Otevírá křehká bytost se silnýma očima, a za dveřmi vystupují z obrazů chlapci, dívky a květiny a odvádějí nás do světa imaginárních krajin, říší fantazie a do vzdálených vzpomínek... Když však chvíli Veroniku Holcovou pozorujete, posloucháte, putujete s ní ateliérem, varování opravíte: Pozor, vstoupili jste na území her.
Abstraktní krajina, za jejímiž barevnými pruhy lze tušit a představit si skutečné pole, květiny, louky, moře, obzor. V popředí osamělá dívka se psem. „Zajímá mě proměnlivá abstraktní forma, která začíná ožívat v kontextu s reálnou postavou. To je má hra s iluzí...“
Na dalších dvou obrazech stejné krajiny, stejné dívky, ale vlastně nejsou tak docela stejné, první působí rozhodněji, druhá je spíš nejistá, váhavá, něco se v ní odehrává... „Záleží hodně na divákovi, co do obrazu promítá sám ze sebe, ze svých pocitů,“ říká vážně malířka - a já se přistihuji, jak už mě dívka z obrazu vtáhla do své krajiny a začínám si vymýšlet její příběh a vzpomínat na vlastní..., ale poslouchám dál, „některé obrazy jsou malované dohromady a měly by zůstávat pospolu. Při pohledu na ně vzniká jakýsi pocit deja vu. Jako když se vrátí čas,“ vysvětluje Veronika Holcová a otáčí čelem k nám další plátna - dvojice. „Na předposlední výstavě jsem tyto obrazy pověsila naproti sobě v úzké chodbičce, divák se tak nacházel v jakési zrcadlové síni, která mohla působit až schizofrenním dojmem...“
Kdyby si tyto obrazy někdo chtěl koupit, Veronika by ho ráda přesvědčila, že patří k sobě. Že jeden sám o sobě je jen obrazem, ale ve dvojici tvoří silnou myšlenku, která diváka dovede k vlastní interpretaci.
O něco tu jde, ale pořád nezapomíná si hrát. Prohlížím obrazy ze všech úhlů, a najednou se na nebi zablyští nepatrné hvězdičky... „To je takový můj bonus pro vnímavého pozorovatele,“ usmívá se, „nejsou to jen samoúčelné třpytky, prohlubují prostor hvězdné oblohy nebo vytvářejí neznatelný pyl mezi květinami.“
Z obrazů však na mě padá kromě hvězd i osamění, melancholie... „Při poslední výstavě ke mně přišel kamarád z mládí a říkal mi: Mám pocit, že jsi opuštěná, z těch obrazů vyvěrá pocit samoty. Musela jsem s ním souhlasit, přestože jsem ve svém osobním životě velmi šťastná. Žiju se skvělým manželem, mám krásné a zdravé dětičky. Ta dívka z obrazů je však opravdu sama. Tak jako každý (umělec) je svým způsobem vždycky sám, i když má kolem sebe rodinu a přátele. Všechny myšlenky a stavy si musí vyřešit a odžít jen on sám.“

Šílené a krásné období
Již cesta do ateliéru Veroniky Holcové naplní člověka jakousi vznešeností. Po ránu ještě ztichlá Biskupská ulice, klidné zákoutí Biskupského dvora, nad nímž vystrkuje střechu černá Petrská věž. Stoupáme do druhého patra. Ateliér Veroniky Holcové má stejnou adresu jako proslulá Galerie Jiří Švestka. Její cesta do vyhlášené „stáje“ vedla několika oklikami... První výstavu měla ještě na škole, v jedné z prvních alternativních galerií Affa. „Bylo to šílené, nevyrovnané, ale krásné období...“ Na Akademii výtvarných umění vstoupila v roce 1992 a setrvala až do roku 1999. Sedm let. V šestém ročníku porodila, ale školu nepřerušila. „Nechtěla jsem ztratit kontakt. Když si vzpomenu, co jsem tehdy všechno zvládla, pracovala jsem na diplomce a miminko leželo v ateliéru, koukalo, jak maluju, to bylo úžasné.“
Ateliér a zázemí měla v těch prvních letech u rodičů. Později tvořila i u profesora Bedřicha Dlouhého. Pracovala jako asistentka v jeho smíchovském ateliéru a on jí, k její velké radosti, přenechal kus své půdy. „Měla jsem tam nádherný prostor, kde jsem mohla malovat a být šťastná. Byl to můj ostrov.“
V roce 2001 obrazy z tohoto období představila v galerii Behémót. Výstava měla název Sladký život. „Tehdy jsem ho moc sladký neměla. A projevovalo se to i v mých obrazech. Vytvářela jsem takové zámotky, složité, propojené tvary, z nichž si člověk vytahoval příběhy, byly v nich zašifrované i všechny mé starosti.“

Vztah k obrazu krajiny
O ženách malířkách se říká, že do obrazů promítají vlastní život... „Je to naprosto přirozené, neznám umělkyni, která by dělala něco neosobního, co by s ní nesouviselo. Muži jsou víc racionální, hledají jiné kontexty a myšlenky, rádi se opírají o filozofii. Tím však nechci muže a ženy jako umělce separovat. V současné době má umělec svobodu vyjadřovat se jakýmkoliv způsobem. Nezáleží na médiu, které použijete, ale jakou energii a myšlenku do své práce vkládáte. Musí vám jít o život...“
V Behémótu poprvé viděl její obrazy i známý galerista Jiří Švestka. „Nebyl příliš nadšený. Bylo vidět, že to není jeho nota. Přesto jsem si věřila, že to bude dobré,“ vzpomíná Veronika.
„A potom se změnil můj osobní život. Těžké období nešťastného partnerského vztahu se vyřešilo, všechno se čistilo, koule, která se léta nabalovala na mou hlavu, se rozpustila, něco se mi otevřelo - a já začala pracovat na lehkých barevných obrazech s horizonty.“
Do galerie Jiřího Švestky začas přinesla deset nových obrazů. První lehounké krajiny s postavami. „Vůbec jsem si nebyla jistá.“ Galerista byl ve své pracovně, opřela obrazy o zeď a šla si něco koupit. Mezitím do galerie přišel Zdeněk Felix, tehdy ředitel Kunsthalle v Hamburku, osoba, která objevila spoustu umělců, v zahraničí i u nás. Přišel a volal Jiřímu Švestkovi „Prosím tě, co tady máš za skvělé obrazy, kdo je autor?“ A on se jen divil: „Jaké obrazy?“
„Zdeněk Felix si namístě dva koupil. Bylo to úplně spontánní - a velice příjemné. Potom si jednu mou krajinu zamilovala česká sběratelka. Měla jsem radost z kladné odezvy, že se něco děje. A tak jsem se dostala do stáje Jiřího Švestky jako řadový dostihový kůň,“ usmívá se Veronika Holcová, která dnes patří ke kmenovým autorům této významné galerie.
Takto se k jejím obrazům vyjádřil Zdeněk Felix v katalogu vydaném k výstavě v Galerii Jiří Švestka s názvem Území: „Její obrazy by nebyly tak zajímavé, kdyby šlo jen o vyjádření romantických nálad. Daleko významnější je její schopnost měnit a převracet zavedená témata v krajinomalbě. Je jisté, že hlavním tématem Veroniky Holcové není romantický únik z reality, ale osobní vztah umělkyně k obrazu krajiny...“
A přišel další předěl. Vdala se a přestěhovala od rodičů k manželovi. Před dvěma roky se z nového vztahu narodil Veronice Holcové syn Bruno. Její malování se teď přizpůsobuje chodu rodiny. Ženy s dětmi se musí naučit rychle přehodit výhybku, času mají málo. „Doma nemaluji. Už takhle, když mám intenzivní pracovní období, manžel říká, že špatně vařím. Když nemaluji a dávám si oddych, tak se ta kreativita ve mně dostane i do hrnců...“
O prázdninách maluje od rána do noci. „Nastává tak pro mě absolutní ponor. Nehlídám čas, nekoukám na hodinky, jestli už není čas vyzvednout děti - tehdy vznikají nejlepší věci.“

Poslání obrazu
Když procházím ateliér, ani bych neřekla, že má dvaatřicetiletá malířka tak málo času. Kolem všech stěn vrstvy obrazů, a to jich už řada skončila u sběratelů a kupců (touto dobou se také převážná část nových prací nachází na její samostatné výstavě v galerii Albrecht v Mnichově). „Jsem dost plodná, kdybych neměla děti a rodinu, tak bych svými obrazy zaplnila snad veškerý prostor,“ směje se Veronika Holcová. „Ještě než dokončím obraz, už myslím na druhý. Kdybych dala postavu výš a použila hlubší modř, dosáhla bych tak na hranici závratě. Mám v sobě neustálý přetlak. A námět může být podobný, ale právě v jeho opakování se dostanete vždy dál a dál.“
O tom, kam se její obrazy všude dostaly, už ztrácí přehled. To je naštěstí práce „její“ galerie. Převažuje však zájem ze zahraničí. „Tam jsou lidé více zvyklí podporovat současné mladé umění,“ říká.
Když je pro ni malování tak osobní záležitost, loučí se s obrazy těžko? „Měla jsem s tím zpočátku problém. Ale když si uvědomím, že si je někdo vybral a pověsil, že u něho teď žijí, tak je to vlastně to nejhezčí, co může být. Teprve když se můj obraz někam dostane, bylo splněno jeho poslání.“

Veronika Holcová
Narozena v roce 1973 v Praze, kde žije i pracuje
V letech 1992 až 1999 studovala Akademii výtvarných umění
Za sebou má stáže v Egon Schiele Centre v Českém Krumlově a ve švýcarském Bernu
Samostatné výstavy měla v galerii Affa (1993), v galerii Caesar v Olomouci (1999), v galerii Behémót (2001), v Galerii Jiří Švestka (2005) a nyní v mnichovské galerii Albrecht.
Její obrazy jsou součástí soukromých sbírek v USA, Itálii, Švýcarsku a Německu
Má dvě děti, dceru Julii (8 let) a syna Bruna (2 roky)
Foto Vladimír Weiss