|
reklama
| Na otcovství nešetřete |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.87/2011, str. 50 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Analýza DNA má obecně pověst exaktní vědecké metody. Jako důkaz může snadno poslat člověka do vězení nebo ho odsoudit k placení výživného na dítě, jež nezplodil. Genetik Daniel Vaněk vysvětluje, že tento postup nemusí být stoprocentně spolehlivý a že některým „vědcům“ nemáme slepě věřit.
|
|
|
Do jaké míry můžeme identifikaci pomocí DNA věřit?
Genetika dokáže všechny lidi poměrně jednoznačně rozlišit. Na druhou stranu nikdy nic není na sto procent. Můžeme se blížit k absolutní jistotě, ale vždy zbude prostor pro chyby či nepředpokládanou přirozenou variabilitu. Kdo o sobě tvrdí, že je naprosto neomylný, chová se nevědecky. Vědec by měl sám o sobě pochybovat. Mistři světa nemají ve vědě – a v identifikační genetice zvlášť – co dělat.
Objevují se i případy justičních omylů na základě chybné analýzy DNA. Jak se to u tak přesné metody může stát?
Lidé jsou omylní, přístroje mohou selhat, chemikálie mohou být prošlé, stopa podstrčená, shoda se statisticky špatně vyhodnotí – vše se musí při hodnocení „genetických“ důkazů brát v potaz. Proto je nesmírně důležité, aby bylo možné na přání obhajoby celou analýzu DNA opakovat v nezávislé laboratoři, nebo alespoň zkontrolovat laboratorní záznamy. Toto má na mysli i naše ústava, když hovoří o právu na fair proces a „rovnost zbraní“.
Dodržují se tyto zásady v praxi?
Setkáváme se i s tím, že policejní pracoviště stopy po zkoumání zničí, a to buď v reakci na aktuální riziko vnější kontroly, anebo k ničení vzorků po analýze dochází systematicky. Je nutné si uvědomit, že i ta sebelepší laboratoř může několikrát do roka udělat chybu. Záleží na kontrolních mechanismech, jestli se nedopatření zachytí již na začátku v laboratoři, až dál v procesu dokazování, nebo vůbec, a je odsouzen nevinný člověk. Můj kvalifikovaný odhad je, že u nás došlo k dvaceti chybným rozsudkům na základě špatně provedené analýzy DNA či mylné interpretace výsledků. Soudci se sice často hájí tím, že rozsudky nejsou nikdy založené na jediném „genetickém“ důkazu, ale pravda leží jinde.
Oblíbeným motivem paranoidních amerických kriminálek je narafičení falešné DNA. Jde to opravdu tak snadno?
Metoda „genetického otisku prstu“ byla poprvé úspěšně použita pro vyřešení vraždy dvou mladých dívek v britském hrabství Leicestershire v roce 1986. Tento případ se zapsal do historie nejen díky nalezení pachatele závažného trestného činu, ale také tím, že díky genetice došlo k očištění původně podezřelého člověka. Navíc se podařilo zjistit, že pravý pachatel se na chvíli úspěšně pokusil za sebe nastrčit jinou osobu a tak zmanipulovat analýzu. U nás na Rokycansku zase manipuloval se vzorky šéf policie, když boural jeho syn. A vyrobení falešné stopy může být ještě jednodušší. U cigaretového nedopalku nalezeného na místě činu nelze zjistit, zda ho tam zanechal kouřící pachatel, anebo tam byl umístěn záměrně, aby byla z trestného činu obviněna jiná osoba. Jakmile se vymyslí nějaká metoda, okamžitě se hledá způsob, jak ji obelstít. Proto musíme být extrémně opatrní, aby k chybám nedocházelo.
|
|
|
Doplácí DNA na svou pověst objektivní vědecké pravdy?
Je to hrozně přeceňovaný důkaz. Například shoda DNA na 99,6 procent vypadá pro nepoučeného uživatele genetických posudků skvěle, ale v celé republice najdete tisíce lidí, kteří se do ní vedle podezřelého vejdou. Před lety byly výsledky přesné, kované – protože se potřebovalo poměrně velké počáteční množství biologického materiálu, šance na výskyt laboratorní chyby byla menší. Nyní jsou metody tak citlivé, že pro identifikační analýzu DNA stačí několik málo buněk. Velmi často proto dochází ke kontaminaci cizorodou DNA, čímž se výsledky stávají nevěrohodnými.
Kolik analýza DNA stojí?
V naší laboratoři cena za forenzní vzorek vychází v rozmezí kolem 4000 až 6000 korun. Státní forenzní laboratoře pracují podstatně dráž, protože mají obrovské aparáty byrokratů a draze nakupují od spřátelených firem. Krize je snad konečně naučí trochu šetřit a pracovat efektivněji.
Na internetu se objevují nabídky, které ale vyjdou ještě levněji.
Genetiku dnes může dělat téměř každý. Neexistuje zákon o DNA, obor v zásadě není nijak regulován. Lidé se tak vystavují obrovskému riziku. My pravidelně kontrolujeme používané přístroje, máme certifikáty kvality ISO, podstupujeme také přísné mezinárodní srovnávací testy. To stojí hrozné peníze, které musíme kalkulovat do nákladů. Zákazník u nás za zjištění paternity zaplatí 6000 Kč, na internetu 3500 Kč, jenže v naší laboratoři má za investované peníze vyšší jistotu správných výsledků.
I v tak fatální záležitosti se chybuje?
Pokud se analýzy dělají v necertifikovaných laboratořích někde v šedé zóně na univerzitě nebo se vzorky bez možnosti kontroly zasílají ke zpracování do levné zámořské laboratoře, tak ano. V naší kanceláři například seděla matka v šestinedělí, dítě u prsu, přišla s výsledky od takové firmičky. Že otec je otec, ale ona není matkou. Snažil jsem se ji přesvědčit, že je to nesmysl – otec by musel oplodnit ve stejný den dvě ženy
|
|
a ty by musely rodit v jeden den ve stejné porodnici, aby mohlo dojít k záměně. Když si pak stěžovala, zpochybnili odběr jejího vzorku, že za to může ona. Lidé si neuvědomují, že sice ušetří, ale nemusejí dostat přesnou informaci, a to následně způsobí rozpad rodiny. Kvůli chybě v laboratoři přijde žena o živitele, dítě o tátu. Proč se u nás nevydávají licence jako v zahraničí?
Nemělo by se genetické zkoumání paternity rovnou zakázat, jako to udělali v Německu a Francii?
Pokud otec nebude mít šanci udělat test bez souhlasu matky, může jít o porušení jeho práva si zajišťovat důkazy pro případné pozdější soudní spory. Důležité však je, aby tyto analýzy mohly dělat jen státem licencované laboratoře, aby je stát mohl kdykoli kontrolovat, a pokud by něco nebylo v pořádku, i zavřít. Vznikla však obrovská lobby, aby žádný takový zákon nebyl schválen, protože by laboratoře musely utrácet hrozné peníze za kalibrace přístrojů a certifikáty kvality.
Narušuje odběr vzorku od dítěte nějak práva matky?
Biologický otec má jako zákonný zástupce právo vzorek dítěti odebrat. Jestli má matka o tom vědět? Stejně ví, že tomu nemůže zabránit.
|
|
|
|
obsah čísla 87 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
