Narodil se v židovské rodině v českých Kalištích na Vysočině, vyrůstal v tehdy německy mluvící Jihlavě, dirigoval po celé Evropě a v Americe. Kde byl vlastně Mahler doma?
Na Vysočině. Jeho vlast byla ale geograficky širší, protože se narodil do rakousko-uherského soustátí. Byl typickým představitelem středoevropské kultury, prorokem nové hudby, jako byl například Franz Kafka prorokem nové literatury a Freud prorokem psychologie. Kulturní sláva Rakouska na přelomu století kulminovala – gloria Austria byla zároveň finis Austria.

Mahler se přihlásil k německé národnosti, jako umělec byl podle Nejedlého dokonalý Němec. Do jaké míry si mohou Češi na něj činit nárok?
Po dlouhá léta jsme ho marnotratně přenechávali rakouskému nebo německému kulturnímu kontextu, přitom spousta faktů dokládá Mahlerův český domicil. Proto jsem v knížce vymezil, jak všestranně je naším krajanem. Jednou kafkovsky prohlásil: „Jsem na tomto světě trojnásobný vyhnanec – jako Čech mezi Rakušany, jako Rakušan mezi Němci, jako Žid na celém světě. Všude vetřelec, nikde vítán.“ Jak české prostředí Mahlera hudebně ovlivnilo? V početných rodinách sjednávali k dětem české služky a Mahler opakovaně vzpomínal na služebnou, která uměla krásně zpívat, snad dvě stě písní. Tahle děvečka Marie Cihlářová byla spolu s jihlavským hudebním prostředím jeho první inspirací. Mahlerův Es klarinet má samozřejmě český původ. Časté použití bubínku či vytrubování v symfoniích má zase původ ve vojenské muzice, která měla na jihlavském náměstí kasárna. V jihlavské synagoze i katolickém kostele ho upoutala duchovní hudba. Bohatou inspirací mu byl venkovský i městský folklor, zpěvy a muzicírování šumařů, které slýchal doma v hospodě. Jednou řekl, že všechno, co ve své tvorbě rozvinul, se v jeho duši nashromáždilo v prvních deseti letech.

Mahler konvertoval ke křesťanství, aby se mohl stát ředitelem vídeňské opery. Byl křesťanem jen formálně, navenek, nebo se s křesťanstvím skutečně vnitřně ztotožnil?
Někdy se říká, že to byla konjunkturální konverze, bezpodmínečná okolnost, bez které by se do čela vídeňské opery nedostal. Ale jeho osobnost měla značnou duchovní dimenzi, absolutno a představa boha mu byly vlastní. Odvozoval si z toho něco univerzálně závazného a konfesijních půtek se neúčastnil.

Mahler prý nenechal pochovat své rodiče na židovském hřbitově.
Je to trochu překvapivá věc, ale většina Mahlerů leží na křesťanských hřbitovech v českých vesnicích, kde žili. Protože nebyli ortodoxní, nacházeli si nevěsty i mezi katolíky. Konkrétně můj dědeček si našel katolickou nevěstu, nechtěli mu ji dát a jeho tatínek byl taky poněkud pohnut. Tak utekli do Vídně, kde se nechal pokřtít. Potom se vzali a po narození dítěte se vrátili zpět. Konfesnímu vymezení nepřikládali váhu.

Proč si asketický Mahler vybral za ženu zrovna Almu Schindler, ukázkovou femme fatale?
Právě pro tuhle protivu. Evidentně žil v určitém rozkmitu, mezi mučednictvím a vladařstvím. Jakmile se dostal do blízkosti nesmírně atraktivní a obletované dívky, jakou Alma byla, tak si ji chtěl rezolutně přisvojit. Alma jako kultivovaná dáma musela mít fantastické inspirativní kouzlo. V jistém smyslu se stala múzou géniů – Gropiuse, Kokoschky, Werfela.

Setkání s takovou ženou obvykle mívá osudové následky.
Ano, Alma byla strůjkyní – tvůrčí erupce i životního neštěstí. Éra fatálních žen, které prošly jako supernovy osudem velkých tvůrců, se v secesi uzavřela.

Jaký by asi byl Mahler skladatel bez Almy?
Mahler by svou osobitou hudbu skládal bez ohledu na společnost či éru, v níž se pohyboval. Jeho hudba se zdvihla nad ideologické rámce. Soustředil se na velké citové jevy jako touha, láska, neštěstí, smrt, které jsou univerzální a věčné. Dokonce se domnívám, že by takhle tvořil i bez Almy.

Rouhal se Mahler, jak mu Alma vytýkala, když napsal Píseň o mrtvých dětech? Potom obě dcerky onemocněly, jedna zemřela. Nedá se říci, že by ho taková předtucha posedala. Pak ho to strašlivě zaskočilo. Již od dětství se v něm objevuje vnímání obrovské škály lidských neštěstí. Když studoval na Akademickém gymnáziu v Praze, tak na otázku profesora, čím vlastně chce být, odpověděl: mučedníkem. Rok 1907 znamenal kruciální uzel v jeho životě – smrt dcery, rozpad manželství, konec kariéry v divadle, zdravotní potíže. Svět se mu zhroutil, nicméně...

... Mahler se vypracoval z ničeho až na samý vrchol – dirigoval ve Vídni, Lipsku, Hamburku, New Yorku. Jaké osobní vlastnosti ho vedle nesporného talentu tak daleko dovedly? 
Nesl v sobě znak vladaře, byl svým způsobem despota. Ale dělat výrazné operní divadlo předpokládá absolutního vládce. Už v dětství se u něho objevila celá řada projevů, které naznačovaly, že vyroste v nelítostného perfekcionistu.

Nastudoval okolo 200 oper, dirigoval přibližně 3000 představení. Je takové kvantum práce normální?
Reflektuje to nepředstavitelnou intenzitu jeho osobnosti, posedlost prací, výkonnost. Když Mahler v Praze zaskakoval za Karla Mucka, nastudoval během pouhých dvou dnů Beethovenovu Devátou symfonii a dirigoval ji zpaměti. Během ohromné spousty představení partituru vůbec nepoužíval.

Nejedlý končí svou studii o Mahlerovi slovy: Zrodil se génius. V čem spočívá Mahlerova genialita jako skladatele?
Představoval podle mého názoru syntetický typ skladatele. V jeho tvorbě nacházíme spoustu pocitových a významových vrstev. Ale není to jenom jeho spontaneita. Mahler byl neobyčejně vzdělaný a výrazně racionální typ.

Možná proto dokázal rezonovat i budoucnost. Byl Mahler svým způsobem přelomovým autorem? Uzavřel jednu epochu, tedy romantismus, a otevřel novou – modernu?
Byl jedním z klíčových zákonodárců, vývoj samozřejmě neprobíhal v jediném řečišti. Jeho vliv je dodnes fascinující.

Posloucháte Mahlera?
Mám ho rád. Nemohu však říci, že bych všemu v jeho díle rozuměl.

Zabýval jste se Mozartem, Straussovými, Smetanou, Dvořákem. Který skladatel je vašemu srdci nejbližší?
Dvořák s jeho fantastickým soustředěním do duše hudby. Jako člověk sice někdy působil jakoby prostomyslně, ale věřte, na jeho moudrost se skládaly generace.

Existuje něco, co velcí skladatelé či tvůrci sdílejí?
Jak je jejich génius vláčí, vychyluje, často až k tragickým koncům. Jsou jím osedlaní, nemohou ho zvládnout. V tvorbě mnohdy nemusejí vědět proč, ale přesně vědí jak.

Čím vás osobně klasická hudba obohatila, co vám dala?
Naše generace prošla velice dramatickými událostmi. Jednotlivé etapy byly provázeny takovými ději a naskládaly do nás tolik zážitkových vrstev, že je div, že jsme neexplodovali. Bylo nutné to vstřebat, srovnat se s tím. Třeba v letech normalizace byla hudba azylem, hájemstvím hodnot i zdrojem sil.

Proč ve věku 82 let stále pracujete? Co vás motivuje?
Co si budeme líčit: když se podíváme kolem sebe, zjišťujeme, že je spousta věcí neudělána. Zjitřuje mě změtení hodnot a množství nových otázek. Pozbývám jistoty, zda jsem k signálům z budoucnosti ještě povolán se vyjadřovat – ale jsem líný přestat

 
Gustav Mahler (7. 7. 1860–18. 5. 1911)
Hudební skladatel a dirigent. Narodil se v Kalištích u Humpolce, vyrůstal v Jihlavě, kde ve věku deseti let poprvé veřejně koncertoval. Studoval filozofii, historii a dějiny hudby na vídeňské univerzitě a kompozici na konzervatoři. Jako dirigent postupně působil v Bad Hallu, Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze, Lipsku, Budapešti. Deset let byl uměleckým ředitelem vídeňské Dvorní opery (1897–1907), pak hostoval v Metropolitní opeře v New Yorku, odkud se jako nevyléčitelně nemocný vrací do Vídně, kde posléze umírá. Jako skladatel je považován na posledního velkého symfonika 19. století, který už ale otevírá dveře moderně. Napsal devět symfonií a řadu písňových cyklů.