|
reklama
| Hrozba bezprostřední, leč anonymní |
|
Jefim Fištejn |
| SANQUIS č.41/2005, str. 5 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Žádný terorismus neexistuje, neboť svět neví, co tento pojem znamená. Terorismus tudíž je jakousi anonymní hrozbou, podvědomou úzkostí, prostě duševním stavem. Pro mne, lidského mravence, hlavní výpotek zářijového summitu OSN, největšího v dějinách, je velmi jednoduchý: Spojené národy se nedokázaly shodnout na definici jevu, kterému světoví lídři (zítřejší outsideři?) ve své patetické ptačí mluvě říkají hlavní hrozba nebo hlavní výzva 21. století.
|
|
Asi tak jako pojem vlasti, každý je oprávněn vykládat si pojem terorismu po svém.
Ovšem není-li obecně uznávaná definice terorismu, nemůže být vůči němu ani žádná politika dvojího lokte nebo dvojích standardů. Není-li žádný standard, nemůže být ani dvojí. Vzájemná obvinění kontrahentů se stávají pouhým politickým rituálem. Na místě pravé víry zůstává prázdné obřadnictví. V tom, že se lidstvo neumí domluvit na základním pojmu terorismu, spatřuji větší výzvu naší civilizaci než v samotném humbuku teroristických činů. Politika byla odjakživa budována na základech maximálního cynismu. Náš vyzvědač není špion, nýbrž rozvědčík. Jejich vyzvědač je zákeřný špion. Ozbrojení insurgenti bojující za odtržení kusu naší země jsou vždy separatisté, stejní tvorové rebelující na území znepřáteleného státu jsou automaticky povýšeni na bojovníky za nezávislost. Tím, že výklad bazálních pojmů vždy bral ohled na politickou konjunkturu, dospělo lidstvo ke stavu, kdy už není schopno pojmenovat zlo jako zlo a dobro jako dobro. Když jedna část lidstva má za hlavního teroristu Usámu bin Ládina a druhá George „dabl jú“ Bushe, znamená to jen jedno: lidstvo nevlastní kořenové, ontologické představy o dobrém a zlém. V zásadě nevíme, co chceme jakožto populace. Naše civilizace není ani křesťanská, ani muslimská, ani judaistická, ani buddhistická, ani pohanská, ani ateistická. Nemá žádný společný jmenovatel.
Hodnotová krize zajisté existovala i dříve a lidstvo často umělo nakonec vytěžit prospěch ze své nejen ideologické, ale dokonce fyziologické rozrůzněnosti. Dnešní okamžik je zvláštní tím, že lidstvo poprvé disponuje četnými a přitom poměrně přístupnými způsoby momentálního sebezničení. Sama o sobě je tato možnost ojedinělá, neboť se narýsovala na pozadí vymizelých státních hranic ve sféře komunikace a obchodu. Nutí nás přemýšlet a jednat tak, jak jsme nikdy v minulosti nemuseli. Za těchto podmínek státní politika přestává být adekvátní a stát přestává být „jednotkou politiky“. Pnutí vzniká tím, že v reálu je politika stále tvořena uvnitř státních hranic. Třeba takový summit OSN není ničím jiným než schůzkou politických vůdců jednotlivých států.
Naše náboženské nebo ideologické třenice, rozdílnosti v představách o „správném světě“, zášť chudých vůči bohatým nebo nemocných vůči zdravým začínají být irelevantní na pozadí stále reálnější hrozby totálního sebezničení. Tudíž pud sebezáchovy a potřeba spásy mohou být lidstvem vnímány jako hlavní a možná i jediná společná hodnota. Současné trendy objektivně snižují prioritní statut takových dříve bazálních hodnot jako státní suverenita, národní identita, rozsah území nebo přístup k moři. Fakticky na novém závitu vývojové spirály se vracíme ke slavné Protagorově maximě: „Člověk je mírou všech věcí.“ Jediný ultimativní úkol státní politiky je: zajistit, abychom přežili, všichni a každý z nás jednotlivě. A nejen přežili, ale žili. A nejen žili, ale žili dlouho a šťastně. A nejen žili dlouho a šťastně, ale nakonec zemřeli přirozenou smrtí.
|
|
|
|
obsah čísla 41 |
 |
ročník 2005 |
|
témata |
|
|
