Byla to právě společnost Swarovski, která v roce 1999 vykoupila zanikající milánský ateliér a tím zachránila unikátní kolekci, která vznikala podle návrhů významných umělců a jen pro role, které ztvárnila slavná operní diva. Šperky nejsou tedy jen ukázkou pozoruhodné řemeslného umění, ale zároveň dokumentují velmi zajímavé období v dějinách světové opery.

Píše se 2. srpen 1947 a Maria Callasová se ve veronské Areně chystá na své první vystoupení v opeře La Gioconda. Ještě než tato dosud neznámá americká zpěvačka vyjde na jeviště, nasadí si blýskavou korunku. Je to první významný krok v její kariéře a je to také důležitý moment v historii ateliéru Marangoni. Milánští klenotníci, respektive jejich šperky, budou od té doby provázet Mariu po celém světě.
V jejich ateliéru vznikne například starobylá koruna, kterou měla Callasová v roce 1949 v Neapoli, když zpívala v Nabuccu, nebo náhrdelník a čelenka pro Lucii di Lammermoor, kterou režíroval Herbert von Karajan. A také vavřínový věnec z Normy, která se hrála v roce 1954 v Chicagu, když Callasová úspěšně debutovala ve své rodné zemi. Když v roce 1955 studovala La Traviatu v milánské La Scale, trval producent Luchino Visconti na autentických špercích nebo na přesné reprodukci šperků s využitím výrobních technik dané doby. Podle návrhu Lily de Nobili vznikl tedy úžasný rubínově červený křišťálový náhrdelník s perlami...
Sbírku šperků kompletoval Rinaldo Albanesi, organizátor výstavy, několik let. Společně se Simonettou Pucciniovou, vnučkou známého skladatele, se mu podařilo přesně určit, ke které opeře se jednotlivé kousky vztahovaly. A jen tak mimochodem „objevil“ i jeden rodinný zvyk slavné divy. Po každé premiéře na ni čekával v šatně její největší obdivovatel a později manžel Giovanni Battista Meneghini a obdaroval ji drahým klenotem. Ten si obvykle Maria brala i na další představení a kombinovala ho s jevištními šperky. Činila tak s vkusem, ku prospěchu šperků i svému vlastnímu, jak jinak. A na jevišti vždycky zářila.

Prima Donna Absoluta
Tak nejslavnější a zároveň nejkontroverznější sopranistku 20. století dodnes nazývají Italové. Dokázala totiž něco nevídaného: vrátila polozapomenutá díla italské opery na světová jeviště, doslova vzkřísila operu. Podařilo se jí to díky skvělé pěvecké technice a osobitému náboji, které do každého představení vnesla, pak také díky médiím, s kterými uměla zacházet lépe než lecjaká filmová hvězda. Publikum Mariu Callasovou zbožňovalo, kritici o jejím ojedinělém zabarvení hlasu a rozsahu vedli diskuse, kolegové ji nenáviděli pro její kariérismus a bezohlednost, ale její hlasovou techniku a způsob pojetí zpěvu obdivovali všichni. Své postavy jen nezpívala a nehrála, ale doslova je prožívala. Scény šílenství třeba u Médey, Lucie nebo Normy působily zcela přesvědčivě, pěvkyně se s hrdinkami ztotožnila. To bylo nové pojetí, přelom v oboru.
Callasová si své výjimečnosti byla vědoma. Její hvězdné manýry byly noční můrou všech ředitelů divadel: museli respektovat, že se diva sama děkuje publiku, že nesnáší chyby partnerů na jevišti (a dovede je kvůli tomu připravit o angažmá) a nemá ráda jejich úspěch, že svádí tvrdé boje s dirigenty, občas i s celými orchestry...
Za legendární je možné dnes už považovat její první vystoupení v roce 1956 v newyorské Metropolitní opeře. Ředitel jí za večer nabídl tisíc dolarů, což byla tehdy nejvyšší možná částka. Pěvkyně žádala třikrát tolik. Když odmítl, odjela zpívat do Chicaga, kde její požadavky splnili bez mrknutí oka. Newyorská smetánka zuřila a donutila ředitele Metropolitní, aby se za uraženou pěvkyní vydal a získal ji. Trvala na svém honoráři. Když se jí ještě pokusil namítnout, že tolik nevydělává ani prezident USA, primadona odsekla: „Tak ať vám zazpívá něco on!“ Nakonec Maria Callasová v Metropolitní vystoupila, dostala, co požadovala, a opera vydělala na vstupném 75 000 dolarů. Bylo to nejvýnosnější představení v historii. Maria si na druhý den šla prý z vydělaných peněz koupit nový klobouk. To byla její vášeň, jak říkala, náplast na smutné a chudé dětství. A tak si těch klobouků pořídila na tři sta.

Jak se rodí hvězda
Narodila se v roce 1923 v New Yorku v rodině řeckých emigrantů. Matka své dvě hudebně nadané dcery nutila odmala hrát na piano a tančit při gramofonu. Dívky se začaly objevovat v dětských soutěžích a rozhlasových pořadech. Na konci třicátých let se rodina vrátila do Řecka a v srpnu 1937 byla Maria přijata na athénskou Státní konzervatoř. „Pouhé pomyšlení, že by se tato dívka měla stát operní pěvkyní, bylo tehdy k smíchu. Byla vysoká, značně při těle a na nose jí seděly brýle. Celá byla neohrabaná. Zatímco čekala, až na ni přijde řada ve zpívání, kousala si nehty,“ popsala své první dojmy učitelka Evira de Hildago. Jenže pak Maria zazpívala a Hildago změnila názor. Pět let spolu tvrdě pracovaly. Elvira naučila Mariu správně dýchat a zpívat, donutila ji změnit účes i styl oblékání. Když se po válce, kterou prožila ve velké bídě, Callasová vrátila do Ameriky, byla už profesionální pěvkyní. Kdo ví, zda by se ovšem stala hvězdou, kdyby tehdy nepotkala Battistu Meneghiniho.

Sňatek z rozumu
Meneghinimu bylo něco přes padesát, Marii sotva pětadvacet. On vlastnil podnik na výrobu stavebních materiálů, ona neměla nic - jen talent a ambice. Nejprve spolu ti dva uzavřeli přátelství, pak umělecký svazek, neboť obchodník začal organizovat její život a práci, a v roce 1949 také manželství. Maria v něm našla klid a finanční jistotu. Manželovy peníze jí dovolily si vybírat role a čekat na příležitost. Měla čas pracovat na technice, studovat role a také držet dietu. Zhubla o třicet kilogramů, zkrásněla, vyzrála - a pak už zářila.
„Stvořil jsem Mariu Callasovou,“ prohlásil Meneghini, když na jaře roku 1958 připíjel na své manželství, a jeho žena nic nenamítala. Naopak přiznala novinářům, že bez něho by asi nemohla deset let vévodit operním jevištím světa. Sklízela aplaus jako Tosca, Norma, Manon Lescaut a jako Médea se objevila také ve filmu Paola Pasoliniho. Žila a zpívala naplno, ale každé představení představovalo obrovské nervové vypětí umocněné navíc věčným strachem z momentu, kdy se dopustí chyby, nevyzpívá předepsaný tón či dokonce přijde o hlas. Ten okamžik se vzhledem k jejímu sebezničujícímu stylu dostavil velmi brzy.
Vážné zdravotní problémy měla Callasová už v roce 1959, když se poprvé setkala s bohatým řeckým rejdařem Aristotelem Onassisem. Plavba na jeho jachtě po Středozemním moři byla tečkou za jejím prvním manželstvím a vlastně i za špičkovou kariérou. Snad poprvé jí nelitovala. Možná právě u bonvivána Onassise doufala najít síly, které ji přenesou přes krizi, s novináři také mluvila o touze mít konečně děti.
Ale to už je jiná etapa, jiný příběh a jiná Callasová. K tomuto životním dějství už jevištní šperky nepotřebovala...

Epilog
Jak známo, Maria Callasová se za Onassise nikdy nevdala. Poslední roky žila sama v Paříži, takřka zapomenuta. Zemřela v pouhých třiapadesáti letech za ne zcela vyjasněných okolností. Čekalo ji ovšem poslední velkolepé představení. Pohřební obřady se konaly v září roku 1977 současně v Londýně, Miláně, New Yorku a Paříži, přišly tisíce lidí, hlas Marii Callasová zněl zase z amplionů, její tvář zase zdobila všechny titulní strany... A když světla zhasla, byl popel nejslavnější a nejkontroverznější operní divy rozptýlen nad vlnami Egejského moře. Tak si to přála. I toto představení promyslela do posledního detailu. Tak jako vždycky.