|
reklama
| Dvůr zaslíbený umění |
|
Jitka de Préval |
| SANQUIS č.86/2011, str. 99 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Komplexu budov, které se skrývají za adresou 37bis rue de Montreuil v Paříži, se tradičně říká Průmyslový dvůr. Dnes v něm žijí a pracují pouze umělci a umělečtí řemeslníci. O svou oázu umění uprostřed Paříže se ovšem museli tvrdě poprat.
|
|
 | | Sídlí tu lakýrník, keramik, truhlář, ebenista, patinéř, knihvazač... |
|
|
Patří k nejstarším průmyslovým blokům, které se v nezměněné podobě zachovaly od 19. století v dělnické čtvrti na předměstí sv. Antonína, kousek od Bastily. Jeho historie počala v roce 1673, kdy se zde usadila manufaktura na zpracování dřeva pro královskou námořní dopravu a obchody se zbraněmi. V osmnáctém století až do francouzské revoluce tu měla dílny královská manufaktura na tištěné tapety Revillon. Budovy měnily majitele, ale obyvatelé a řemeslníci, kteří našli střechu nad hlavou a prostory pro práci, zůstávali. Poslední majitel zdědil celý komplex po dědečkovi Paulu Jeammetovi, který jej koupil v roce 1942 od rodiny Claire Duluc.
Dnes je zde na třech dvorech o rozloze 4000 m2 soustředěno asi padesát řemeslných a uměleckých (výtvarných, sochařských, fotografických) ateliérů a dílen. Keramik, truhlář, ebenista, patinéř a zlatič vyřezávaného dřeva, knihvazač, umělecký lakýrník historického nábytku... A v úplně posledním dvoře sochařmalíř českého původu Jan Zelenka.
Jan získal ateliér v 37bis díky restituci majetku po dědečkovi v Praze a nabídce na odkoupení nájmu malířského ateliéru. V té době ale ještě nebylo docela jasné, zda o svou investici nepřijde. Od počátku devadesátých let visela nad budovami v čísle 37bis hrozba, že pod tlakem investorů a za nezájmu pařížského magistrátu poslední majitel prodá budovy a pozemek spekulantům s realitami. Jak říká Antonio, sochař portugalského původu, který vytváří objekty z keramiky, „kdybychom neuměli otevřít pusu a nechali si vše líbit, tak už bychom tady nebyli“. Jejich nejistota trvala celých patnáct let.
|
|
|
Jako David a Goliáš
Bojovat za práva o přežití umělců v tvrdém prostředí, kde peníze mají neomezenou moc, je nutné cílevědomě a neúnavně. Jinými slovy se musí zmobilizovat všichni nájemníci, vyvinout tlak na všechny strany, přesvědčit magistrát a městský památkový úřad o významu záchrany prostor s tradiční řemeslnou činností, získat záruky a zajistit podmínky pro existenci nevýdělečných řemesel.
Boj o převedení budov do vlastnictví města byl napínavý. Prvním krokem bylo založení občanského sdružení všech nájemníků, výtvarníků a řemeslníků. Dostalo název ACI (Ateliéry průmyslového dvora) a jeho členové sepsali chartu 37bis, která určuje základní pravidla ve vztahu architektonického komplexu. Poté nastoupila neúnavná kampaň na jeho záchranu. Po patnáctiletém boji magistrát využívá předkupní právo a komplex odkupuje.
Zdá se, že nyní konečně nastal klid. Ale zájemci o toto krásné místo se ozývají stále. Je potřeba myslet na budoucnost – koho dnes ovšem láká ruční tvorba? To je ale námět na další úvahu...
|
|
Charta 37bis
„V budovách komplexu mohou být pouze ateliéry a dílny. Přednost má tradiční řemeslná, především ruční výroba a ta, kterou nelze provozovat v obytných prostorách. Základním kulturním posláním a projektem komplexu je předávat znalosti, zručnost a řemeslné dovednosti učedníkům a dbát na zachování řemeslných činností do budoucna. Nevýrobní činnosti (služby) nebo průmyslové technologie zde nemají místo. Do prostoru musí mít volný přístup dodavatelé a zákazníci. Nájemné za ateliéry a dílny musí být přizpůsobeno výnosu nerentabilních řemesel. (...) Předseda občanského sdružení zastupuje zájmy nájemníků a dohlíží, aby správce prostoru jmenovaný magistrátem dodržoval garance, které sdružení ACI získalo od města. Veškeré zásahy do architektonické jednoty komplexu lze provést jen se souhlasem magistrátu a sdružení ACI.“ Po letech boje za záchranu ateliérů komplex 37bis vstoupil do povědomí Pařížanů jako centrum umělecké výroby; stal se zároveň ohniskem kulturním a veřejným. I tuto dimenzi chce charta zakonzervovat a ochránit.
|
|
Cesta z Malé Strany do 37bis
Žít a tvořit ve svobodném kulturním prostředí. Oprostit se od místního provincialismu. Sen, kvůli kterému Jan Zelenka opustil Čechy. Ten sen si splnil v rue de Montreuil.
|
|
Narodil se v říjnu 1943, rok a půl po atentátu na Heydricha. Do skromné domácnosti účetního a ženy v domácnosti na Malé Straně přinesl naději na lepší časy. Těžká válečná doba pomalu doznívá, když – ještě v plenkách – začíná plodit „velké formáty“ ve stylu Cy Twomblyho. Maminka, která si přivydělává jako kustodka v Národní galerii, je na jeho jeho první „monumentální“ výtvory pyšná. Na základní škole je v kreslení nejlepší. Přesto pokus dostat se na střední uměleckou školu Václava Hollara nevyjde.
Prakticky přemýšlející rodiče rozhodnou, že stráví rok v podniku Zukov v Holešovicích a vyučí se uměleckým pasířem. S dělnickým profilem je pak přijat na uměleckou školu na Žižkově a po maturitě do sochařského ateliéru profesora Kavana na UMPRUM. Studium sochařiny dokončuje na akademii u profesora Lidického, u kterého absolvuje v roce 1971. Na vytouženou „volnou nohu“ však musí rok počkat, protože jako vysokoškoláka ho čeká povinná vojenská služba. Během vojny se seznámí s Jardou Myslivečkem, malířem a překladatelem z francouzštiny. Jarda díky svým jazykovým schopnostem zjistí, že existuje možnost studijních pobytů ve Francii a pomůže Janovi s přihláškou. A tak Jan, podobně jako jeho vrstevník Ctibor Turba, patří ke šťastlivcům, kteří v roce 1973 odjedou do Paříže. V 70. letech je Paříž stále ještě umělecký ráj, alespoň v povědomí českých výtvarníků, jejichž kontakt se západním světem je velmi sporadický. Jak osudová se Janovi Francie stane, však zatím netuší. V průběhu šestiměsíčního pobytu se seznámí se svou budoucí manželkou a život nabere nových obrátek.
Po návratu do Čech stráví čtyři dlouhé roky neustálým vyřizováním nejrůznějších povolení – až do definitivního odjezdu do Paříže v roce 1978.
|
|
 | | Instalace nadchla Janovy známé a kolegy |
|
|
Příslib města nad Seinou
Na konci sedmdesátých let v Paříži doznívá umělecká bohéma zlatých předválečných a poválečných dob. Rozhodně to již dávno není umělecký střed světa, ale to Jan postupně pochopí až na místě. Začne pracovat jako asistent u sochaře Reného Coutellea, typického francouzského umělce: pohostinného, štědrého, s velkým domem se zahradou a vždy otevřenými dveřmi. René Coutelle pomáhá nezištně výtvarníkům z ciziny a jeho srdečnost a velkorysost udržuje dojem, že francouzská vyhasínající kulturní hvězda stále ještě září.
Jan u Coutellea zůstane jako asistent dvanáct let. Ve volném čase, pokud nějaký zbývá mezi asistováním, učením a přivyděláváním si na nejrůznějších zakázkách, modeluje a sochy odlévá do sádry, vzácně do bronzu. To jeho životu dává smysl. Všechny jeho bronzy byly vydraženy v proslulé dražební síni Hôtel Drouot. Malbu a kresbu neopouští, doprovázejí ho stále.
Vystavuje většinou skupinově, jako například v Májovém salonu v Grand Palais v roce 1991 anebo v tematické expozici „Réalités nouvelles“ v roce 1996. V roce 2000 pak byla jeho tvorba součástí skupinové přehlídky v Českém centru „Devět českých výtvarníků v Paříži“. Výstava, ze které měl největší radost, se odehrála v roce 2007 v pařížském Espace Accattone.
|
|
 | | Gigantické rozměry vytvářejí jedinečný dojem |
|
|
Monumentální zelenina
Od té doby, co má Jan malířský ateliér, se hodně věnuje malbě. V posledních letech pracuje hlavně s motivy monumentální zeleniny. Svou plastickou dokonalostí ho inspirovaly artyčoky, hráškové lusky, cukrové řepy, česneky, ale také květiny, hrušky... Představuje si je většinou v letu nebo při pádu a jeho inspirace občas nabírají dramatickou podobu, když maluje hrášky jako apokalyptické útočníky bojující proti pekelným zjevením. Zelenina a ovoce na jeho obrazech jsou v konfrontaci s miniaturními, notoricky známými postavičkami, to aby zvýraznily mostrózní velikost přírodních plodů. Objevují se v sousedství s donem Quijotem a Sanchem Panzou, s anděli, smrtkami. Kompozice zvýrazňují disproporce mezi světem reálným a vysněným.
Malba Jana Zelenku občas inspiruje k sochařskému ztvárnění. Jeho poslední sochařská realizace byla pro českého zákazníka: vznikly gigantické pryskyřicové lusky, zavěšené v prostoru s vysypanými hrášky. Před odjezdem do Čech byly hrášky vystaveny na dvoře komplexu 37bis za nadšeného obdivu přátel a kolegů ze sousedních ateliérů.
|
|
| Jan Zelenka (*1943) Sochař, malíř, autor působivých kreseb. Studoval střední uměleckou školu, poté sochařství na pražské UMPRUM a absolvoval na AVU. Od roku 1978 trvale žije a tvoří v Paříži. Vystavuje samostatně a na skupinových expozicích. Velký úspěch měla nedávná (září–listopad 2010) expozice jeho díla v Českém centru v Paříži.
|
|
|
|
|
|
|
obsah čísla 86 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
