Slavnostně bude odhalen 8. května na pražském Klárově.

Jaký je to pro sochaře pocit - dělat pomník pro Prahu?
Dobrý pocit. Víte, ať si říká kdo chce co chce, každý sochař má asi jeden sen. Chtěl by dělat pomník pro Prahu.

No vida, a já si myslela, že tohle se v dnešní době už jaksi přežilo.
Když máte udělat pomník pro Prahu, došla jste jistého uznání. To platilo v minulém i předminulém století, to platí i dnes. Umělci dostávají různé ceny, ale to je všechno už většinou ex post. Když už sochař nemůže, tak mu dají cenu za „celoživotní dílo“. Ale když dostane úkol postavit pomník? Znamená to, že je ještě při síle a že ti, kteří ho pověřili, si ho váží nebo si alespoň myslí, že ten úkol zvládne. Pro mne je to pocta a čest. Zní to pateticky, možná se budete smát, ale já jsem skutečně rád, že můžu něco udělat pro národ, z kterého jsme vyšel a který mám rád. Jsem poctěn, je mi to milé... a je to zavazující. Udělat pomník, který se neztratí mezi těmi jinými, skvělými, které v Praze už jsou.

Který pražský pomník považujete za nejlepší?
Suchardova Palackého. To je snad nejpodařenější pražský pomník, protože splňuje to, co pomník splňovat má: je skvěle zasazen do prostředí, je zdaleka viditelný a nese jasné sdělení. Není jen ztělesněním Palackého, ale také jeho díla, doby, v které vznikalo, socha je také ztělesněním jednoho uměleckého směru. Za skvělý pomník považuju také Šalounova Husa.

Pokud vím, tyto pomníky se však v době svého vzniku staly předmětem nemalé kritiky, ba dokonce i posměchu.
Máte pravdu. Dnes si už neumíme třeba Staroměstské náměstí představit bez Husa, ale když ho Šaloun po několika letech tvrdé práce dokončil, dostalo se mu zlé ozvěny. Mnozí namítali, že je to moc veliké, takové „rozšlápnuté mejdlo“, které hyzdí Staroměstský rynek. To cituju velkého a přísného F. X. Šaldu, který nemohl Husovi přijít na chuť. Stejně tak si užil Sucharda se svým Palackým. Proč? Musíme si uvědomit všechny souvislosti - oba tyto pomníky vznikaly v době, kdy se česká kultura začala zásadně měnit. Suchardův pomník byl odhalen 1912, to znamená v době, kdy mladí malíři a sochaři, jako byli Gutfreund, Kubišta, Špála nebo Filla, chytli vítr francouzského kubismu. Byli tak moderní! A ze srdce museli nenávidět zrovna tento pomník, protože byl ještě výrazem minulé doby, národních myšlenek, vlastenectví ... Škoda, že se nedožil ani jeden ze jmenovaných, aby řekl, co si dneska myslí o Suchardovi. Jistě by byli objektivnější a hlavně nadšení, protože všichni zmínění pánové dovedli poznat skutečnou kvalitu. Ta dobovost se smazala, je pryč. A co zbylo? Skvělé umělecké dílo.

Takže dobrý pomník je takový, který časem ztratí na své aktuálnosti, možná se i vytratí poselství, které měl nést, a on se stane skoro přirozenou součástí města nebo krajiny.
Neřekl bych to tak, ale ono to tak automaticky dopadne. Pomníky se s městem samozřejmě sžívají, časem umlknou kritické hlasy i oslavné fanfáry...To je normální, přirozený vývoj. Dobrý pomník, čímž myslím umělecky dobrý pomník, však přežije věky. To si opravdu myslím.

Přežije? V téhle zemi se přece pomníky často bourají, odstřelují, roztavují, rozřezávají.
To spočívá v charakteru tohoto národa: myslí si, že odstraněním sochy se odstraní všechno. Češi jsou v tomhle směru asi nepoučitelní. Samozřejmě, nic se neodstraní, jenom se zničí buď dobré nebo špatné umělecké dílo. Sochy to schytávají za skutečné viníky. Jak pošetilé, jak hloupé.

Mám tomu rozumět tak, že kdyby bylo na vás, neboural byste všechny ty Gottwaldy a Leniny, kdyby to byla kvalitní umělecká díla?
Dokonce tak! Dobré Gottwaldy bych nechal na svém místě. Jenže dobrý Gottwald vlastně nebyl, nepodařil se. Jediný snad, který by snesl náročnější měřítka - byť měl příliš široká, jako vycpaná ramena -, byl zlínský Gottwald. To byl myslím dobrý pomník, ale jediný v Čechách. Ten mohl zůstat na svém místě. Víte, je to vlastně bizarní. Pomníky zbourali, ale dnes se ve starožitnictví prodávají Gottwaldovy portréty a lidi to snad kupují. Nikomu to nevadí, nikoho to nepobuřuje, nikdo nevolá, že máme skoncovat s touhle minulostí. Sochy to ovšem odnesou skoro vždycky.

Je na ně vidět. A nestojí v obýváku, ale na náměstí, symbolizují dejme tomu jakési vyšší hodnoty, ne?
Je na ně vidět. Máte pravdu, mají smůlu.

Smůlu měl i Stalin na Letné. Zaplaťpánbůh, chce se mi říct.
Je to skoro hříšná myšlenka: Ale co by se bývalo stalo, kdyby tenhle - jinak snad dobrý sochařský počin pana Švece - zůstal zachován? Měli bychom kuriozitu, na kterou by se lidé jezdili dívat, možná že by z toho mohl být i příjem. Asi přeháním a také to neříkám rád, vždyť víte, že jsem si s komunisty sám užil své, ale snažím se o pomnících uvažovat jako o uměleckých dílech. Jestliže je pomník kvalitní, pak by měl zůstat na svém místě. A může třeba sloužit také jako očitý svědek doby. Sochy svědčí. Svědčí římské sochy, svědčí Masarykové, svědčili by i Stalinové a Gottwaldi.

Když si představím, že bych chodila každý den okolo Gottwalda anebo vedle Hradčan vídala siluetu Stalina, tak mi tedy není dvakrát dobře. Nechtěla bych to.
Já také ne, samozřejmě. Ale prostě nemám rád, když se ničí dobrá umělecká díla. A také nesnáším, když se v době revolučního kvasu leze na svatého Václava a strká se mu do ruky vlajka. Mně se to nelíbí. Sochy nemají nést nějaké symboly, pokud nejsou symboly samy. A také nemám rád, když se po nich píše nebo když si lidé dávají schůzku „pod ocasem“. To je zase způsob téhle doby, všechno si přivlastnit, použít, zneužít.

Já bych v tom viděla spíš pozitivum. Myslíte, že by pan Myslbek nebyl rád, kdyby věděl, že si u jeho sochy dávají lidé rande? Socha se stala součástí města a žije s ním.
To jistě. Ale nevrostla do města, protože jde o umělecké dílo výjimečné hodnoty, ale protože stojí na tom místě. Stal se z ní orientační bod. Spousta lidí určitě netuší, kdo tu sochu dělal. Scházejí se prostě pod ocasem. To by Myslbeka asi moc netěšilo

Čím má tedy pomník být? Stále a jen uměleckým dílem?
Dělal ho český sochař, který byl v té době jednička, a dělal ho třicet let... Vzniklo skvělé umělecké dílo a my k němu máme stále tak přistupovat. Čili - mně vadí, že se dnes lidé nechovají k umění tak, jak by zasloužilo. Je jim jedno, kdo udělal svatého Václava, kdo postavil Národní muzeum, netuší, kdo projektoval Hlavní nádraží. Praha je muzeum architektury, cizinci sem proto jezdí a mohou nám být příkladem. Nemáme tak dobrou literaturu, ale speciálně v architektuře a v sochařství jsme srovnatelní s celým světem. Jenže to sami Češi nevědí. A tak se i ke svým uměleckým dílům, tedy pomníkům, chovají tak, jak se chovají.

Kdyby záleželo na vás, vrátil byste na své místo Mariánský sloup?
Vrátil. Byl to dobrý pomník. A také bych z lapidária zase přestěhoval do města pomník maršála Radeckého. Ten byl úplně zbytečně odstraněn. Radecký sloužil Rakousku-Uhersku, byl to ovšem generál českého původu, vlastně slavný Čech, skvělý vojevůdce... A ten pomník je dobrý! Umělecká díla by měla zůstat tam, kde jsou - navzdory všem změnám režimů. Jenže na pomníky se věší politika. Jako šaty na ramínko.

A nebylo by tedy řešením, kdyby se pomníky stavěly jen Dvořákům, Smetanům..., prostě nepolitickým osobnostem?
Snad. I když Smetana byl přece vlastenec a vlastenectví bylo v jeho době ryze politická věc, protože protirakouská... S tou apolitičností je to dost složité. Když někdo napíše Slovanské tance tak, jak to učinil Dvořák, tak také myslí dost politicky. A to se dá samozřejmě zase použít, zneužít. Á propos - když jsme narazili na Dvořáka! Tuhle mi kdosi z pražské UMPRUM říkal, že se dívají celé dny z oken na Dvořákův pomačkaný kabát. Říkal to jako vtip, ale mně zatrnulo. Ten dotyčný si neuvědomil, že ten pomačkaný kabát umožnil sochaři vyjádřit, že Antonín Dvořák byl prostý český muzikant, venkovan, skoro plebejec, kterému na pucích na kalhotech nezáleželo, ale zato mu záleželo na muzice. Právě tohle sochař Josef Wagner vyjádřil skvěle. Dvořákův pomník také skvěle promyslel. Dvořákova postava měla stát na vysokém soklu a ten sokl je obtančen „slovanskými tanci“ v podobě dívek. Byla to složitá kompozice, která se nedočkala realizace. Wagnerův syn potom podle otcova návrhu vytvořil alespoň skladatelovu postavu. Chybí sokl, chybí dívky a ten Dvořák navíc stojí dnes na Palachově náměstí před Rudolfinem zády ke slunci. Ten, kdo ho otočil zády ke světlu, by měl být zavřený nebo by měl platit pokutu. Nevím, kdo to byl, je mi to úplně jedno, ale je to prostě zvěrstvo. To neunese žádná socha.

Pomníky to tedy v téhle zemi nemají vůbec lehké.
Nemají.

A sochaři přesto neváhají do toho riskantního podniku zase jít. Kde jste vzal odvahu vy?
Soutěž na pomník druhému československému odboji se konala před třemi lety. Byla veřejná, anonymní podle regulí, jak to má být, zúčastnilo se jí kolem 35 autorů - a komise nevybrala žádný návrh. Za další rok vyzvali radní pět českých sochařů, aby se pokusili o nové řešení. Byl jsem mezi nimi. Nejprve jsem se chtěl omluvit, ale potom mě napadlo, že vlastně je to z mého pohledu celkem prostá věc, jak se toho zhostit. Před časem jsem dělal návrh pomníku pro Plzeň, který se jmenoval Díky, Ameriko. Použil jsem americký prapor vržený do prostoru a strnulý. Mělo to být výrazem toho, že i armáda strnula na demarkační čáře. Soutěž jsem tehdy vyhrál, ale pomník nebyl realizován. A tak když mě oslovili lidé z pražské radnice, tak mi zase vytanul na mysli prapor. A řekl jsem si, že to ještě jednou zkusím. Druhý odboj měl za cíl obnovit naši státní suverenitu a symbolem této suverenity byl československý prapor. Ten pomník je pocta daná tomu symbolu a pod tím se prostě schová i štěstí, vítězství i lidé, kteří za to zaplatili životem.

Je to tedy prapor, který se nese do bitvy.
To je prapor, který se nosí do bitev. Není obranný, ale útočný. Výtvarně jsou pro mne nosné i tři barvy, které jsou od sebe odděleny a jen v několika místech se stýkají. To už není prapor, to není také jen textil, to je socha na téma prapor. To je důležité.

Myslíte, že vás lidé, kteří okolo pomníku budou spěchat na tramvaj, pochopí?
To nevím. Ale doufám - samozřejmě. A jsem rozechvělý jako každý sochař, který právě uskutečňuje svůj velký sen.
 
Ptala se Irena Jirků
Foto Günter Bartoš

Sochař, malíř a spisovatel
Vladimír Preclík (1929)
- se narodil v Hradci Králové a vyrůstal ve východočeském Josefově
- vyučil se řezbářem, potom studoval Vyšší průmyslovou školu sochařsko-kamenickou v Hořicích (1946 - 1950) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1950 - 1955 )
- svými originálními sochami je zastoupen v mnoha českých i zahraničních galeriích (slavné jsou například jeho cykly Láhve, Česká avantgarda, Stará provensálská města)
- svou tvorbou reprezentoval české umění např. na světové výstavě sochařství v Montrealu
- v 60. letech založil a vedl Mezinárodní sochařské symposium v Hořicích, byl také u jeho znovuvzkříšení na přelomu 80. a 90. let
- po roce 1990 byl děkanem Fakulty výtvarných umění VUT v Brně a krátce také poslancem České národní rady
- je členem PEN klubu a autorem mnoha knih (např. Tiše se přemísťovati, Dřevěná knížka, Smírčí kameny, Kameny pokání, Americký kolotoč...)