Uběhl rok a opět parkuji auto v chladném večeru na Hradčanském náměstí, slyším své kroky na dláždění, zahlédnu leteckým pohledem mžourající světla Prahy, opět se těším na svátek ve Španělském sále. Slavnostní koncert je charitativním počinem pořádaným Občanským sdružením Audabiac směřujícím k realizaci prázdninového pobytu dětí na francouzské tvrzi v místě téhož jména. Stejnou mírou je poděkováním všem, kteří se na zajištění ozdravného pobytu, bez nároku na honorář, podílejí. Vloni založenou tradicí je předávání cen Audabiaku. Uvedl je známý publicista Jefim Fištejn:

Vážení přátelé,

loni touto dobou jsme poprvé udíleli cenu Podnik budoucnosti a mé laudatio bylo dlouhé. Letos udílíme ceny tři, a jelikož jsme se všichni poučili, tato důvodová zpráva bude trojnásob kratší. Minule jsem se pokusil vysvětlit, že podnikání, které je pouhou honbou za ziskem, nemůže být dlouhodobě úspěšné. Podnikat velkoryse s přesahem do budoucna není totéž, co šmelit nebo honit veksla. Dobré podnikání vyžaduje vyvinutý smysl pro novátorství, ochotu podstoupit osobní riziko, schopnost vidět svět v metaforických zkratkách, vyžaduje básnické střevo. Je to prostě druh žitého umění. Platí to i obráceně, a proto není divu, že letos cenu Podnik budoucnosti obdrží umělecký soubor - Divadlo Ta Fantastika. Divadlo totiž je divadlem jen z pohledu diváka, z pohledu tvůrců na jevišti a v zákulisí je to především „děladlo“. Nedívají se, činí se. Proto základnímu divadelnímu žánru říkáme činohra.
Platón se ve svých Zákonech ptá, co budeme dělat, až všechny věci pominou? Jak budeme trávit své životy tak, aby z toho nekoukal jenom užitek? Nejsme totiž mírou všech věcí, nýbrž těmi poměřovanými. S těmi nejvyššími věcmi nemůžeme „dělat“ nic jiného, než je oslavovat. Proto, píše Platón, měli bychom „zpívat, tančit a obětovat“. A to je to, co dělá Divadlo Ta Fantastika, přičemž to „obětovat“ je třeba nahradit soudobějším spojením „přinášet oběti“. Zpívá, tančí a dobročiní.
Druhou předávanou cenou, zvanou Paprsky humanity, bude ohodnocena obětavá činnost několika lidí pro Sdružení Audabiac. Většině zde přítomných není třeba vysvětlovat, čím se toto sdružení zabývá.
Třetí cenu, Wald Press Award, udílí nakladatelský dům stejného jména těm, kteří, ač čelili nepřízni osudu nebo krizovým událostem, dokázali a dokážou pomáhat jiným.
Všechny tři ceny by se daly spojit heslem Sdružení Audabiac - Uměním ke svobodě. Svoboda je každopádně základním rámcem, ve kterém je vůbec možná autentická činnost podnikatele, umělce, humanitárního pracovníka. Přičemž svobodě rozumíme asi tak, jak jí rozuměl Friedrich August von Hayek. Kladl liberalismus nad socialismus nejenom kvůli jeho ekonomickým přednostem, zejména efektivitě, nýbrž především proto, že ho pokládal za lepší záruku tradiční evropské morálky. Hayek definoval socialismus jako mravní slepou uličku doprovázenou ekonomickou degradací. „Konkurence,“ psal, „má tu přednost před plánovaným hospodářstvím, že předpokládá větší svobodu jednotlivce.“ Jen nepoctivý myslitel může odbýt cíl svobody jakožto „odvěký sen otroka“. Svoboda, nejen pro Hayeka, ale také pro dnešní oceněné, je hlavní a ve své podstatě jedinou skutečnou hodnotou, protože bez ní všechny ostatní hodnoty ztrácejí smysl. Každá hodnota má smysl jen potud, pokud je výsledkem svobodné volby. Zakladatel Pražského lingvistického kroužku Roman Jacobson kdysi napsal, že svoboda je jediným podstatným jménem v úplném smyslu tohoto slova, protože existuje soběstačně, bez upřesňujících vysvětlivek. Ostatní pojmy, jakkoli sympatické, mohou být, jsou pouhými přídavnými jmény, protože jsou přidány ke svobodě nebo vyplývají z ní jako z předpokladu.

Cenu Podnik budoucnosti 2005 za dlouhodobou podnikatelskou činnost přinášející mimořádný všeobecný užitek obdrželo Divadlo Ta Fantastika.

Cenu Paprsky humanity 2005 za mimořádný přínos k činnosti Občanského sdružení Audabiac a svou významnou podporu opuštěným dětem získává Zlata Adamovská a Radek John, Václav Dejčmar a Michal Kačena, Jitka Štenclová, Saša a Jiří Vovsovi a Jitka a Alexis Bedelovi.

Cenu Wald Press Award 2005 převzala Petra Kameníčková za „příklad vítězství svobodného ducha a vůle nad determinující krutostí hmoty“.

Blahopřejeme!

A pak již hudba. Po úvodní Mozartově předehře k opeře Figarova svatba jeho Koncert pro flétnu a harfu C dur K.V. 299. Nepřehlédnutelný půvab sólistek Janne Thomsenové a Jany Bouškové umocňuje vznešenost sálu a ušlechtilých nástrojů. Jejich tóny jsou přesvědčivě ženské, ale suverénní mistrovstvím hráček. V Romanci pro housle F dur, op. 50 Bohuslav Matoušek ve vizuálním rozporu se svou heroickou postavou měkce hladí Beethovenovou melodií. Zavřít oči, snít, není hříchem ani usnout. A pak Čajkovskij a démonický Jiří Bárta. Chlapecká křehkost, ale zkušenost muže. Stejně tak jeho hra. Zdánlivě silová, dobyvačná, ale v podstatě jemná, hledající, poddávající se. Jak malé je náhle koncertní violoncello na tak velké umění hudby. Nakonec Antonín Dvořák a Česká suita, op. 39. Komorní filharmonie Pardubice v plném obsazení. Dirigent Leoš Svárovský vedl orchestr s plným nasazením srdce. Svědčil o tom lesk jeho okouzlených očí...
Poděkováním Divadla Ta Fantastika pořadateli bylo vystoupení Lucie Bílé s neobvyklým a citlivým výběrem písní, které na klavír mistrně doprovodil Petr Malásek.
Když jsem nastupoval do studeného vozu, zvon z katedrály sv. Víta tentokrát mlčel. Jel jsem pomalu k nábřeží a přemýšlel o umění s mocí pokory, o schopnosti pomáhat. Myslel jsem v bezvýhradném obdivu na ty, kteří to umějí, a myslel jsem na ty, kterým a proč byla tato milost odepřena.
U řeky jsem zastavil. Díval jsem se do černé Vltavy a nad sebou slyšel třepetající se křidélka kolibříka krásy (jako by lehce vymrštěného glissandem z E houslové struny) a cítil ten malý krůček k lásce.
Kolibřík stoupal do vysokého nebe.