„Buď chtěl člověk dělat obor a pak musel jít tam, kde bylo potřeba, nebo mohl zůstat, ale musel vzít, co je.“
A Miloš Štejfa chtěl internu. Nemocnice v Bystrici byla tehdy malá dvoupatrová budova. V přízemí bylo interní oddělení, na poschodí chirurgie a operovali tam všechno od žlučníků po gynekologické nálezy. Tady Štejfa absolvoval své první takzvané kolečko.
„Na Slovensku bylo veselo,“ vzpomíná. „V sobotu večer se chodilo na úžasnou večeři do Národného domu. Celé to i s lahví vína stálo nejvýš třicet korun.“
Pro srovnání — nástupní plat byl 830 korun čistého. Za pokoj na privátu se platilo měsíčně čtyřicet korun, ale jet z Bystrice do Brna a nazpátek stálo kolem dvou stovek. To už bylo dost, a návštěvy doma se tedy komplikovaly.
Na Slovensko odjelo se Štejfou mnoho spolužáků z ročníku.

Jana a Alena
V roce 1957 nastoupil Miloš Štejfa jako sekundář na 2. interní kliniku Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Setrval na ní s přestávkami celých 32 roků.
„Musel jsem také souhlasit s tím, že nebudu chtít dělat kariéru a postupovat ve funkcích. Nebyl jsem totiž kádrově v pořádku a odmítl jsem vstoupit do strany.“
I tak se mu podařilo s manželkou procestovat se stanem a autem Evropu. „Léčil jsem vysoké představitele Brna, a tak jsem několikrát mohl soukromě vyjet na Západ na devizový příslib.“
Studijní cesty na Západ mu však nepovolovali a poštěstily se mu vždycky v době, kdy se politické poměry uvolnily. Takhle odjel v roce 1968 na stáž do nizozemského Leydenu či v roce 1986 na několik měsíců do Instituto National de Cardiología v Mexiku.
V příznivých šedesátých letech si na klinice udělal první i druhou atestaci, pak kandidaturu i docenturu. Když přišel rok 1968, chtěl Štejfa odjet pracovat do zahraničí. Jazyky uměl a po něčem takovém vždycky toužil. „Do Států mohli jen prověření, na ty jsem ani nepomýšlel. Přihlásil jsem se tedy do kádrových rezerv pro pomoc rozvojovým zemím. Dlouho mi to nechtěli podepsat - až v tom osmašedesátém.“
A tak na podzim roku 1969 odjel Miloš Štejfa do Alžírska, kam za ním za půl roku přijela i jeho žena, Alena Dapeci. Jeho druhá žena.
Ta první se jmenovala Jana. „Když jsem tehdy přijel po pěti letech ze Slovenska, nikoho jsem tu neznal. Všechny holky byly vdané nebo se mi nelíbily. Jel jsem do Rumunska sám na dovolenou, byl jsem otrávený a aspoň v duchu se utěšoval tím, že si zaplavu, protože to já rád. Ve vlaku, co jede dva dny, jsem viděl dívku, která se mi líbila. Byla tmavá, štíhlá, přesně můj typ. Zapovídali jsme se v jídelním voze, říkala, že se jmenuje Jana a pracuje jako kožařka v Chomutově. Stáli jsme na chodbě, vykládali a málem přejeli.“
Miloš tehdy nabídl Janě, že by se mohli příště setkat třeba v Praze. „Bylo mi už skoro třicet, a to si tehdy člověk, když ještě nebyl ženatý, říkal: Zatraceně, musím s tím něco udělat, nemůžu pořád studovat a žít jen tak.“
Do roka se vzali a další rok nato se jim narodil syn Jan, Štejfovo jediné dítě.
Jenže přišly běžné starosti tehdejších novomanželů. Kdo půjde kam do práce? Kdo bude hlídat syna? Babičky, ale to je vždycky průšvih. Vlastní byt? Vyloučeno. Spolu s tím přišla i první nedorozumění. „Nikoho neviním, zkrátka to nešlo,“ vzpomíná profesor Štejfa.
A tak zůstal zase sám.
„Jednoho dne mě rozbolel zub, a tak jsem šel za Frantou, což byl můj stomatolog. Jenže Franta odjel na vojenské cvičení a místo něj tam zaskakovala taková mladá doktorka. Tmavá a štíhlá, zase ten můj typ. Na zubu mi nic nenašla, ale udělala mi velký snímek ústní dutiny. Ukázalo se, že jsem měl v čelisti vodorovně položenou osmičku a nad ní rostl malý nádor, papilom.“
„To musí ven,“ prohlásila rezolutně lékařka jménem Alena Dapeci.
V čelisti měl Miloš Štejfa zánět, dostal dvakrát zápal plic, ležel v nemocnici a ona mu chodila ošetřovat operační ránu.
A tak se podruhé vážně zamiloval.
Na svatbě se svou druhou ženou nakonec ale nebyl.
Dostal tehdy z ministerstva zdravotnictví telegram, že ho posílají do alžírského Oranu, a Alena byla zrovna na stáži v Dánsku.
„Vezmeš si mě a přijedeš za mnou?“ zavolal jí.
Neváhala. Když se vrátila, podepsala ve snoubencově nepřítomnosti připravené papíry a na úřadě zastoupil Miloše Štejfu jeho otec.
„Já říkám, že na své svatby už nechodím,“ rozesměje se dnes profesor.
Jsou spolu už pětačtyřicet let a Alena Dapeci o nich s nadsázkou říká: „Jedna báseň!“ A pak pragmatičtěji dodá: „Takové soužití už prokáže vysokou vzájemnou toleranci.“ – „A vzájemné podpory v dobrém i zlém,“ doplní ji manžel.
Pobyt v Alžírsku prodlužovali, jak mohli. Vrátili se až v roce 1974.
O těch šesti letech v severní Africe Miloš Štejfa říká: „Byla to nejkrásnější léta mého života.“

Nebudu dál posílat lidi na smrt
V Brně se vrátili na kliniky a Miloš Štejfa se vrhl na kardiologii. Tehdy ho zasáhla nepříjemná událost - smrt přítele.
Přivezli ho s infarktem, a protože ještě na klinice nebyla koronární jednotka intenzivní péče, ležel na normálním oddělení. Štejfa za ním šel ve dvě hodiny odpoledne, přítel měl srdeční arytmii, a tak mu přidali léky. Znovu se na něj šel podívat v půl čtvrté a pak odjel domů. Ráno přišel před sedmou a zamířil rovnou na pokoj.
Přítel však mezitím zemřel na fibrilaci komor, nikým nepozorován a ve vší tichosti. Bylo mu něco málo přes čtyřicet let.
Tehdy se Miloš Štejfa vzbouřil: „Takhle to nejde, posílat lidi na smrt. Buď to nebudu dělat, nebo musí vzniknout specializované oddělení, na němž bude pacient neustále monitorovaný.“
A skutečně, s pomocí kolegů z kliniky a ředitele nemocnice takové oddělení prosadil a od roku 1979 se stal vedoucím jednotky intenzivní péče.
S nepředvídatelností ischemické choroby srdeční se setkával často. Jednou v noci, kdy měl službu, přivezla sanitka padesátiletého muže, který si stěžoval na bolesti na hrudi. Jenže ty bolesti chvíli měl a zase neměl a na EKG nic nebylo.
„Nic vážného momentálně nevidím,“ řekl mu po vyšetření Štejfa. „Ale radši si vás tu nechám.“
Nad ránem dostal muž infarkt. Miloš Štejfa seděl u něj na jednotce intenzivní péče, nemocný měl sérii fibrilaci a pevně se ho držel za ruku.
„Už to na mě jde, už jedu do tunelu a na konci vidím... Ne, už jsem zase zpátky,“ říkal.
Dostal vždy elektrickou defibrilaci a tak se to několikrát opakovalo.
„Říkal mi otče, jen jednou jsem pak ještě zažil něco podobného,“ líčí Štejfa.
V osmdesátých letech přišel do čela fakulty děkan Lambert Klabusay. „Přirozeně straník, ale kompetentní člověk s medicínským přehledem,“ vzpomíná Štejfa. „Klabusay mi povolil obhájit doktorát a v roce 1989 jsem prošel profesorským řízením, což bylo také jeho zásluhou.“
Na konci šedesátých let viděl Štejfa při svých zahraničních stážích poprvé dělat koronarografii, vyšetření, při němž se srdeční tepny nastříknou kontrastní látkou. Tehdy se skoro vyděsil: „Proboha, taková řezničina!“
Jehly byly silné a teklo při tom hodně krve, tepny se často natrhly a musely se šít. Ale už tehdy bylo zřejmé, že dnes už jemná a šetrná metoda bude mít velkou budoucnost.
V roce 1992 poslala ředitelka nemocnice Štejfu a několik mladých lékařů do Německa, aby viděli tamní kliniky. „Vrátil jsem se s tím, že musíme začít dělat angioplastiky, což je léčebná metoda, při níž se zúžená srdeční tepna roztáhne balonkem. Sekundář Ladislav Groch se ji tam jel naučit a naše pracoviště posléze dosáhlo evropské úrovně.“
Tak se z interní kliniky skutečně stala hlavně kardiologická. V jejím čele stál Miloš Štejfa až do roku 1997, kdy odešel do důchodu.

Rytíř bez koně
V roce 1991 byl Miloš Štejfa zvolen prvním poválečným prezidentem České lékařské komory. Nečekal to, ani neplánoval. Prostě pro něj kolegové přijeli a odvezli ho na sjezd.
Ale taková byla doba.
„Přišel pak za mnou, abych mu udělal emblém komory,“ vzpomíná jeho přítel profesor Pavel Bravený, bývalý přednosta Fyziologického ústavu lékařské fakulty.
I na honorář si dobře pamatuje: „Miloš mi donesl láhev burčáku, kterou dostal od nějakého pacienta z jižní Moravy. Komora byla tehdy chudá a na víc neměla.“
Za nacismu a komunismu byla lékařská komora zrušena. Nový komorový zákon vypracovali poslanci po sametové revoluci ještě před jejím ustavením, o komoře se toho ale moc nevědělo - ani k čemu slouží, ani jaký má význam. Administrativa víceméně nebrala komoru na vědomí, zatímco lidé ji považovali za všemocnou. Chtěli okamžitě zakázat potraty, osvobodit všechny vězně komunistického režimu, prosadit odškodnění, zrušit ten či onen zákon. A pokud možno hned. Komora mezitím vznikala takřka na zelené louce, tvořila se její struktura i etický kodex, to vše bez peněz a bez zázemí.
„Dostal jsem úkol promluvit s představiteli vlády a v celostátním rozhlase, ale to se mi nepodařilo. Administrativa setkání odmítla a rozhlasový projev zajímal pouze regionální stanice,“ popisuje Štejfa.
Neustálé schůze v Praze na nejnižších úrovních v podstatě nikdy k ničemu nedošly.
Bavilo ho to vůbec? „Bavilo,“ odpovídá. „Když něco začnu dělat, chci to dělat pořádně. Ten rok a půl byl nesmírně zajímavý, setkal jsem se s mnoha lidmi. S Rakušany, s Němci, se Slováky. Všude měla komora trochu rozdílnou pozici, ale v zásadě nikde nebyla odborovou organizací.“
To vše se nakonec profesoru Štejfovi stalo osudným. Lékaři očekávali bojujícího vůdce. „Ale já neprorazil, a ani nemohl.“
Na sjezdu lékařské komory na podzim roku 1992 si část delegátů počkala na neděli, kdy většina lékařů již odjela, a pak prosadila jeho odvolání.
Debata byla bouřlivá a agresivní. Štejfa to nevydržel a řekl: „Chce-li stát člověk v čele prestižní organizace, musí se sám chovat prestižně.“
A odešel ztichlým sálem.
„Novináři mysleli, kdovíjak se budu zlobit a kopat kolem sebe,“ říká Miloš Štejfa. Ale on jim odpověděl: „Ulevilo se mi. Takhle to nikam nevede.“
Tehdejší viceprezident komory profesor Josef Marek potvrzuje: „Jistěže, každé odvolání musí člověk chápat jako neúspěch, ale jestli v sobě měl Miloš Štejfa nějaký smutek, nikdy ho nedal znát.“
Vypadá spokojeně a z ničeho během vyprávění není cítit hořkost. Naopak – profesor Štejfa je velmi vtipný společník.
Funkce v čele komory pro něj ostatně nikdy nebyla středobodem vesmíru.
Když Štejfovi nástupci v čele komory vymysleli, že rok co rok budou udílet titul Rytíře českého lékařského stavu, byl Miloš Štejfa mezi první čtveřicí, která ho v roce 1996 obdržela.
Miloš Štejfa napsal za svůj život 17 monografií a 240 odborných publikací. Lékařská fakulta Masarykovy univerzity mu v roce 1994 udělila medaili a o čtyři roky později titul emeritního profesora. Zatím poslední vyznamenání – Libenského medaili – obdržel od České kardiologické společnosti v červnu 2007.