|
reklama
| Rudolf Kundera 100 let |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.88/2011, str. 34 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
„Malování? To je mé řemeslo, pak teprve záliba. Nic jiného neumím, a tak od rána do večera musím kreslit,“ říkal Rudolf Kundera. Český malíř, jehož znají více Francouzi než Češi, by se dožil sta let.
|
|
 | | Starý přístav v Marseille, oblíbené téma Rudolfa Kundery |
|
|
Je ráno, pod okny se budí starý přístav v Marseille. Přijíždějí první loďky, rybáři vykládají zboží, zvesela pokřikují, láteří, dobírají si zákazníky, zvláště pak hezké zákaznice... Rudolf Kundera stojí u okna, naslouchá, pak si zapaluje první viržinko a dává se do práce. Rozmáchlými tahy maluje to, co má nejraději. Modrý přístav.
Tak už mi zůstane v paměti. U jeho dveří jsem poprvé zazvonila v září roku 1990. V ruce jsem třímala knížku Jiřího Muchy Podivné lásky a doufala, že mne moravský bodrý malíř (jak ho Mucha v knize zvesela vylíčil) nevyžene hned od prahu, ale snad budu moci zapnout magnetofon a položit pár otázek pro české noviny. Kdyby jen pár otázek! Ruda otevřel dveře dokořán, pozval nás všechny dál – a že jsme byli čtyři a neohlášení, uvařil guláš a do noci vyprávěl. O svém dětství v brněnských Tuřanech, o studiu na pražské akademii, o svém setkání s Alfonsem Muchou, s jeho krásnou dcerou Jaroslavou i nezbedným synem Jiřím. „Zatímco pro Alfonse jsem pracoval a pomáhal mu podmalovávat plátna, s Jirkou jsme běhali za holkami,“ smál se a vyprávěl také o Vítězslavě Kaprálové, Rudolfu Firkušném či Bohuslavu Martinů, s nimiž se v roce 1939 setkal zase v Paříži. Zatímco však jeho přátelé směřovali po obsazení francouzské metropole německými vojsky do Ameriky či Anglie, Rudolf se rozhodl zůstat v jižní Francii. Tamní barvy, lidi, ta úžasná rána mu učarovala – natolik, že se tu nakonec usadil natrvalo. „Po válce jsem se sice vrátil domů, stihl jsem jednu velkou výstavu v Praze u Topiče, ale po komunistickém převratu mi bylo jasné, že musím odejít. Už jsem nechtěl žít v nesvobodě.“ Zamířil tedy zase do Marseille, tam za ním v následujících letech jezdili na prázdniny i všichni staří přátelé – Mucha, Martinů...
|
|
|
| Bohuslav Martinů patřil do okruhu českých umělců, kteří prchli před Němci do Paříže. Všichni se tam setkávali většinou u Jiřího Muchy a Rudolfa Kundery, kteří si pronajali ateliér ve známé ulici ve Val-de-Grâce. Rudolf při těchto příležitostech své přátele maloval. Většinu portrétů významného hudebního skladatele vlastní dnes Nadace Bohuslava Martinů.
|
|
Magnetofon jsem tehdy vypnula až někdy nad ránem. A pak jsem se za ním pravidelně vracela. Jsem Rudovi vděčná, že mi dovolil naslouchat, zapisovat jeho příběh a vlastně příběh celé jeho generace, tak tvůrčí a zajímavé. Anebo jsem se mohla dívat, jak pracuje. Až do vysokého věku maloval: pohledy na přístav, krajinu kolem Aix-en-Provence, uličky v městečku Cassis, kde měl druhé útočitě v ateliéru pár kroků od moře. Maloval, co měl rád, ale stejně tak soustředěně dokázal pracovat na portrétu ředitele banky či místního starosty. „Není vůbec lehké se štětcem živit víc než padesát let,“ vysvětloval mi. A byl hrdý, že nikdy nemusel hledat jinou práci.
Jeho oleje a kresby jsou dnes rozptýlené v galeriích a sbírkách po celé Evropě. Francouzi především znají jeho mistrovské portréty Paula Valéryho, Clary Haskil, Pabla Casalse či Bohuslava Martinů. U nás jsme až v roce 1995 mohli vidět jeho velkou retrospektivní výstavu v Moravské galerii v Brně. Bylo to poprvé a naposledy, kdy se vrátil na delší čas domů, město Brno ho tehdy také jmenovalo svým čestným občanem. Alespoň tak se mu dostalo jistého uznání, i když už bude vždy patřit mezi české umělce více méně nedoceněné. Jak ho ale znám, na pocty a medaile si stejně nepotrpěl. Raději měl krásné ženy, dobré víno, ústřice, modrou oblohu nad hlavou...
Rudolf Kundera zemřel 9. ledna 2005 ve Francii, letos – 9. března – by oslavil sté narozeniny.
|
|
|
| S Alfonsem Muchou se Rudolf Kundera potkal nejprve v Brně, kde mistr Mucha hledal pomocníky pro opravu Slovanské epopeje mezi tamními studenty. Když Rudolf začal studovat na pražské akademii, stal se rodinným přítelem Muchových. V roce 1931 získal Prix de Rome za svůj velký nástěnný obraz, což představovalo roční stipendium v Itálii. Do Říma za ním posléze na několik dní přijel i Alfons Mucha (na snímku jsou zachyceni ve Forum Romanum).
|
|
|
Foto: archiv Rudolfa Kundery a Ireny Jirků
|
|
|
|
obsah čísla 88 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
