|
reklama
| Nekonečný souboj Sacharova s režimem |
|
Karel Pacner |
| SANQUIS č.84/2010, str. 60 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
V noci na 15. prosince 1989 zemřel Andrej Dmitrijevič Sacharov, významný fyzik, obránce lidských práv a nositel Nobelovy ceny.
|
|
|
Když byl v roce 1953 zvolen členem prestižní Akademie věd Sovětského svazu, bylo mu pouhých dvaatřicet let. Pro zahraničí bylo tehdy na začátku 50. let jeho jméno překvapením. Nikdo netušil, že mladý vědec je otcem sovětské vodíkové bomby, jejíž výroba se blíží dokončení – vyzkouší ji v srpnu. V roce 1948 objevil nový princip termonukleární zbraně a o dva roky později novou koncepci termonukleárního reaktoru nazvaného Tokamak. Je však třeba říci, že se Sacharov účastnil těchto prací, ale použití zbraní ho děsilo.
V roce 1957 ho šéf atomového projektu Igor Kurčatov požádal, aby napsal článek odsuzující přípravu takzvané čisté atomové bomby, která by měla zanechávat málo radioaktivního spadu. Mladý vědec se tedy pustil do tohoto úkolu – a velmi důkladně. Vypočítal, že výbuch čisté vodíkové bomby o síle jedné megatuny vytvoří radioaktivní uhlík, který zaviní smrt nejméně 6600 lidí v následujících 8000 letech.
Tahle zpráva ale nestačila, a tak se Sacharov posléze pokusil ovlivnit i nejvyššího kremelského vládce Nikitu Chruščova. V létě 1961 si Chruščov jako předseda vlády svolal fyziky kvůli přípravě nové série atomových zkoušek. Sacharov nesouhlasil: „Testy by naprosto zpochybnily jednání o zákazu zkoušek a o odzbrojování, vedly by k novému kolu zbrojení, zejména v oblasti řízených střel.“ Chruščov názor předního fyzika odmítl.
Do vyhnanství
Sacharov byl příliš čestný člověk, než aby v prosazování svých názorů nepokračoval. Nakonec přispěl k tomu, že Sovětský svaz podepsal spolu se Spojenými státy a Velkou Británií v roce 1963 smlouvu o zákazu pokusů v atmosféře, pod vodou a ve vesmíru. Zůstala možnost testování nových zbraní v podzemí.
„Rozdělení lidstva hrozí destrukcí. Civilizace je ohrožena jadernou válkou, hladověním, narkotiky masové kultury, byrokratickou demagogií a degenerací v důsledku změn životních podmínek na naší planetě.“ Tahle tvrdá slova napsal Sacharov v eseji Úvahy o pokroku, mímírovém soužití, koexistenci a intelektuální svobodě v květnu 1968. V Moskvě text koloval v opisech, až se dostal na Západ, kde ho přetiskl deník New York Times.
Reakce Kremlu byla okamžitá: Sacharova vyhodili z výzkumu. Musel se tedy uchýlit k plně teoretické fyzice. A v roce 1970 spolu se dvěma disidenty založil Moskevský výbor pro lidská práva.
V roce 1975 dostal Sacharov Nobelovu cenu míru. Když v prosinci 1979 protestoval proti sovětské vojenské intervenci v Afghánistánu, rozhodlo politbyro vládnoucí strany, že ho musí umlčet. V úterý 22. ledna 1980 ho na ulici v Moskvě přepadlo komando tajné policie KGB. Ještě ten den ho letadlo převezlo do města Gorkij, kde měl zůstat v izolaci. Na protest proti perzekuci Sacharov třikrát držel hladovku. A nepřestával bojovat.
Návrat domů
Když začátkem roku 1985 vystřídal nehybného Konstantina Černěnka v křesle generálního tajemníka strany Michail Gorbačov, napsal mu Sacharov dopis. Žádal o návrat do Moskvy, aby mohl opět vědecky pracovat, a také o to, aby Gorbačov vyhlásil amnestii pro politické vězně. Nový sovětský vůdce zatelefonoval slavnému fyzikovi, že se může vrátit.
Když potom za několik dnů Sacharov navštívil seminář ve Fyzikálním ústavu v Moskvě, uvítal ho nadšený potlesk přeplněného sálu.
V dubnu 1989 zvolili Sacharova do nového parlamentu – Všesvazového sjezdu lidových poslanců. Musíme zrušit článek 6 sovětské ústavy o vedoucí úloze komunistické strany! – požadoval jménem demokratické opozice.
V noci na 15. prosince 1989, po dnu plném diskusí na zasedání demokratické opozice, Sacharov zemřel. Zradilo ho srdce. Počátkem následujícího roku byla vedoucí role komunistické strany konečně zrušena.
|
|
|
|
|
|
obsah čísla 84 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
