|
reklama
| Když neříkám pravdu, je to proto, že pravda je ještě mnohem zajímavější, ale prostě jí říct nemůžu |
|
Martina Leierová |
| SANQUIS č.86/2011, str. 14 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Je mrazivé prosincové odpoledne a my spěcháme zabořeni do kabátů ve snaze ukrýt tváře před manhattanským ledovým větrem. Míjíme do tmy žhnoucí neony Times Square, odbočujeme na Osmou Avenue a za chvíli už vcházíme do lo u českého fotografa věhlasného jména. Podsaditý umělec nepřipomíná české ani americké muže svého věku. V bílých kalhotách a bílé košili, bos, vlnité vlasy stažené do culíku křiklavě červenou stužkou, si nás nedůvěřivě měří bystrýma modrýma očima. Jeho vysoká štíhlá žena Gabriela vaří čaj a krájí papáju s citronem, malý synek Waynne jezdí zběsile dokola na tříkolce. Antonín Kratochvíl vypíná zprávy v televizi polepené samolepkami, usedáme k hovoru k nízkému stolku, na kterém svítí první bílá svíce adventního věnce.
|
|
 | | Antonín Kratochvíl |
|
|
Rozhlížím se, za oknem město topící se v šedi, uvnitř září bílé stěny a sedačky, bílé police plné fotografických knih, na zdech desítky dřevěných masek ze vzdálených zemí. Antonín Kratochvíl se svou černobílou fotografií nedávno vyhrál první cenu ve World Press Photo a vydal svou první knihu Broken Dream. O fotografii a svých úspěších se ale bavit nechce. Chce vyprávět příběhy, které ho na jeho cestách světem potkaly. Je těch zážitků plný, a i když vypráví klidně a s odstupem, je znát, že ho smrt, bída, nespravedlnost a útisk, kterých se v životě takřka dotknul, hluboce zasáhly a poznamenaly. Naše setkání se protáhne do noci a přesáhne svůj původní účel: zařídit výstavu jeho fotografií na českém velvyslanectví ve Washingtonu. „Myslel jsem, že přijdou kreténi z Washingtonu, a přišli normální lidi. Doby se mění,“ směje se Antonín o několik hodin později, když se loučíme. Mladá je svoboda a jen pomalu se zvyká na změny, které přineslo necelých deset let od pádu komunismu v Čechách. Tehdy se psal rok 1997 a z onoho setkání vznikla první Antonínova výstava na české půdě a naše přátelství, trvající dodnes.
Nad desítkami cappuccin a spoustou asijského jídla jsme v následujících letech řešili různé teorie a mnoho politických otázek. Slyšela jsem nesčetně příběhů, které fotograf prožil a které do jeho života vnesly odstup, protože když nejde o život, nejde o nic. Jeho konstantou je klid, nejvýraznější vlastností zostřený smysl pro nespravedlnost, výhodou v práci i v životě velká intuice a neúprosným ho dělá fakt, že jako velmi citlivý pozorovatel okamžitě detekuje falešný tón a dotyčnému nejenže faleš nebere, ale ani nedaruje. Důležitý je pro něho detail a snadno vystihne syrovost reality právě v pouhé drobnosti, již lidé kolem mnohdy ani nepostřehnou. Mluví výstižně, přímočaře a často sahá ke slovům neotisknutelným, kterými – česky nebo anglicky – vystihne situaci bez příkras.
|
|
 | | Porno Stars |
|
|
Proti bezpráví
Antonín poznal nespravedlnost jako dítě. „Když mi byly dva roky, vtrhli k nám domů pánové v kožených kabátech, zabavili nám veškerý majetek, zbavili nás občanských práv a na valníku nás odvezli z pěkné vily v Lovosicích do pracovního tábora ve Vinoři.“ Z tatínka fotografa se přes noc stal dělník v továrně a maminku poslali komunisté pracovat do kravína. Po pěti letech v chudobě, mezi dobytkem a krysami, převezli rodinu Kratochvílů do pavlačového domu v Karlíně, kde šel Antonín do první třídy. „Všichni se nás báli, nikdo s námi nemluvil,“ vzpomíná na karlínské období. „Sousedi nám nadávali do buržoustů a házeli nám do okna kameny. Dodnes si pamatuju, že jsme se museli schovat takhle nalevo od okna, aby nás ty kameny nezasáhly. Tehdy jsem cítil strašnou nespravedlnost, byl jsem dítě a komunisti mi byli jedno, neměl jsem žádný protinázor. Možná proto jsem na nespravedlnost tak háklivý.“
Z Československa uprchl, když mu bylo devatenáct let. Měl se stát novopečeným otcem, ale jeho žena odmítla odejít z Čech s ním. Se synem Michalem, kterého vychovávala hlavně babička a děda, se setkal až po osmnácti letech. Společná gesta i naprostá podoba je ale okamžitě stmelila. Antonín ho seznámil s fotografií, bral ho s sebou na různé zakázky do světa a z Michala se stal také fotograf. „Naše fotografie se hodně liší. Můj pohled je víc sociální, Michal nezažil tu nespravedlnost, ten útisk.“
I když Antonín dostal první fotoaparát Kodak Brownie od tatínka v sedmi letech, jeho vlastní cesta k fotografii vedla mnoha oklikami a nebyla jednoduchá. Poté, co překročil rakouské hranice, balancoval na hraně šikmé plochy, bez peněz se protloukal ilegálně Evropou, často spal v pangejtech u silnic a nakonec skončil ve vězení. „Od znásilnění mě tehdy zachránil vězeň Ustaša, kterému jsem fakt vděčný. Dostal doživotí, protože snad vyhodil do vzduchu nějakou ambasádu. Zastal se mě a ty lumpy pobil.“ Z vězení Antonína vytáhly francouzské legie. Po osmi měsících se mu podařilo dezertovat. Výrazným mezníkem bylo přijetí na holandskou akademii fotografie Gerrit Rietveld v Amsterdamu. S půjčeným fotoaparátem se vydal k přijímacím zkouškám a k vlastnímu překvapení uspěl. Ačkoli už tehdy cítil, že se jeho život zásadně mění, mezi spolužáky příliš nezapadl. „Naštěstí jsem měl skvělého učitele. Rozuměl mi a řekl – ty patříš na ulici – a poslal mě fotit ven, zatímco ostatní spolužáci fotili hrušky v ateliéru. Strašně je to štvalo a měl jsem mezi nimi málo přátel. Když vidím svoje staré fotky, vidím tam ty základy, tu ideu spontánnosti a třeba i to, že jsem ani tehdy nedělal výřezy.“
|
|
 | | Night Butterfly |
|
|
Jen tak se nevzdám Člověk se stává fotografem celý život, ale studium fotografie považuje Antonín za důležitý mezník. „Nešel jsem po pohodlné cestě, nevydělával jsem peníze, uznání přišlo až po letech.“ V Holandsku také poznal svou druhou ženu, Američanku, kvůli které se přestěhoval do Los Angeles. „Otec mojí bývalé ženy mi říkal – Antoníne, to, co děláš ty, se u nás v Kalifornii dělá o víkendu jako hobby! – protože chtěl, abych šel pracovat k němu do stavební firmy. A já jsem mohl odpovědět, že jsem to vystudoval a nemůžu to hned vzdát. Protože začátky jsou těžké a ze začátku to nejde skoro nikomu.“ Netrvalo příliš dlouho a stal se vyhledávaným fotografem hollywoodských celebrit. „Brzy jsem ale cítil, že tohle není život pro mě.“ Ve chvíli, kdy se schylovalo k tomu, že bude mít vilu s bazénem a úspěšnou kariéru, znovu prchnul, tentokrát pryč od pohodlí. Svůj těžce dobývaný kousek na hollywoodském slunci opustil s lehkým srdcem. Říkalo se dokonce, že se stal úspěšným válečným fotografem právě proto, že jeho bývalá žena, jež dosud používá příjmení Kratochvil, mu nemohla jeho útěk odpustit, a tak ho jako editorka známých amerických časopisů často posílala fotit válečné konflikty. „To jsou fámy, z nichž většinu jsem si vymyslel sám,“ směje se dnes Antonín.
Na cestách strávil s malými přestávkami třicet pět let a s fotoaparátem zachytil bezčetné formy bezpráví ve světě. Fotil v Černobylu, oběti krvavých diamantů v Sierra Leone, v Dárfúru či Afghánistánu, byl na mušce ostřelovače v Iráku, sjižděl řeku Zambezi a fotil oběti malárie, utíkal před rozzuřeným nosorožcem v Kongu, fotil sirotky Hutuů nemocné cholerou v táboře v Zairu. „Cítím soucit s lidmi, které někdo ochcává. Když je fotím, fotím vlastně sebe. Jsi to, co jsi prožil. Já fotím to, co jsem byl. Ne až do toho tragického konce, ale byl jsem utečencem, bezdomovcem, vězněm. Je pro mě podstatné, abych dělal věci dobře, pravdivě, aby nešlo o peníze.”
|
|
Bez přetvářky
„Důležitá je kombinace talentu, píle a štěstí, ale chce to vytrvalost. Já jsem dosáhl úspěchu až po dvaceti letech, vlastně až ve chvíli, kdy jsem vydal knihu Broken Dream.” Kratochvílova kniha o mizérii postkomunistických zemí zaujala čtenáře a také získala čestné místo ve studiu fotografie. Dnes Antonín učí fotografii na různých workshopech po celém světě. „Minulý měsíc mi dali studenti jako dárek koště a poděkovali mi, že jsem jim vymetl smetí z hlavy,“ pochvaluje si, jak studenti pochopili hlavní myšlenku jeho workshopu. „Pro mě je nejpodstatnější přiblížit se co nejvíc pravdě. Samozřejmě to není obecná pravda, ale pravda moje. Když se něco předstírá, lidi to stejně poznají.“ Jeho pojetí reality se stalo vyhledávaným úhlem pohledu mnohých zahraničních časopisů od New York Times přes Vanity Fair až po Rolling Stone. „Fotka bohužel nic nezmění, jen na něco poukáže, dokumentuje historii.“
O tom, že právě jeho fotografie na realitu poukážou ostře, vypovídá třeba jeho nedávná zakázka pro nadaci Lékaři bez hranic, která pomáhá obětem válek. „Civilisti nikoho nezajímají a tahle nadace pomáhá právě jim. Doktoři je léčí třeba v jeskyních. Dělali jsme pro ně knihu Zapomenutý svět o Kongu.“ Antonínův rukopis je jasně viditelný, ať fotí komerční zakázky jako například reklamu na brýle Ray Ban, nebo atmosféru zákulisí Zlatých glóbů pro New York Times Magazine. Spoluzaložil newyorskou fotografickou agenturu VII, která spojuje významné fotografy jako Jamese Nachwaye či Stephanii Sinclair.
I když má Antonín Kratochvíl New York rád, říká, že „vždy hleděl, aby z New Yorku taky vypadl. Žije se tam moc rychle.“ V poslední době se tedy vrací z cest po světě stále častěji do Prahy, kam se dočasně přesunula i jeho rodina. Ve své ženě Gabriele našel velkou oporu, dvacet společně strávených let to bezpochyby dokazuje. Synovi Waynnovi je dnes šestnáct a v Čechách studuje, mladší syn Gavyn (3) právě nastoupil do pražské školky.
|
|
|
Antonín Kratochvíl (*1947)
V roce 1967 odešel do exilu. Dostal se do Holandska, kde vystudoval fotografii. Po přesunu do USA v roce 1972 začal pracovat pro významné americké časopisy a noviny, nejprve fotografoval především celebrity. Pak se ale přeorientoval na fotografie dokumentární, cestoval po celém světě. V roce 2001 spoluzaložil fotografi- ckou agenturu VII Photo Agency. Fotil válečné konflikty a podmínky lidí ve třetím světě, obdržel tři ceny World Press Photo. Je autorem řady fotografických publikací. Ze čtyř manželství má tři syny: Michaela z prvního manželství a Waynna a Gavyna ze čtvrtého. Se ženou Gabrielou žijí v New Yorku, často přebývají také v Praze. Jeho fotografie se u nás dají koupit v Galerii Pecka na Praze 2 (kontakty: Jaroslav Pecka – 603 510 520, www.galeriepecka.cz) a v ateliéru 4D PHOTO na Praze 1 (kontakt: Zuzana Picková, www.4d-photo.cz).
|
|
|
Foto: © Antonín Kratochvíl
|
|
|
|
obsah čísla 86 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
