SANQUIS - 2010/82 Horká venezuelská llanos

napište nám

reklama

naši partneři

reklama

Horká venezuelská llanos

Jan Andreska

SANQUIS č.82/2010, str. 96

zpět na výběr odborných článků

Letadlo opouští nízké mraky a přelétá širokou řeku Apure. Na pastvinách se pasou bílé krávy a kolem meandrujících říček se táhnou pásy galeriového lesa. Jsme nad Los Llanos.

Llanos, planiny centrální nížiny státu Venezuela, jsou při pohledu z nízko letící cessny zdánlivě nekonečné. Přísně geograficky vzato je to sice jen srážková oblast řeky Orinoko a jejího levostranného přítoku Apure, cestovatelům přírodovědcům ale nabízí podobně nekonečné možnosti. Vyprahlé plochy, občas protkané meandry vodních toků, slouží převážně jako pastviny skotu. Obecně jsou známy pod jménem venezuelská llanos. Slovo llanos proslavil Karel May svou povídkou Duch Llana Estacada, tam ovšem šlo o severoamerickou Sonorskou poušť. Neškodí pro pořádek připomenout také správnou výslovnost, tedy jános.
Venezuelu si jako turistický cíl mnoho Čechů nevybírá. Naši výpravu sem přilákaly tři výrazné a světově ojedinělé biotopy – delta Orinoka, horské vrcholy Cayenské vysočiny a potom právě llanos. Na období zimy na severní polokouli migrují právě do mokřadů v Los Llanos hejna severoamerických ptáků. Seznam venezuelské ptačí fauny je dlouhý, čítá přibližně 1400 druhů.

Když Venezuelou proti proudu Orinoka cestoval před sto dvaceti lety český cestovatel Enrique Stanko Vráz, bylo vnitrozemí přístupné právě pouze po řekách. Ostatně celý tehdejší Vrázův cestopis a popis Venezuely (Napříč rovníkovou Amerikou) včetně líčení její trvale nestabilní politické situace je stále velmi poučný, a lze ho každému jen doporučit. Cestování po Venezuele není úplně jednoduché ani dnes s ohledem na rozlehlost země a také, byť spíše z evropského pohledu, stále nedostatečnou síť komunikací.
Některé místní dobytkářské farmy jejich majitelé z principu změnili na podniky provozující ekoturistiku. Z původních pastvin udělali soukromé rezervace, kde je navíc zakázán nebo výrazně omezen lov. Pastva dobytka je ale zachována jako významný krajinotvorný činitel, a tak zde potkáme i místní bílý skot. Usedlost čili hato poskytuje ubytování a průvodce, cílem je pozorování a fotografování, zejména pro zájemce o stále populárnější birdwatching – pozorování ptáků. Naše výprava si vybrala jako cíl Hato el Cedral asi 70 kilometrů jižně od Apure.
Po odletu z malého letiště za Caracasem jsme se relativně rychle dostali jihozápadním směrem přes tok Apure. Kroužení nad blízkými vodními rezervoáry nám dobře ukázalo cesty kapybar – největších žijících hlodavců. Po přistání na nás dýchlo polední horko, takže jsme byli vděčni za možnost schovat se do stínu vzrostlých stromů, jejichž spojené koruny tvoří stín nad přízemními domy, dříve hospodářskými budovami a dnes ubytovnami turistů. Vysoká stromová vegetace je v llanos spíš vzácná, udržela se ve formě galeriových lesů na březích vodních toků a záměrně byla pěstována v místech lidského osídlení právě jako prostředek k zastínění.
Samotný pobyt v komplexu farmy ihned naznačoval, že vzrostlé stromy lákají faunu všech druhů, vyjma druhů vázaných přímo na vodu. Ty ale byly přítomny v říčním korytu o několik desítek metrů dál, a také ve velké nádrži sloužící jako napajedlo vzdálené půl kilometru. Stravování zde bylo prosté, základem bylo hovězí, což ostatně není na dobytkářské farmě nic pozoruhodného. Hovězí ale prošlo úpravou, kterou jsem nikdy předtím neviděl a nejedl: krájené pláty masa na palec silné se trhaly nožem na jednotlivá svalová vlákna, poté se podusily, zapekly a podávaly s vařenou rýží.

Den v Los Llanos
Výpravy do okolí, ať už samostatné, nebo s průvodcem, který slouží jako řidič terénního auta nebo kormidelník lodi, byly zoologicky opravdu pestré. Trochu složitější to bylo s fotografováním, ostré rovníkové slunce fotoaparátům nepřeje, a tak jako nejjednodušší se ukázalo exponovat záhy po východu slunce anebo před jeho západem. Ráno jsme vyráželi ještě za tmy, na obloze svítil Jižní kříž, který se sice obecně pokládá za romantický doplněk exotického cestování, jde ale o souhvězdí nepříliš nápadné. Z vodních nádrží, postavených jako rezervoáry vody pro dobytek, se ozýval ptačí křik a hejna ptáků zobounů se snažila sebrat potravu z hladiny. Z nocovišť se rozletovali ibisové několika druhů, zvláště nápadní byli místní ibisové rudí. Početní kajmani brýloví se ohřívali v náhle horkých paprscích rychle stoupajícího slunečního kotouče. Kapybary se vracely z noční pastvy...
Cestou zpět se nám podařilo nad jiné zajímavé pozorování, na břehu nádrže se slunil krokodýl orinocký, který patří mezi nejvzácnější krokodýly světa. Dospělí jedinci dosahují délky pěti až sedmi metrů. Původně obýval východní Kolumbii a střední, jižní až východní Venezuelu, od podhůří And až po deštné lesy povodí Orinoka. Byl však intenzivně loven pro průmyslově dobře použitelnou kůži, která nemá na břiše kostěné štítky. Následně se jeho populace zhroutila a dnes přežívá zřejmě jen několik set jedinců, které dál početně omezuje ilegální lov. Záchrannému chovu se věnuje několik usedlostí, mezi nimi právě El Cedral.
Přibližně šestimetrový krokodýl ležel lenivě na břehu a tvářil se, že ho nic nezajímá, fotografové pak nejméně. Fotografovali jsme ho a postupně se k němu blížili. Stále se ani nepohnul a mně přišla na mysl pošetilá myšlenka udělat snímek jeho oka. To se v hledáčku aparátu náhle divoce rozhýbalo a zároveň se ozvala rána, jako když někdo práskne plechovými dveřmi. To krokodýl rázně zavřel tlamu a poté se nečekaně rychle vrátil do vody. Instinktivně jsem uskočil a upadl. Fotografii oka krokodýla orinockého tak bohužel nemám.
Další zážitky? Třeba sovy králičí, které v hrázích hrabaly své nory. Tuhle sovičku poutavě popisuje v knize Šeptající země Gerald Durrell, a tak mě její přítomnost potěšila. Navíc jsem v autentickém biotopu tento druh viděl poprvé. Poledne se blížilo a přicházel čas, kdy bylo lépe se na několik hodin ukrýt do stínu. To nám ale nebránilo, abychom na zastíněné terase v pozorování pokračovali. Kvetoucí stromy poskytují potravu celému spektru živočichů od leguánů přes opice vřešťany až po pyložravé netopýry listonosy (ti se samozřejmě ukázali až v noci).
S pozdním odpolednem jsme se většinou vydávali na výpravu do vzdálenějších lokalit. Jeden večer nás průvodce upozornil, že se blížíme k místu, kde budeme moci pozorovat mravenečníka velkého. Mravenečník se opravdu ukázal, ovšem až s přicházející tmou. Probíhal zatravněné říční břehy a hledal termití hnízda.
Horké dny v llanos, rámované chladnými rány a jen zvolna se ochlazujícími večery, byly nesmírně zajímavé. Spěch, který pravyobvykle provází moderní cestování, zde zvlášť kontrastoval s nehranou pomalostí místního života.