Proč píšu
Na to je jednoduchá odpověď - nevím. Někdy říkám, že to dělám proto, že nic jiného neumím. Ale vážně, já nejsem schopna vykonávat zaměstnání, která bývají označována za běžnější, vždycky, když jsem se o to snažila, a že to bylo hodněkrát, to dopadlo katastrofálně. Moji rodiče říkali, že píšu od narození, ve dvou letech mi táta četl knížku a já ho prý přerušila s tím, že to umím taky. Táta si vzal papír a tužku a já mu prý nadiktovala pohádku O domu, který skákal.
Pár lidí v dětství mi kariéru spisovatele předpovědělo, třeba pan Miroslav Disman, do jehož dětského rozhlasového souboru jsem chodila. Byla jsem na táboře, brečela jsem tam od rána do večera, což on nesnášel, protože byl na děti přísný a říkal, že se jim nemá ustupovat. Pak jsem vyhrála literární olympiádu a pan Disman osobně volal mým rodičům, ať si pro mě přijedou, že je to pro mě jen trápení, a řekl jim, že ze mě bude spisovatelka. To prý nikdy předtím neudělal.

Ženská literatura a Viewegh
Jedna z mála věcí, které mě nechávají klidnou. Je mi jedno, že mě novináři označují za Viewegha v sukních, zjistila jsem, že zrovna tohle nemá na čtenáře pražádný vliv. Nemůžu za to, že novináři nemají fantazii, nejsou nápadití a donekonečna opakují to, co jeden z nich vymyslel. Jsem ráda, že čtenáři vědí, že vyšla má knížka, a tím to pro mě hasne. A ženská literatura? Ten pojem je nepřesný jako většina pojmů, na druhé straně díky němu mají vydavatelé o píšící ženy zájem, a to je dobře. Mezi ženské autorky je řazena i má oblíbená Virginia Woolfová, tak co? Tohle označení mi nevadí. Horší pojem je literatura pro ženy, tam mě naštěstí nikdo nezařazuje.

Když píšou literární kritici
Beru vážně všechno. Všechny ohlasy i názory poslouchám, a když mi při nich cinkne u srdce, vím, že na nich něco je. Některé kritiky jsou mimo, ani ne proto, že jsou kritické, to je ostatně jejich úkol a ten já ctím, ale proto, že je někteří kritici píšou jako by byli členy nějaké náboženské sekty, která se nezabývá posuzováním uměleckých hodnot, ale prověřováním autora. Nejde ti náhodou o slávu? Nechceš náhodou být nějak moc prodáván? Všichni umělci chtěli být slavní a chtěli, aby je lidé četli, dívali se na ně, poslouchali je atd. Všichni umělci jsou šílenci a exibicionisté - to je základní předpoklad vzniku uměleckého díla. Mě kritici většinou nechválí, vždycky mě zkritizují a na konci třeba dopíšou absurdní větu ve smyslu, že jsem talentovaná. Připadá mi to absurdní a někdy mě to trápí.

Knihy a reklama
Reklamu a křty svých knížek dělám jednak proto, že stejně jako kolegové spisovatelé bych byla ráda, aby se o nich vědělo. A za druhé - protože umím tu reklamu dobře vymyslet! Vždycky mě to bavilo, dělala jsem to i pro jiné, když jsem třeba pracovala v České televizi jako dramaturg. Kdysi jsem přemýšlela, že bych možná měla pracovat v reklamce, jenomže mě nebaví prodávat výrobky. Mě baví prodávat umění, neboli těžko neprodejné věci, a nemohu za to, že to někteří lidé odsuzují. Nevím, čím si prací prášek zasluhuje, aby se o něm vědělo. Kniha nebo třeba obraz si to zasluhuje víc.

Televize a seriály
Televize je médium, které mě zajímá. Je nejsilnější, je to zcela jistě nástroj na ovládání lidí, což by si měli všichni pracovníci televizí každý den opakovat. Pokud jde o televizi, jsem trochu moralistka. Pracovala jsem jako dramaturg v České televizi a snažila jsem se sdělit lidem věci, které jsem považovala za důležité. A zábavně, protože když to běží na dvojce, vidí to pár intelektuálů, kteří to už všechno vědí. Tak vznikl třeba pořad o existenci ženského pohledu na svět - Ženský hlas s Ester Kočičkovou. Tehdejšímu vedení televize se to na rozdíl od diváků nelíbilo, takže se se mnou rozloučili. Dnes spolupracuju s komerční televizí Novou a žasnu, jaké tam zaměstnanci podávají výkony, jak je jejich práce baví, berou ji za svou. Spolupracovala jsem na seriálu Ulice, který však nesplňoval mé představy o seriálu, tak jsem odešla. Nyní budu psát některé díly Ordinace v růžové zahradě. Považuju to za zábavný vkusný seriál s výbornými dialogy, který by sice z lékařského hlediska asi neprošel (to souvisí i s penězi, které na to jsou), ale je o vztazích, o životě - a je to taková pohádka. Není to blábol. Není to zdraví škodlivé jako Vyvolení a mě ta práce baví.

Co čtu sama
Všechno, nespecializuju se na jeden žánr. Poslední dobou mě baví zkoumat, proč se která kniha v cizině stala bestselerem a zda byl její autor také tak literárním světem odsuzován jako u nás. A jestli je možné, aby bestseler byl kvalitní. Je. Uchvátil mě třeba Podivný příběh se psem od Patrika Hadona, čtivá kniha ověnčená britskými literárními cenami. Nebo Cit slečny Smily pro sníh od Patrika Hoega.

Velikáni české literatury
Nemá cenu si cokoliv nalhávat, moc literárních velikánů ve světovém smyslu nemáme. Hašek, Čapek a dnes Kundera, který to ovšem má se svým češstvím dost složité. Přiznávám, že Haška a Čapka nemiluju jako jiné své oblíbence, nejsou má krevní skupina, Kunderu ano, i když je nesnesitelně dokonalý. V české literatuře mám své lahůdky, miluju třeba Ladislava Klímu, který je překrásně úchylný, miluju Erbena a samozřejmě Boženu Němcovou, hlavně její mýtus bláznivé Viktorky, který považuju za jasnozřivý.

Moje rodina, děti
Rodina je pro mě v životě to nejdůležitější, dnes pro mě znamená jen mé dvě dcery a mou mámu. Bez přehánění říkám, že všechno dělám pro ně. Nebýt mých dětí, nikdy v životě bych se nesnažila být slavnou a prodávanou českou autorkou, přísahám. A kdyby ke mně přišel anděl a řekl - můžeš si vybrat, chceš fungující rodinu s pěti dětmi, nebo to, co máš teď, tak vážně nevím, co bych si vybrala. Tuhle jsem tohle vyprávěla svému příteli, on se zamyslel a řekl, že v tom případě mám veliké štěstí, že se má rodina rozpadla. Takže nevím, fakt nevím. Každopádně zodpovědnost k mým dětem je pro mě ohromnou hnací silou.

Hranice soukromí
Kdepak, nepíšu o všem, jen to tak vypadá. V tomhle jsem dost slušná podvodnice.

Já a muži (a taky ženy)
To je dlouhá kapitola. Byla jsem typem křehké blondýnky, co působila poddajným dojmem, a holky mi záviděly, že se klukům líbím. Dnes vím, že na mě pánbíček nastražil docela slušnou past. Dal mi do vínku cosi, s čím jsem neuměla nakládat. Takže ti hoši, co toužili po tiché víle, dostali paličatého vzpurného mezka. Navíc na křehké drobné blondýny se často lepí muži nevalného charakteru, a já jsem dost důvěřivá.
Řekla jsem sice také někde, že ženy jsou lepší než muži, ale to bylo z legrace, poslední dobou nesnáším to rozdělování vlastností na mužské a ženské, ženy jsou takové, muži jsou makoví. Jenže ženy jsou různé a muži taky. Nicméně mám dojem, že schopné ženy, aby se prosadily, musí být pořád ještě schopnější než schopní muži. Takže když člověk zná dost výjimečných lidí, ženy mezi nimi kralují. Znám několik žen, které mě fascinují tím, co dokázaly a jaké jsou a jak při tom ještě bokem dělají večeře.

Násilí domácí, veřejné, celosvětové
Násilí bylo, jest a bude, stejně jako vždycky bude existovat zlo a skutečně zlí lidé. Problém je, že ve středověku se s tím tak nějak víc počítalo, nás pokaždé to zjištění náramně překvapí a zaskočí. Pro moderní dobu je typické, že trvá dlouho, než lidé a politici pochopí, že se děje zlo a že je nutno se mu postavit. Tak vznikla druhá světová válka, tak se Evropa chovala k terorismu. (I když teď už se to snad lepší.) Nevím, co s tím, připadá mi, že civilizace v lidech málo pěstuje statečnost. Ale dá se statečnosti vyučovat ve škole? Já myslím, že ano - asi hlavně tak, že člověk si stojí za svými názory.

Svoboda tvůrčí, osobní
Svoboda je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Kvůli tomu, že ji potřebuju, jsem vždy měla problémy ve vztazích i v zaměstnáních. Ale nikdo nejsme svobodní úplně, a je to tak správně. Jen by měl mít každý člověk možnost vybrat si, v čem dokáže být omezován a v čem ne. Já nejsem svobodná v tom, že mám dvě dcery, o které se starám, které podporuju v jejich snahách. To je krásné omezení. Pak samozřejmě nejsem zcela svobodná v psaní scénářů pro Novu, tam jde vždy o míru těch omezení. Zatím je snáším, ale mohu kdykoliv odejít. Svobodná jsem v psaní svých knih. Omezení jsou však někdy i poučná, svoboda totiž neznamená, že si člověk může dělat, co chce. A pak také zdůrazňuju, že žít svobodně neznamená žít lehce. Za každý centimetr svobody se draze platí.

Prostor a čas, v nichž žiju
Narodila jsem se v Praze, žiju v Praze a bez Prahy bych asi žít nemohla, je to magické místo. Moje nová knížka je i o Praze, kde se všichni potkávají a každý s každým spal nebo bude spát. Ale někdy mi chybí příroda, poslední dobou po ní vyloženě toužím. Miluju to tedy na naší chalupě v Kytlicích, která stojí na neuvěřitelném místě. Na rovině a přitom na kopci. A kolem jsou hory. Poprvé jsem tu byla, když mi byl jeden měsíc. Prahu miluju jaksi dějově, je to veliké místo, kde se to hemží lidmi a dějou se tu věci. V Kytlicích má člověk dojem, že se neděje nic. Tam miluju hlavně to jedno místo, jednu louku. Každou noc si ji představuju před spaním.
Irena Obermamnnová
- narodila se v roce 1962 v Praze
- vystudovala FAMU, obor dramaturgie a scénaristika, po studiích psala hlavně pohádky pro Český rozhlas a posléze pracovala v České televizi
- je autorkou několika knih, z nichž neúspěšnější byly Deník šílené manželky (1998), Divnovlásky (1999), Ženské pohyby (2001), Příručka pro neposlušné ženy (2003) a Matky to chtěj taky (2004). Letos na podzim vydává nakladatelství Eroika její další prózu, kterou nazvala Nezavěšujte se
- Deník šílené manželky se stal předlohou pro stejnojmenný televizní film s Veronikou Žilkovou v hlavní roli (ČT 2000), v současné době se v České televizi připravuje natáčení Divnovlásek podle autorčina scénáře. Irena Obermannová se autorsky podílí na scénářích pro seriály televize Nova
- žje v Praze, vychovává dvě dcery