Nic jinýho ti nezbývá.“
„Ale jo. Naznačovali, že hrozí, že mi za pár let budou muset vzít i vaječníky.“
Sára teď byla v optimismu trénovaná. Oslovili ji totiž z jedné televize, zda nechce zkusit vymyslet námět pro seriál. Všichni chtěli seriály, seriály se staly nejžádanějším dramatickým tvarem, na všech televizních stanicích běžely seriály a všechny byly veselé a nalévaly divákům do žil tuny emocí, které diváci dávno neměli. A všechny byly ze života - ze života televizních diváků, podivného kmene, který nikdy neopustil teplo svých jeskyní, aby mu neunikl žádný díl žádného televizního seriálu. Ty příběhy tedy nebyly ze života Sáry nebo Elišky. V televizi žádali něco pro lid, neboli pro všechny, neboli něco pro většinového diváka.
„Jak takový člověk vypadá?“ dotazovala se Sára, a oni nejdřív krčili rameny a pak přišli s vědeckými výzkumy. Nejčastějším divákem televizního seriálu je prý žena, padesát pět plus, která trochu nedoslýchá. Pak to upřesnili - také trochu nevidí. Sára se podivila.
„Také nemá moc vysokou inteligenci,“ řekli jí.
„Aha,“ odvětila Sára ve snaze aspoň trochu se té dámě podobat.
„Nechápe filmový střih a většinu dialogů. Musí se na ni pomalu. Ona se vlastně moc na tu televizi ani nedívá, víte, ona při tom vaří a žehlí a telefonuje...“
„Aha,“ znovu na to Sára.
„Někdy ani není doma, dojde si třeba na nákup...“
„Ale pak je úplně jedno, co se té paní líbí, a můžu si psát, co se líbí mně!“ v Sáře vzplála naděje.
„To zas ne. Víme, že má ráda legraci.“
„Já také!“ zajásala Sára.
„Ale nesmí té legrace být moc,“ varovali ji.
Od té doby Sára říká masovému divákovi Slepá bába. A miluje ho, vlastně ji. Sára se chce starat o Slepou bábu, aby se díky její slepotě, hluchotě a demenci mohla postarat o svou dceru a o sebe. Aby byla legrace, ale ne moc. Tak proto musela během pár dnů dopsat námět a poslat ho e-mailem do televize. Tedy ne, že by tam na to tak nedočkavě čekali. Prostě jí umožnili zúčastnit se soutěže o nejblbější seriál pro nejblbější bábu. Takových, co by se rádi bábě zalíbili, je v konkurzu víc. Kdo vyhraje, může volat Slepá bábo, pojď si pro mě, a točit se se zavázanýma očima tak dlouho, dokud neupadne.
Všichni by to moc chtěli, hlavně Sára. Ale teď musí odvézt Elišku v pořádku domů.
„Bolelo to?“ zeptala se Elišky.
„Jo. Ale už je to dobrý. Mnohem horší pro mě bylo, že kromě tebe a mý matky za mnou nikdo nepřišel.“
S Eliškou se Sára potkala po dlouhé době asi před rokem. V odpoledním metru. Obě vlekly trapné igelitky (jak říkala Valérie) a obě držely za ruku své trapné dítě (jak by správně měla říkat Sára, kdyby byla mstivá, ale ona nebyla). Valérie se její ruky hned pustila, protože jí bylo třináct a s mámou se za ruku zásadně nevodila. Sára s Eliškou se daly se do řeči a vyměnily si telefonní čísla. Eliška volala hned druhý den a zašly spolu na kafe, aby si v klidu vylíčily, jak díky svým šťastným hvězdám šťastně žijí.
Eliška se vdala za jednoho významného filmového režiséra a byla to i po dvanácti letech manželství láska jako trám. Byli na sobě mile závislí, jako by v průběhu let spolu srostli. Eliška hrála ve všech manželových filmech, radil se s ní o každé větě už od scénáře. Oba společnými láskyplnými silami piplali své dítě, malého Tadeáše, a nedávno si koupili takový malý pětipokojový domeček v jedné staré čtvrti. Zrovna ho zařizují, Sára určitě musí přijít na návštěvu. A co ona?
Sára byla taky absolutně šťastná. S tím idiotem, co ji s ním Eliška tenkrát potkala v posledním metru, už je chválabohu rozvedená, má s ním tuhle krásnou Valérii. Je to tak hodné dítě, až je z toho Sára někdy nervózní. Rozvod proběhl hladce, ten její ňouma nikdy nic nevydělal, a tak nic neměli, takže na majetku se dohodli bez problémů, horší byly Sářiny následné pocity viny. Ten její bývalý, vlastním jménem Kryštof, byl totiž básník, poznali se ještě na vysoké, trpěl depresemi a po rozvodu dokonce skončil na nějakou dobu v blázinci. Teď je chválabohu venku, našel si přítelkyni a Sára je vážně ráda, že začal aspoň trochu normálně žít. Teď s tou holkou čeká dítě. A Sára má báječného přítele Martina. Pěstují si spolu takový ten nezávislý moderní vztah, Sára má po krk manželské instituce, a tak jí vyhovuje, že Martin je ženatý, manželství je zcela překonaná záležitost, promiň, Eliško.
Eliška prominula a začaly se znovu kamarádit. A přestože byly obě dvě tak výsostně šťastné, pořád spolu řešily nějaké pohromy.
„Už se asi těšíš domů, viď,“ řekla Sára.
Projížděly zrovna magistrálou po centimetrech, v Praze jsou vždycky touhle dobou hrozné zácpy. Sára se musela zuby nehty bránit, aby nezačala číst noviny. Když jela sama, dokázala si i číst knížku, ale teď jí to připadalo hloupé.
„Vůbec se netěším.“
Eliška se podívala do auta, které popojíždělo vedle nich, a usmála se smutně na řidiče. Měl oči prince a Eliška si představila, jak ji nese v náručí. Možná teď i míň vážím bez té dělohy, napadlo ji cynicky. Muž se na ni taky usmál. Naplnilo ji to touhou a smutkem zároveň, a tak následující povzdech patřil spíš jemu.
„Pavel chce ten barák. Prý se bude soudit. Přitom vydělává opravdu slušně, zatímco já jsem bez angažmá. Už mě ani nikdo neobsazuje, dabingy žádný. Možná jsem se spletla, možná jsem nikdy nebyla dobrá herečka, celýho úspěchu jsem dosáhla jen jako žena slavnýho muže. Bez něj nic neznamenám.“
„To není pravda,“ zalhala Sára, protože ji nic lepšího nenapadlo.
Řidič před nimi zastavil. Možná ani ne moc prudce, možná šlo o kolaps zcela jiného druhu, ale to už nikdo nezjistí. Jisté bylo jen to, že Sára nezabrzdila.
„No jo, ženská!“ vykřikl řidič, který mezitím vystoupil a obhlížel škodu. Podle Sářina soudu žádná nebyla, ale on byl zjevně jiného názoru.
Telefonoval hned na policii a magistrála se definitivně ucpala. Sáru nenávidělo půl Prahy. K tomu, aby vystoupila, by potřebovala odvahu sedmi statečných. Neměla odvahu ani jednoho, ale přesto se vysoukala z auta. Eliška vše sledovala zpoza dobře utěsněného okýnka. Řidič pochopitelně nebyl nikdo jiný než princ, na kterého se před chvílí zadívala.
Policajti přijeli až moc rychle. Chtěli papíry a další papíry. Jenže další papíry Sára neměla. Doklad o povinném ručení například. Neměla ani občanku, ale nesvěřila se jim, že ji ztratila už před rokem.
„Tak to bude opravdu velká pokuta,“ oznámil jeden policajt.
Řidič kýval hlavou, asi se těšil. Asi byl zlý, zlý muž z magistrály. Sára si ho na rozdíl od Elišky prohlídla až teď. Bohužel to byl také její typ, což jí tu prekérní situaci neulehčovalo. Měl delší vlasy a oči plné smutku za všechny smůly světa. Až na tuhle, samozřejmě.
„Máte aspoň to povinné ručení zaplacené?“ zeptal se druhý policajt.
„Já nevím.“
„Jestli ne, tak to je za dvacet tisíc,“ řekl policajt.
Sára se rozplakala. Zlý muž, ke kterému by se tolik hodila, obrátil oči v sloup. Ty oči, na které by ji dostal, kdyby chtěl. On však nechtěl. Šlo mu o náhradu škody, kterou způsobila.
„Tak co provedem, madam?“ zeptal se policajt.
Konečně jí ruplo v kouli.
„Co bysme asi tak prováděli?“ zaječela. „Dvacet tisíc nemám! Tak si to auto prostě vemte! A víte co, vemte si s ním i tu paní, co sedí uvnitř!“
Policajti nechápavě třeštili oči. Řidič řekl:
„Ale my to auto nechcem! A tu paní už vůbec ne!“
„Chcete říct, že je bezcenná? Něco vám povím - máte naprostou pravdu! On ji totiž nechce nikdo. Je po operaci, rozvádí se a brzo nebude mít kde bydlet. Co s ní, že jo? Hoďte ji třeba do popelnice. Ale to auto určitě nějakou hodnotu má! Na shledanou, pánové.“
Sára se otočila na podpatku a vydala se napříč magistrálou kamsi do dálek, nejspíš za svou šťastnou hvězdou. Bohužel ji nikdo nepřejel, zácpa, kterou způsobila, byla zcela neprodyšná.
„Počkejte, ženská bláznivá,“ doběhl ji Zlý muž, který nevěděl, že by mohl být princem jejím i princem Elišky. O té druhé možnosti ostatně nevěděla ani Sára. Zlého muže to nezajímalo. Zajímala ho karoserie jeho vozu.
„Domluvil jsem se s nima, že jako nic neviděli, nic neslyšeli. Koukejte, už odjíždějí. Určitě to povinné ručení máte doma. Všechny ženský, který jsem kdy znal, povinný ručení nakonec našly. A tomu mýmu autu vlastně nic není. Chtěl bych se vám omluvit. Ta paní vypadá tak smutně. Víte, měl jsem těžkej den.“
Nechtěla ho poslouchat. Znovu se rozeběhla magistrálou, pro změnu v protisměru, ale nebylo to nic platné. Ani tentokrát ji bohužel nikdo nepřejel. Možná to bylo proto, že ji Eliška nutně potřebovala.

Ten pes ji miloval
Když Sára svůj námět na seriál konečně dopsala a odeslala, odpověď přišla rychle. Elektronicky jí vyjevili, že Slepou bábu by její seriál nebavil. Sára se spletla, ta babizna totiž poznala, že se Sára přetvařuje, že ve skutečnosti není jako ona, že není ještě stále dost hluchá, slepá a dementní. Ale nabídli jí, že může zkusit psát dialogy do seriálu, který konkurz vyhrál, bude se na něm totiž střídat více autorů. Za směšné peníze, ovšem. Na něco takového byla Sára příliš hrdá, a tak s díky odmítla. Neměla sice na zaplacení příštího nájmu, ale opakovala si, že je na tom výborně. Nemá jen práci. Zato má chlapa a dělohu! Copak to není důvod k radosti?
Sára někde četla, že podle romské tradice holce, která dostane první menstruaci, ubalí její máma pořádnou facku. Takovou tu ode zdi ke zdi. Aby děvče vědělo, zač je toho loket. Že být ženou není jen tak.
Být ženou je nádherné. Ve Valériině učebnici se Sára dozvěděla, že ženu dělají ženou hlavně hormony, které vylučují vaječníky, nikoli tedy děloha. Dělohu žena k ničemu nepotřebuje. Zvláště v dnešní době, kdy může ženino vajíčko donosit ve své děloze náhradní matka. Ale co se stane, až dělohu vezmou i všem náhradním matkám? Začnou ten orgán vyrábět z plastu. A co se stane, až dojdou náhradní matky? Vyrobí je z plastu.
V době, o které mluvíme, byla už Sára rozvedená dlouho. Její první muž, se kterým měla Valérii, se vznášel v oblacích. Líbilo se jí to, chtěla se vznášet s ním. Jenomže pak přišla na to, že on ji tam nahoře nechce, že podle něj má ona zůstat dole. Tak na něj nějakou dobu vzhlížela, prala mu prádlo a starala se o jejich dítě. Pak mu začala to vznášení prachobyčejně závidět. Říkala si - proč zrovna já? Proč právě já mám být doma, dole, na dně? Zeptala se ho na to a dozvěděla se, že ji šíleně miluje. Usoudila, že tedy právě proto, že žádná jiná není hodna hledět na něj se zakloněnou hlavou. Chvíli se z toho radovala, ale dlouho jí to nevydrželo.
Když mu řekla, že končí, byl překvapený. Dokonce plakal. Znejistilo ji to tehdy. Nekřivdí mu? Dnes s jistotou ví, že mu křivdila a že to bylo správně. Teda správně - to není přesný výraz. Správně z hlediska matematického. Opravdu na tom byla hůř než on, opravdu žil na její úkor, opravdu mu dělala služku. Ale on o tom opravdu nevěděl. Správněji - nedokázal o tom vědět. Dodnes je z jejich rozchodu celý zraněný a ukřivděný. Tvrdí, že ji stále miluje. Ona jeho ne. Ona jen nechápe, že on nic nechápe.
Sáře se po rozvodu ulevilo. Když si odkroutila tu největší bolest, zamilovala se do jistého Martina. Zamilovala se do něj asi hlavně proto, že byl úplně jiný než její bývalý manžel. Zásadně se nevznášel. Martin stál oběma nohama na zemi a líbilo se mu, že se vznáší ona. Mávala mu seshora a byla šťastná, že někoho takového potkala.
Časem si však začala připadat osamocená. Martin ji tam dole nechtěl. Bavilo ho dívat se na ni zpovzdálí. Ale ona chtěla být s ním. Nabyla dojmu, že by mu ráda prala a žehlila. Ale tohle on po ní přece nemohl chtít. A mimochodem - je přece ženatý. Miloval však jen Sáru. Když se s ním rozešla, byla si jistá, že mu křivdí. A že už v životě nepotká chlapa, kterému by rozuměla. Stalo se to krátce po Eliščině operaci a začalo to úplně nevinně.
„Můžu tě dnes večer pozvat k sobě domů?“ zeptal se Martin.
„Cože? K tobě domů? Naposled jsem tam byla před pěti lety,“ zděsila se teď pro změnu zas Sára.
Už nedodala, že ze samé hrůzy tehdy ani nepřekročila práh jeho bytu. Jeho a jeho manželky, pochopitelně. Ne proto, že by byla tak zásadová, byla tak zbabělá, bála se, že by se poranila. Jenomže to bylo před lety, tehdy ještě nebyla tak zasloužilá milenka, milenka pětiletka, co leccos vydrží a co leccos skousne.
„Proč ne, přijdu,“ odpověděla nakonec.
Vlastně byla zvědavá. Za tu dobu, co spolu spávali, viděla ho vždycky jen ve své vlastní posteli, ve své vlastní kuchyni, viděla ho, jak si povídá s její vlastní dcerou. Nabyla dojmu, že možná nic jiného neexistuje, pěstovala si ho u sebe doma, a fakt, že vždycky po skončení divadla zas kamsi zmizel, dodával tomu všemu milou poetiku. Dnes je Valérie u táty, takže není potřeba nic vysvětlovat, a krom toho ona už tak dlouho nespala v cizí posteli, jejich vztah to může jen obohatit, pomyslela si.
Zazvonila na ty neznámé dveře.
„Seš si jistý, že tvoje žena odjela?“ ptala se ho ještě.
„Stoprocentně. Odjela k sestře do Budějovic,“ ujistil ji Martin.
Tak tedy Sára vešla dál. Znejistěla hned na prahu. Ale vrhl se na ni jeho pes. Vlastně jejich pes. Pes jeho ženy. Lísal se k ní a chtěl se mazlit. Ten pes Sáru miloval. Martin to nechápal, o jejich Rafovi bylo známo, že na každého vrčel a někoho i pokousal. Ale že by někoho miloval? Sára na to měla svoji teorii. Raf ji cítil už pár let z Martina. A mylně ji považoval za člena rodiny. Sára se sklonila, aby ho pohladila. Zvíře se tetelilo blahem.
Ve skutečnosti se sklonila hlavně proto, aby to vydržela. Ten šokující pohled. Teprve pod vlivem Rafova hřejivého těla se dokázala podívat skutečnosti do očí. Cizí stěny, cizí muž. Zapomněla na to v průběhu let. Martin měl na sobě domácí papuče a přátelsky se usmíval. Jak by ne, měl přece návštěvu. Návštěvu, která zapomněla, kam její milý patří. Bylo nutné jí to připomenout. Že existuje tahle domácnost, tyhle pachy, které ji cize dráždily v nose. Měla chuť vrčet a kousat. A lísat se spíš k Rafovi než k páníčkovi.
Martin seděl v křesle, nohu přes nohu, a kouřil, vypadal na chlup stejně, jako když kouřil u ní doma, stejně se usmíval, stejně si ji prohlížel. Byl nachlup stejný, tady i tam. Sára dostala chuť ho zachránit. Byla to ta nejhorší myšlenka, jaká ji napadla za posledních pět let.
Natáhla ruku, rozevřela dlaň a sáhla na něj. Nemýlila se. I na omak byl stejný jako u ní doma.
„Martine!“ zavyla, jako by byla jeho, vlastně jejich pes.
Udiveně vzhlédl.
„Dej mi ruku.“
Ani se nepohnul.
„Copak to nechápeš? Podej mi ruku, miláčku.“
Byl očividně zmaten, ale ruku jí podal.
„Pojď pryč. Uteč,“ zašeptala.
Díval se nechápavě. Čekal, v čem bude fór, scenáristická pointa, háček neboli cliff, jak se říká v Hollywoodu, jak už se říká v Praze. Ale nedočkal se. Sára byla posedlá jednáním od srdce.
„Pojď pryč, než bude pozdě,“ prosila. „Změň to konečně, teď je ta chvíle, copak to nechápeš - je čas setby a čas sklizně! Nepatříš sem, nemůžeš sedět na dvou židlích takovou dobu, spadneš, zabiješ se!“
Koukal na ni a trpělivě čekal, až záchvat přejde. Záchvat pravdy, která je jak horečka omladnic. Vylítne nahoru a pak zas dolů, přechází v blouznění a výkřiky. Vždyť už staří Řekové říkali děloze hysterion a domnívali se, že pro klid všech mužů by bylo nejlepší ji ženám vyoperovat.
Tep se jí zmírnil, dýchala už zase klidně. Viděla před sebou sedět starého unaveného muže. Muže, který se mýlil. Ale pravdu měl jeho pes. Patřila do rodiny. Martin měl dvě ženy a jednoho psa. Ale neměl na to, aby je seznámil. Byl příliš starý a příliš mladý současně. Martin měl jen jedno přirození a to vězelo v zajetí tradic. Jenže mu ještě stálo. Alespoň prozatím.
V zámku zarachotil klíč a jeho žena se vrátila. Bylo to jak z Hollywoodu. Jeho žena ho milovala. A tak přišla.
Raf se na ni vrhl. Vítal ji stejně jako Sáru.
Martin je zase neseznámil. Nestihl to. Sára vzala nohy na ramena a hned druhý den ho poslala ke všem čertům. Je čas rození a čas umírání, četla si dokolečka zoufale. Bylo jí příšerně. Neměla chlapa a práci. Ale pořád ještě měla dělohu. Co by chtěla víc?

(Ukázka z knihy Nezavěšujte se,
která právě vyšla v nakladatelství Eroika.)