Ivan Wernisch Myslel jsem si, že na šífu není zrcadlo. V zásuvce byl klíč ke skříni, kterou jsem otevřel a zrcadlo bylo na vnitřní straně dveří. Podíval jsem se, jaké mám oči, a měl jsem je modré a zelené, měl jsem je smutné, zelené a modré a na nich šífy. Před padesáti lety se v newyorském přístavu srazil švédský luxusní parník Stockholm s italskou obchodní lodí Adrea Doria. Italská loď šla ke dnu, méně poškozený Stockholm byl dovlečen do přístavu. Švédská společnost loď po opravě prodala. Výhodně ji koupily východoněmecké odbory a přejmenovaly ji na Völkerfreundschaft. V šedesátých letech vozila odboráře ze socialistických zemí na zaslouženou rekreaci. Roku 1965 jsem též nastoupil s ostatními 530 členy ROH na její palubu. Byl jsem nejmladší pasažér. Zájezd Čedoku po metropolích Skandinávie za 3400 Kč nebyla levná záležitost. Ale byla to paráda. V každém přístavu nás vítal velký orchestr, přistavené prosklené autokary značky Mercedes a pan starosta. Převeliká exotická loď voněla lakem, dřevem v kajutách a odérem Západu, který už neumím ani popsat, ani vysvětlit. A moře. Moře moře každý den od rána do večera kolem dokola. A na něm lodě, šífy a parníky. Po několika dnech jsem dostal mořskou nemoc, ležel jsem v kajutě, na zavřené okénko stříkala zpěněná voda, vše se se mnou houpalo, a když jsem zavřel oči, viděl jsem lodě, bílé, velké a malé. (Stejně jako vidíte houby, když se po jejich sbírání vrátíte z lesa.) Měl jsem s sebou sbírku básní Ivana Wernische Zimohrádek a otevřel ji náhodně na straně s básní Oči. Ohromeně jsem zíral na ta slova. Slezl jsem z postele a otevřel skříň, co byla v kajutě. V ní na vnitřní straně bylo zrcadlo, podíval jsem se do něho a v mých očích, zelených a modrých, byly šífy... Říká se tomu síla poezie. Ivan Wernisch se na námořní lodi nikdy neplavil a do napsání básně moře ani neviděl. Petr Cincibuch
|