|
reklama
| Recept pro Karla IV. Nepít, cvičit, smát se! |
|
Josef Tuček |
| SANQUIS č.84/2010, str. 68 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Naše obvyklá představa o královské hostině? Samé vybrané pokrmy, lahodná vína. Podle lékařských doporučení však strava králů – přinejmenším u středověkých Lucemburků – byla mnohem skromnější. A rady tehdejších lékařů se kupodivu příliš nelišily od současných příruček, které pojednávají o správné životosprávě.
|
|
 | | Banket
ve Velkém
sále Paláce
Cité v Paříži |
|
|
Dlouholetým koníčkem profesorky Milady Říhové, přednostky Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, je životospráva Lucemburků na českém trůně. Její vášeň? Sedět v Apoštolské knihovně ve Vatikánu nad latinskými rukopisy ze středověku. „V rukopisných odděleních knihoven si můžete nechat zhotovit fotokopie, ale stojí to hodně peněz a kopie často bývají obtížně čitelné. Text proto musím nejdříve opsat do notebooku a pak přepis ještě chodit porovnávat s původním rukopisem,“ líčí metodu své práce.
Letos vydalo nakladatelství Paseka knihu „Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského“ (zatím první díl), kterou sepsala profesorka Říhová spolu s mladými historiky Danou Stehlíkovou z Masarykovy univerzity v Brně a Davidem Tomíčkem z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
A co tedy vlastně lékaři králům na českém trůně radili?
Velké jídlo jednou denně
Ráno vstát, vyprázdnit se, umýt ruce i obličej v létě studenou, v zimě vlažnou vodou, vyčistit si zuby, zajít na mši, zacvičit si na zdravém vzduchu a pak posnídat – ale lehce, žádné přejídání! A velké jídlo, buď oběd, nebo večeři, jen jednou denně. To jsou rady pro nikoho menšího než pro krále a pozdějšího císaře Karla IV. K vyčištění zubů ovšem nesloužil kartáček, ale citronová kůra nebo rozdrcená větvička z broskvoně. Cvičení na vyvýšeném místě mělo zabránit tomu, aby panovník dýchal zplodiny z městských komínů a ohnišť, saze z řemeslnických dílen a zápach z koželužen.
Ke cvičení patřily běh, skok do výšky i dálky, jakési zavěšování se za trámy (zřejmě shyby) a také házení kalibrovaných kamenů do dálky. Dalšími doporučenými aktivitami byly jízda na koni, veslování a chůze. K tomu se měl král snažit, aby se po celý den v zájmu udržení dobré psychiky vyvaroval smutků a úzkostí. To vše panovníkovi doporučoval Havel ze Strahova, Karlův dvorní lékař, astronom a jeden z prvních profesorů univerzity, později zvané po svém zakladateli Karlovou.
Lékařský škrabopis už ve středověku
Janu Lucemburskému (titul českého krále měl v letech 1310–1346), jeho synu Karlovi IV. (1346–1378) a pak Karlovým synům Václavovi IV. (1378–1419) a Zikmundovi Lucemburskému (1419–1437) radilo několik lékařů. Psali pro ně knihy o doporučené životosprávě. Nedochovaly se ovšem v úhledné a dobře čitelné podobě sepsané profesionálními písaři. Historikové se musí spokojit s rukopisnými koncepty autorů a s výpisky, které si pořídili jiní lékaři.
„Doktoři škrábali vždycky. Luštění jedné stránky jejich rukopisu může zabrat i několik dní práce. Někdy nejde kvůli písařským zkratkám anebo chybám slovo zcela rozpoznat a zbývají dohady editora,“ říká Milada Říhová. „Obrovskou radost jsem měla, když jsem ve Vatikánské apoštolské knihovně objevila zatím neznámý soupis rad pro Karla IV. Byl to originál textu, takzvaný autograf, který psal vlastní rukou lékař Reimbotus Eberhardi de Castro. Přišel do Prahy v doprovodu druhé manželky Karla IV. Anny Falcké. Byl jejím lékařem a když zemřela, léčil také Karla IV. Ve Vatikánské apoštolské knihovně jsem nalezla i dosud neznámou předepsanou životosprávu pro Karlova syna Zikmunda, možná nejobsáhlejší životosprávu pro jedince v celých dějinách lékařské literatury. Sepsal ji Johannes dictus Bononiensis, čili Jan řečený Boloňský, bakalář z Montpellier a rektor školy v Kutné Hoře. Více o něm nevíme.“
|
|
|
| Busty panovníků z triforia Svatovítského chrámu na Pražském hradě: Eliška Přemyslovna (vlevo) Jan Lucemburský (uprostřed) Karel IV. (vpravo)
|
|
První recepty
Lékařská věda pozdního středověku považovala vhodnou stravu a náležitý způsob života za nejvýznamnější lék i prevenci chorob. „První kuchařské recepty se objevují právě v lékařských spisech. Speciální kuchařské knihy se vyvinuly až později. Způsob psaní kulinářských receptů ostatně vychází ze starších lékařských a lékárnických předpisů,“ uvádí historička.
V rozporu s představami o králi, který se přecpává a ohryzané kosti háže psům, měli Lucemburkové od svých lékařů předepsánu především střídmost. Měli jíst tak, aby se jim neměnil dech ani pulz, jídlo jim nenarušovalo spánek ani bdění, nezpůsobovalo nadýmání, škytání, říhání a nevolnost, neměnilo obvyklé množství moči ani stolice. Důraz kladli lékařští rádcové na to, aby panovníci jedli čerstvé potraviny, ať už šlo o maso, vejce, zeleninu nebo ryby. Ryby byly jako strava považovány za vynikající postní (tedy dnes vlastně dietní) jídlo. Ale pouze když byly bezpochybně čerstvé a z čistých, pramenitých vod s kamenným dnem. Slanina, uzená masa, ryby nasolené v kádích nebo zelenina nakládaná v soli a v octu patřily k zavrhovaným položkám. „Lékaři tyto pokrmy považovali za těžké pro trávení a zřejmě se obávali i toho, že by mohly být zkažené. Brali je na milost jen jako jídlo na cestách.“
K masům (hovězímu, vepřovému, skopovému, zvěřině, drůbeži) upravovaným pečením, grilováním na rožni nebo dušením patřily přílohy jako chléb, placky, různé kaše, luštěniny, zelenina. Pro krále se – zřejmě z Itálie – dovážela i rýže.
Pozor na jed
Jednoduché jídlo s jednoduchým kořením, které má nezaměnitelnou chuť, doporučovali lékaři i z dalšího důvodu. „V bohaté směsi ingrediencí se snadno skryje jed,“ varoval krále Jana Lucemburského jeho lékař Jan z Göttingenu. Proto mu radil, aby se vyhnul nápojům a jídlům příliš kořeněným, sladkým, slaným, ostrým nebo kyselým, odrazoval jej od cukrovinek, dortů a různě nadívaných kornoutů. Ty by obelstily královu chuť i čich, takže by případný jed nemusel postřehnout.
V každém případě měl král z podávaného pokrmu nejdříve jen opatrně ochutnat skromné sousto a pozorně sledovat, zda se v jeho chuti neskrývá něco utajovaného. Jan z Göttingenu k tomu dodal, že vedle ochrany před jedem jde i o součást dobrých mravů při stolování, neboť „nesluší se pro urozené osoby přecpávat si břich jídlem a pitím, nýbrž vhodné je pojíst jen málo a s uměřeností ve všem“.
|
|
|
|
Rukopisy z fotoarchivu Milady Říhové: vlevo stránka ze soupisu rad pro Karla IV. z roku 1360, které vlastní rukou napsal jeho lékař Reimbotus Eberhardi de Castro. (repro Bibliotheca Apostolica Vaticana)
Vpravo radí lékař Jan z Göttingenu králi Janu Lucemburskému, aby si dával pozor na nezvyklou chuť jídla – mohlo by být otrávené. (repro Wiener Schottenkloster)
|
|
Skromnost se zdůrazňovala také v pití. Tak například Havel ze Strahova důrazně ve svém spise připomíná Karlu IV., aby byl v pití velmi umírněný. Doporučeným nápojem králů bylo víno, vodu nejspíše z hygienických důvodů neměli lékaři v oblibě. Pivo, protože bylo převařené, brali na milost. „Zdá se nejenom podle zpráv kronikářů, ale i podle lékařských doporučení, že všichni čeští Lucemburkové pili hodně vína. Václav IV., který neměl následníka trůnu, se patrně i z tohoto vědomí upil k smrti,“ říká profesorka Říhová.
Jestliže králové neposlouchali lékařské rady o umírněném pití alkoholu, jak se tedy řídili ostatními pokyny? „To dnes neposoudíme, protože dochované písemné prameny se o tom nezmiňují,“ připouští Milada Říhová. „Můžeme se na to podívat i takhle – doporučení současných příruček o životosprávě jsou ve své podstatě podobná jako byla ta pro Lucemburky. A myslíte, že se jimi dnes lidé řídí?“
|
|
 | | Ostatková scéna: freska z kaple sv. Kateřiny na Karlštejně znázorňující předávání ostatků
později vsazených do ostatkového neboli korunovačního kříže. Vlevo je znázorněn pozdější
francouzský král Karel V., který v prosinci 1356 předal na říšském sněmu v Metách
Karlovi IV. dvě částečky trnové koruny a kusy dřeva svatého kříže. Uprostřed stojí (snad)
král řecký, předává části kříže a houby. Vpravo Karel IV. ukládá ostatky do kříže. |
|
|
Zdravé jídlo chudých
Jak v pozdním středověku jedli chudí lidé? „Máme zajímavé svědectví, které do svých poznámek napsal Albík z Uničova, profesor Karlovy univerzity, lékař a v roce 1412 na čas i arcibiskup pražský, jinak zdravotní poradce Václava IV. a Zikmunda Lucemburského,“ říká Milada Říhová. Albík z Uničova si zaznamenal, že chudí lidé jedí zdravější chléb než bohatí. Chléb venkovanů se pekl z žitné a pšeničné mouky i s otrubami. Podle Albíka delikátnější žaludek šlechticů, zvyklých na pečivo z mouky bez otrub, by z toho mohl mít trávicí potíže. Ve 14. a 15. století zemědělství používalo trojpolné hospodaření (s cyklickým střídáním plodin) a půda se hnojila, takže vcelku bylo možné nasytit obyvatelstvo. Venkované měli přijatelné množství obilí a pohanky, zařazovali do stravy luštěniny i zeleninu, vařilo se z kopřiv či lebedy. Jako obohacení sloužily borůvky, maliny a další lesní plody včetně hub. „V mnoha evropských zemích se lidé hub báli, aby se neotrávili. Ale v českých zemích se houby jedly hodně.“ Venkovský jídelníček obsahoval méně masa, než se podávalo na šlechtických stolech. „Ovšem třeba ryb bylo dost a považovaly se téměř za podřadné jídlo. Celkově by se strava chudých lidí dala z dnešního hlediska považovat za zdravou.“ Stačila však třeba epidemie moru, jež zahubila zemědělce, kteří by jinak pracovali na polích, a už mezi chudými řádil hladomor. Stejně tak za války, kdy vojsko zabavovalo úrodu pro sebe, trpěli obyčej
|
|
|
Foto: Martin Frouz – National Geographic Česko
|
|
|
|
obsah čísla 84 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
