Smějete se a přitom vás drobně mrazí. Jiří Dědeček zpívá, skládá, veršuje a překládá už pro třetí generaci, a nezdá se být unaven. Unaveno není ani jeho publikum.

Co to vlastně znamená, když se řekne písničkář? Nevymřel už tenhle živočišný druh?
Písničkář je pro mne jednoduše ten, kdo se nějak autorsky podílí na tom, co zpívá, to znamená, že si za tím stojí. Zpívá, co doopravdy vidí nebo cítí, co si doopravdy myslí. Vypadá to jednoduše, ale důležité je slůvko „doopravdy“. Mnozí z takzvaných písničkářů autenticitu jenom předstírají, najedou na líbivou kolej kýče a rutinním způsobem po ní sviští a kasírují... Tváří se sice jako opozice v popmusic nebo dokonce jako jakási revoluce uvnitř komerce, ale myslím, že v hloubi srdce tomu sami nevěří. Ale samozřejmě existují i ti opravdoví, nevymřeli. Ovšem žije se jim všelijak.

A jak se žije vám? Kdo vy vůbec jste? Písničkař, básník, překladatel, nebo snad anarchista?
Samozřejmě, že nejraději bych byl jen tím, kdo si píše verše a texty, skládá a brnká. Ale to dost dobře nejde. Doba, která k nám, lidem na volné noze, není o nic měkčí, než byla ta před listopadem 1989, nás nutí působit hned na několika frontách. Když jedna práce vypadne, není to taková tragédie, ještě rodinu, dvě dcery, ženu i sebe, naše touhy, dovolené u moře a občas nové auto nějak utáhnete. A tak samozřejmě také překládám, dělám pořady pro rozhlas a televizi, učím tvůrčímu psaní na akademii Josefa Škvoreckého...

Kdysi jste za překlady textů Georgese Brassense dostal Cenu českých překladatelů, pak jste přidal také desku s jeho písněmi, posléze jste stejně naložil s Brelovými šansony, o francouzské hudbě jste měl pořady v rádiu... Kde se vzala ta náruživost pro francouzštinu?
K francouzštině jsem se dostal náhodou už na ZDŠ Jeremenkova. Byl to tzv. volitelný předmět v sedmé třídě, ale jakmile si ho člověk jednou zvolil, už z něho mohl i propadnout. (Měl jsem několikrát namále, ale to pravda až na střední škole.) Francouzštinu jsem pak po celou dobu studií až do maturity nenáviděl stejně jako většinu ostatních předmětů, nikdy mi nepřišlo na mysl, že by mi v životě mohla k něčemu být. Když jsem se však navzdory výslovnému i písemnému nedoporučení k dalšímu studiu přece dostal na vysokou školu (tehdejší FSVP - Fakulta sociálních věd a publicistiky) a objevil její bezútěšnou prázdnotu, začal jsem najednou zničehonic toužit po něčem opravdovém. A tak jsem se přihlásil na Jazykovou školu v Praze a začal navštěvovat večerní kurzy pana profesora Radiny. Ten mě dovedl nejen ke všem možným státnicím, ale i k lásce k tomu jazyku. Jen díky jemu jsem se pak po letech mohl pustit i do překládání. Zpívám si dodnes s úspěchem vlastní překlady Georgese Brassense, přidal jsem Brela, přeložen už je i Vian a Piaf. Překlady jejich děl mě nejen baví, ale zčásti i živí.

Brassens se svým buřičstvím a kritikou lidské malosti a blbosti má ještě hodně společného s vašimi vlastními satirickými texty. Ale Jacques Brel? To je dost velký posun ve vašem repertoáru, ne? Jak ho přijímá české publikum?
Dobře. Mám Brelovy věci také rád, i když v nich není ani špetka humoru a nadhledu. Brel dělal všechno opravdově, každý svůj text, každý koncert prožíval doslova na vlastní kůži, byl velmi osobní. Přiznám se, že když jsem to začal sám hrát a viděl, že některé dámy v publiku slzí, byl jsem lehce vyveden z míry. To se mi dřív skutečně nestávalo.

Chodívala jsem jako studentka na vaše koncerty a moc dobře si vzpomínám, jak jsme čekali, kde zase padne narážka, kdy objevíme jinotaj namířený proti režimu.
A já zase čekal, jak budete reagovat. Vždyť my jsme ty jinotaje tak rádi vyráběli! A pak mi také několik let trvalo, než jsem se z toho vymanil. Než jsem se z komunismu probral a začal jinak.

Změnil jste se vy, vaše hudba a také publikum a jeho očekávání?
Mění se jako celá společnost. To, co se dnes občas vytýká čtenářům nebo televizním divákům (honba za povrchností, pozlátkem, kýčem), platí samozřejmě i pro publikum divadelní. Někdy se diváci sejdou médii indoktrinovaní tak, že si je musím celou první půlku převychovávat, ale když si pak na mě zvyknou, obvykle jsou skvělí.
Těší mě samozřejmě, když přijdou na koncert rodiče, přivedou své děti a ty se pak vracejí. To je skvělý pocit. A já jim zpívám, jak na Proseku zabili trafikantku, a oni vůbec nevědí, že jsem to napsal v roce 1983. V tomhle směru se nic nezměnilo, na Proseku je to stále stejné.

Vaše autorské texty zpívá dnes také Jan Burian, váš někdejší partner na jevišti. Ta etapa byla úžasná, ne?
Jan Burian mě vytáhl na jeviště. Já jsem chtěl sedět doma a psát, ale on mi celkem rozumně vysvětlil, že ty mé věci žádné socialistické nakladatelství nemůže nikdy vydat. A že nejrychlejší cesta, jak publikovat, je pódium - ráno to člověk napíše, večer to lidem zarecituje nebo zazpívá. Mnohokrát jsem se taky přesně podle tohoto návodu zachoval, a bylo to krásných 11 divadelních sezon. Nebo vlastně klubových, právě že jsme žádné divadlo neměli a cestovali jsme 11 let křížem krážem vlastí, začal jsem být psychicky i fyzicky velmi unaven. A protože nebyla šance, že by se okolnosti změnily zvenčí a Husák nám nějaké divadlo dal (v roce 1974 jsme pravda ještě s Adamem Hoffmeisterem a Štěpánem Otčenáškem založili MARS, tj. malou autorskou revuální scénu, a žádali jsme o přidělení Sovových mlýnů, ale jak to dopadlo, všichni vidí...), neviděl jsem jiné řešení, než se s Honzou rozdělit.

A my si každý váš koncert nahrávali na otřískané magneťáky, pásky kolovaly na kolejích od pokoje k pokoji, dokud to bylo jen trochu slyšet. Škoda, že jste spolu nevydrželi.
Asi to tak mělo být. O těch amatérských nahrávkách mi dnes lidé často říkají. Ale my to tenkrát nevěděli. Možná, kdybychom to věděli, tak ... Nevím. Byla to blbá doba.

Blbá a zůstala v nás.
Ve mně určitě. Nemůžu se jen tak zbavit něčeho, v čem jsem prožil 36 let.

Před časem jste na své webové stránce uveřejnil komentář ve formě dialogu mezi otcem a dcerou, která se ptá na to, co a kdo jsou komunisté. Chápou to vaše děti?
Samozřejmě, že nechápou. Snažíme se jim to vysvětlovat, ale když vycházíte z vyprávění rodičů, není to prostě ono. Chtělo by to dobrý film. Ale co bylo zatím o téhle době u nás natočeno dobrého? Kromě kýčovitého televizního seriálu Zdivočelá země a Hřebejkových filmů, které - ve vší úctě k panu Hřebejkovi, jeho umění a smyslu pro humor - pojímají minulé roky jako půvabnou tragikomickou veselohru, vlastně nic neexistuje. Snad jen Nepřekonatelná lehkost bytí podle románu Milana Kundery. Nedávno jsem ten film zase viděl, zdál se mi lepší, než když jsem ho viděl předtím, ale nejsem si jist, že by z něho mé dcery už dokázaly vše pochopit. Ještě si na adekvátní filmové zpracování budou muset počkat.

A pak se vás možná zeptají, proč jste neemigroval.
K emigraci jsem nikdy neměl odvahu. Vymlouval jsem se sice na rodiče, co by tu dělali, kdybych odešel, ale v podstatě jsem byl komunistickým školstvím úspěšně vychován k silné xenofobii. A když se nám potom s Burianem začalo dařit, nechtělo se mi - přes nejrůznější zákazy a omezování - opouštět českou jazykovou oblast. Protože to, co dělám, je odjakživa velmi úzce spjato s češtinou.

S češtinou byl úzce spjatý i třeba Karel Kryl. Přesto emigroval.
Ano, on mi také často vyčítal, že jsem tu zůstal. Zprvu jsem si myslel, že jak blízko máme k sobě umělecky, budeme mít i lidsky. Karel mi zhruba rok dva před revolucí volával, obvykle pozdě v noci. Když zavolal poprvé, byl jsem naprosto konsternován, bylo to trochu jako hovořit s pomníkem, ale rychle jsem se toho ostychu zbavil, když mi řekl: Co mi vykáš, vole. Když se ujistil, že se opravdu nebojím, že by mi rozhovory s ním mohly pokazit kádrový profil, probírali jsme po nocích všechno možné, ale samozřejmě hlavně politiku a její odraz v písničkách. On mě pouštěl na Svobodné Evropě, já jsem ho poslouchal na nekonečných cestách v autě z magneťáku. Myslím, že jsme se v té době měli docela rádi, dokonce jsem byl jedním z mála lidí, s nimiž se sešel, když ho sem komunistický režim pustil na den kvůli pohřbu (myslím) maminky.

Pak ale přišel listopad 1989, Karel Kryl se vrátil a zdál se být zklamaný. Alespoň nám, nezúčastněným, se to tak jevilo.
Revoluce ale dala každému z nás jiný směr - ještě jsem sice stačil v Branickém divadle jako kmotr pokřtít jeho desku Tekuté písky, ale už tam jsme měli spory o to, co při té příležitosti zahrát. Já jsem měl ze změny radost, on už tehdy všechny nenáviděl a ironizoval. Brzy nato mě a Buriana nazval praporečníky režimu, já jsem se někde veřejně vysmál jeho toporným protihavlovským veršovánkám. Ale to byla jenom epizoda. Měl jsem ho přesto vždycky rád a byl jsem, pokud vím, jediný z písničkářů, kdo se po jeho smrti pokusil o osobně laděnou vzpomínku, nechci tomu říkat nekrolog.

Patnáct let žijeme v demokratické a také tržní společnosti, což - nutno říct - není zrovna ideální prostor pro básníky. Nepřišlo vám marné všechno vaše počínání, když vám třeba v televizi zrušili pořad Cizí slovo poezie?
To víte, že mě to mrzelo. Ale na druhé straně jsem si nedělal iluze, že takový zoufale menšinový pořad může v téhle době přežít víc než tři roky. Ale on nakonec ani nezahynul proto, že ho mělo rádo sotva jedno procento populace. Měli jsme samozřejmě nízkou sledovanost, občas nám ji připomněli, ale skutečným důvodem pro zrušení pořadu nebyl nezájem lidí o poezii, ale reorganizační změny v televizi. Začali šetřit a s námi se rozloučili, protože jsme byli externisté. Ze stejných důvodů zanikl i rozhlasový pořad Písničky po francouzsku. V obou případech si ale dnes musím říct, že to byl úspěch, že nám to tak dlouho vydrželo.

Nebojíte se tedy, že v době supermarketů a superstar zvoní poezii umíráčkem?
Poezie supermarkety určitě přežije. Ale vždycky asi už bude zajímat jen tisíce lidí, a ne miliony.

Takže když se řekne cizí slovo poezie...,
...hned mi to připomene, co všechno jsem slíbil napsat, a co dlužím, co mi slíbili vydat, a s čím otálejí, co už vyšlo, ale co mi ještě nezaplatili... Ale vážně - je to pro mě velmi křehká záležitost. Tak křehká, že se například stále vzpírá počítači, na psaní „básniček“, jak říkají moji rodinní příslušníci, mám mnoho krásných sešitů, některé na ručním papíře, některé vázané v kůži. Do nich si píšu, a někdy dokonce i násadkovým perem, které namáčím v kalamáři. To si pak totiž člověk rozmyslí, než napíše nějakou hovadinu, zatímco na počítači to dylýtuje a jede dál. Do elektronické podoby pak ty věci přepisuji, až když se mi zdají být hotové.

Když už jsme u vašich „rodinných příslušníků“. Necítil jste se občas v oslabení tváří tvář své ženě a dvěma dcerám?
Ne, měl jsem vždycky radši ženy než muže. A to jste zapomněla na kočku Růženku a na tchyni, která bydlí nedaleko...

Mimochodem, bydlíte všichni na Hradčanech. Vy se asi bez Prahy jen tak neobejdete, že?
Prahu mám moc rád, zejména ty její části, které tolik nepřipomínají cukrářský výrobek - Žižkov, Holešovice. S bydlením na Malé Straně mě smiřuje jenom báječné osazenstvo domu, v němž máme pronajatý byt, a především sousedství Petřína. Myslím dokonce, že jsem na tom kopci závislý, chodím tam běhat, procházet se, přemýšlet i psát. A někdy dokonce i na pivo. Na druhé straně - poznal jsem za těch 16 porevolučních let už tolik míst, kde bych klidně dokázal žít - Brusel, Berlín, Bohuslavice u Nové Říše..., že to určitě jednou udělám.

Mám to brát jako opožděnou emigraci? Co vůbec anarchista, básník a písničkář a otec dvou dcer říká současné politické situaci?
Politická situace je výborná, poměry stojí za h... Pořád to takhle dětem vysvětluju. Říkám jim: Podívej se na toho blbce XY. A protože tu blbost na příkladech vysvětluji a rozebírám, mám v nich chápavé posluchače i následovníky. A myslím, že mám ve výchově úspěch - nedávno byla moje starší dcera zachycena objektivem na nějaké demonstraci před ambasádou USA, ta fotografie pak dlouho visela na internetu. Květy ve vlasech, heslo Bush - Huš! na rtech, byl jsem na ni pyšný. Přátelé sice tvrdí, že s první kreditní kartou ji to přejde, ale možná i to je správně a v řádu věcí. Nejdůležitější je, že z mých dětí rostou svobodní a svobodomyslní lidé, ať si jsou poměry jakékoli.

Smysl pro humor, zdá se, jen tak neztratíte. Myslíte, že je to dar, kterého bylo Čechům dopřáno víc než jiným národům, anebo to je pověra?
Humor je zbraní slabých a utlačovaných, ale myslím, že se specifika pomalu stírají a nadání k humoru se unifikuje. Možná skutečně byly doby, kdy se anglický humor dal charakterizovat jako suchý, zatímco francouzský naopak jako šťavnatý, německý jako těžkopádný se sklonem k nule, kdežto český zase jako švejkovsky vychytrale poťouchlý. Dnes se ale i zboží zvané humor kvapem globalizuje.

Co si pod touhle formou globalizace mám představit?
Počkejte si na silvestra! To má národ mít přece legraci na každém kroku. A tak se všichni řehtáme od rovníku k pólům vesměs pod veselou knutou Hollywoodu...
Jiří Dědeček
- básník, písničkář, scenárista, překladatel
- narodil se 13. 2. 1953
- vystudoval na filozofické fakultě obor knihovnictví a vědeckých informací, posléze scenáristiku a dramaturgii na FAMU
- od roku 1973 autorsky spolupracoval s Janem Burianem - vytvořili jednu z legendárních písničkářských a divadelních dvojic
- od roku 1985 hraje sám, texty píše také Vladimíru Mišíkovi, Petru Skoumalovi a Janu Burianovi
- překládá z několika jazyků, v roce 1985 získal Cenu českých překladatelů za překlad textů písní Georgese Brassense, které posléze také nazpíval a nahrál na samostatnou desku, stejně tak Brelovy šansony
- píše scénáře pro televizi i rozhlas, několik roků měl své vlastní pořady - Cizí slovo poezie na ČT 2 a Písničky po francouzsku na ČR 2
- podílí se na přípravě učebnic i divadelních představení
- s Terezou Brdečkovou, scenáristkou a spisovatelkou, má dvě dcery; starší Viktorie studuje zpěv a občas s ním vystupuje a nahrává desky

Připravila Irena Jirků