Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2010/82 Setkání s odlišností obohacuje


reklama




naši partneři
 
reklama


Setkání s odlišností obohacuje
Jana Nekolová  
SANQUIS č.82/2010, str. 54


V Divadle pod Palmovkou padá opona po dalším představení. Diváci odcházejí, v prvních řadách však zůstává několik mladých lidí. Herci se vracejí na jeviště a beseda o právě skončené divadelní hře Rain Man začíná.

Raymond Babbitt, jedna z hlavních postav, je trochu „jiný“. Opakuje dokola stejné věty, během chvíle umí nazpaměť půlku telefonního seznamu, a pokud mu někdo naruší jeho vnitřní řád, dostane zuřivý záchvat. Raymond má autismus. Proč ale beseda po představení? Divadlo pod Palmovkou vytvořilo projekt pro střední školy „Inspirujeme se divadlem“. Besedující studenti již mají za sebou seminář pod vedením Magdaleny Čáslavské, ředitelky Asociace pomáhající lidem s autismem (APLA). Návštěva představení a následné setkání s tvůrci je nedílnou součástí projektu.

Film Rain Man
Vraťme se však o více jak dvacet let zpátky. 16. prosince 1988 má premiéru snímek režiséra Barryho Levinsona Rain Man. Stává se nejnavštěvovanějším filmem roku 1989, získává čtyři Oscary a dalších devatenáct ocenění po celém světě. Než však fi lm osloví miliony diváků, provázejí jej velké pochybnosti. „Postava se nikdy na nikoho nepodívá? A na nikoho nepromluví? Jak to budeme točit?“ ptají se renomovaní hollywoodští režiséři. Namítají zcela právem, že nikdo ani neví, co autismus znamená. Oba pozdější hlavní představitele Dustina Hoff mana a Toma Cruise však téma natolik zaujme, že dělají vše pro to, aby se film natočil. Podaří se. Režisér Barry Levinson se nakonec odhodlal. Film přilákal diváky do kin a autismus se dostal do povědomí široké veřejnosti. To bylo dobře. Dnešní pohled, především z řad odborníků, je k filmu trochu kritičtější. „Lidé si dodnes vybavují autismus pouze jako Rain Mana – člověka, který má na jedné straně problémy, ale vyvažuje je určitou genialitou. Tak to ale není. Pokud má člověk autismus, nemusí to nutně znamenat, že něčím vyniká, nemusí být nadprůměrně inteligentní,“ vysvětluje Magdalena Čáslavská.

Putování do hlubin lidské duše
Filmový i divadelní příběh začínají stejně. Charlie Babbitt se právě dozvídá, že mu zemřel otec. Pro cynického Charlieho smutná zpráva znamená jediné – zdědí peníze.
 
Jaké je jeho překvapení, když po přečtení závěti zjistí, že majetek připadl jeho bratrovi, o jehož existenci do té chvíle nemá ani zdání. Setkává se s Raymondem, ale jeho zvláštnímu chování nerozumí. Přesto bratra z ústavu unese, jelikož mít ho u sebe znamená mít peníze. Jejich společná cesta napříč Amerikou je plná humorných i dojemných scén.
Skoro o dvacet let později, 19. září 2008, se na prknech proslaveného londýnského divadla Apollo Theatre odehrává příběh bratrů Babbittových znovu. Je pod ním podepsán americký scenárista Dan Gordon, kterému Charlieho věta „Neunesl jsem Raymonda, jen jsem si vzal svou polovinu peněz“ slouží jako podtitul. Gordon upravuje některé nepřesnosti v chování Raymonda a postavě Charlieho dává větší prostor. Od února letošního roku mohou i čeští diváci putovat s oběma bratry do spletitých hlubin lidské duše. Divadlo pod Palmovkou uvádí hru jako teprve druhá scéna v Evropě.

Smích pomáhá
První Raymondův polibek ve výtahu, první tanec v hotelovém pokoji... Všechny nezapomenutelné scény filmu divák prožívá i v hledišti divadla. Okamžik, kdy se Radek Valenta alias Raymond učí tancovat, pobaví. A nemůžu si pomoci, i dojme. „Herecký výkon pana Valenty je bezvadný, některé scény, dialogy jako by vypadly z našeho domova v Libčicích,“ chválí hercův výkon Magdalena Čáslavská. Smích a černý humor bývají v některých situacích výtečnými pomocníky. „Historky, co kde děti napáchaly, patří k zlatému fondu rodinných příběhů. A že jich není málo: chlapec, který v nestřežené chvíli snědl vojákovi v bufetu párek, další, který vytrhl pušku hradní stráži. Rodiče se nad to dokážou povznést.“ Slova Magdaleny Čáslavské potvrzuje i Petr Kracik, režisér českého uvedení. „Potvrdili nám, že tam, kde jsme my předpokládali humor, i oni se smáli. Jsou rádi, že někdo je ochotný o všem mluvit. Moc dobře ale vědí, že my jim nic nevyřešíme.“
A přece se něco vyřešilo. Jedna z profesorek, která se účastnila přednášky, si uvědomila, že do prvního ročníku chodí chlapec, který vykazuje určité znaky autismu. Objednali se na vyšetření a diagnóza Aspergerova syndromu se potvrdila. Spolužáci a pedagogové jsou teď mnohem tolerantnější. Vědí, že chlapec není rozmazlený fracek, jehož hlavním cílem je nabourat atmosféru ve škole. Už kvůli tomu to stálo za to.
Charlie se poprvé setkává se svým bratrem Raymondem... Hrají Jan Konečný, Radek Valenta, Anna Schmidtmajerová, Miloš Kopečný.
 
Autismus je způsob bytí
Dvanáctiletý kluk s velkýma modrýma očima. Rád si hraje na počítači, švindluje při Člověče, nezlob se a miluje vodu. Když se potopí, nechce se vynořit. Jmenuje se Michal Volák a má autismus.
Pouhý jeden týden – a paní Volákové se život převrátil vzhůru nohama. Malý Míša byl mimino jako každé jiné. V roce a půl říkal máma a táta, chodil na nočník. Najednou ale přestal vnímat okolí. A nevšímal si svých hraček. Za nějaký čas Michalovi diagnostikovali autismus. „Pokud se jedná o těžkou formu a rodiče mají ‚citlivé oko‘, dá se zjistit, že se dítě nevyvíjí běžným způsobem, kolem 15. až 18. měsíce věku, u mírnější formy v období dvou a půl až čtyř let. Zhruba jedna třetina dětí s autismem se vyvíjí normálně do 18. až 30. měsíce a pak nastane regres,“ říká PhDr. Kateřina Thorová, ředitelka metodického centra občanského sdružení APLA. Spolu s Míšovou maminkou odkrývají roušku tajemství, která i dnes zahaluje tuto poruchu dětského mentálního vývoje. Maminka: Za dva a půl roku Michal začal opět mluvit, ale nemělo to hlavu ani patu. Člověk vůbec nevěděl, co říká. A teď? Umí odvyprávět celé pohádky i reklamy z televize. Přijde a spustí. Člověk by se zasmál, ale na druhou stranu mu strašně dlouho trvalo, než si uměl sám obout boty. Psycholožka: Dá se říct, že autismus rovná se řečová porucha. 10 % dětí nemluví vůbec, nebo velmi málo. Ostatní mluví, často pro sebe, tvoří tzv. slovní salát. Mechanická paměť u některých dětí může být vynikající a děti opravdu udivují znalostmi, které někde slyšely. Mají tendenci opakovat věty stále dokola a mimo kontext. Mohou to být pohádky, technické údaje, cokoli.
 
Karty má Michal v oblibě
Maminka: Když byl menší, musela jsem s ním chodit stále tou samou cestou. Změna trasy jej rozhodila. Začal sebou mlátit, kopat kolem sebe. Dnes se naučil, že když na něj zavolám, zastaví. Stále je však schopný vběhnout pod auto. Nebezpečí nevnímá. Proto má tak strašně rád přírodu, tam mu mohu dát trochu volnosti.
Psycholožka: Na dodržování řádu někteří lidé s autismem velmi lpí. Často mají vše jasně naškatulkované, sebemenší změna je dokáže vyvést z míry. Změna programu, nový nábytek, nový člověk, přerušení nějaké činnosti může způsobit i těžké agresivní chování. Vyskytuje se i druhý extrém. Některé autistické děti jsou naopak pasivní, nemají adaptační problémy.
Maminka: Z Míši je velký sběratel. Sbírá všechno možné – krabičky, lahvičky, jakékoli kartičky, plechovky – hlavně od piva, a pivní tácky. Všude možně, bohužel i v popelnicích. Je velmi rychlý, žádná cedulka před ním neobstojí. V poslední době ho začaly zajímat peníze, respektive platební karty. A také mobilní telefony. Přijde domů ze školy a pochlubí se „novým“ mobilem. Je šikovný, vybírá si jenom ty pěkné, funkční...
Psycholožka: Lidé s autismem mají obtíže v exekutivních funkcích – což jsou funkce myšlení, patří sem pozornost, rozhodování, míra aktivity, plánování. Hledají tedy aktivity, které je uklidňují, přinášejí jim odpočinek. Často to bývají stereotypní činnosti, roztáčení různých předmětů, zavírání a otevírání zásuvek. Nebo něco sbírají. I zdraví lidé si život zpříjemňují sběratelstvím – člověku to přináší radost, jen u autistických lidí je to velmi zásadní.
Maminka: Moc rád se mazlí, přijde i sám. Ani cizích lidí se nebojí. Naopak. Zvláštní je, že si oblíbil hlavně starší lidi, přijde k nim a něco jim vypráví. Jednu dobu v tramvaji šel vždycky k důchodcům a spustil, že tam není místo k sezení a že by si rád sedl.

Foto: Günter Bartoš, Jef Kratochvíl, archiv Divadla pod Palmovkou

Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.


obsah čísla 82 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek