Jak známo, Vladimír Preclík se ve své tvorbě pohybuje na rozhraní hned několika uměleckých oborů. V první řadě modeluje, tesá do dřeva i kamene, přitom však také ve svém ateliéru maluje a píše. V současné době pracuje na knížce, v níž se vrací do svých rodných východních Čech a přemýšlí o odkazu umělců, významných sochařů a malířů, kteří z tohoto kraje také vzešli. Knížka, která se bude jmenovat Díry do světa, je zatím v rozpracovaném stavu. Vladimír Preclík však souhlasil s naší nabídkou a bude na stránkách Sanquisu postupně tisknout už dnes jednotlivé kapitoly rukopisu. Ta první je věnována významnému českému sochaři Ottovi Gutfreundovi. Východní kout Čech, té země kdysi dávno vyhloubené podpatkem velkého tvůrce, má nesporně svůj vlastní charakter, od ostatních regionů odlišný. Chráněn horami, má za nimi dost času se zamýšlet nad věcmi nepraktickými a tajemnými. Dařilo se tu spiritismu, a nikdo se proto nepozastavoval nad krajem zadumaným, modelovaným stráněmi a prudkými jarními potoky, krajem zklidňujícím zemi do roviny, aby se po ní mohl sedlák rozjet s pluhem. Hory mu jsou záštitou. Jako kluci s nudlí u nosu jsme pěstičkami hrozili v tu stranu, když nám dospělý prozradil, že na Hradecku se nedá lyžovat, protože nám všechen sníh sebraly Krkonoše a na nás už nezbylo. Ač se nikdo nebrání tomu, že ve východních Čechách se vždy dařilo sochařství a malířství, je dobře si to občas připomenout. Postupně bude řeč o Josefu Čapkovi, Bohumilu Kubištovi, Františku Kupkovi, Josefu Šímovi, Václavu Špálovi a sochařích Otakaru Španielovi, Quido Kociánovi, Bohumilu Kafkovi, Josefu Wagnerovi a Ladislavu Zívrovi. Zmíníme se tedy o sochařích a malířích, kteří se ve východních Čechách narodili a na svůj kraj nezapomněli, i když se stali věhlasnými umělci evropské i světové úrovně. Skicák jako hračka Čechy v roce 1889 ještě vězely v područí Rakouska-Uherska, když se v židovské rodině královédvorského podnikatele tehdy narodil Otto Gutfreund. Od ostatních dětí v ulici se nijak nelišil, snad jen svou plachostí hraničící s uzavřeností. Chodil však s tužkou v ruce a kreslil - jako by to byla jediná hračka jeho dětství. Blok darovaný mu otcem se plnil kresbami, o které se však nikdo nezajímal. Zároveň mu ale nikdo nebránil toulat se hodiny a hodiny po kraji a kreslit věci kolem sebe nebo je jen tiše pozorovat. Schopnost soustředěného pozorování si ponechal po celý život. Kreslením se nechlubil. Věděl, že jeho skicák není ve středu zájmu ani rodičů, ani jeho čtyř sourozenců. Starostliví rodiče se většinou v době dospívání svých ratolestí ptají přátel, jak s životem dětí nejlépe naložit. V případě mladého Otty bylo rozhodnuto, jistě díky jeho kresbám, že syna pošlou do jihočeské Bechyně na c.k. Odbornou školu keramickou, obor hrnčířský. Udělali dobře. Měl se tedy stát hrnčířem? Sotva by o to stál. Však ani v Bechyni jako žák na sebe nijak zvlášť neupozornil. Sbíral síly, chystal se ke skoku, nebo jen čekal na přihrávku osudu? Že je však na setkání s velkým uměním připraven, věděl jen on sám, a věděl to na sto procent. Neuškodilo mu naučit se rozumět hlíně, tomu prastarému materiálu, a vnímat jeho dobré i špatné vlastnosti. Osahat si ho. Při své vnímavosti si rychle osvojil pojmy: kruh, střep, šlikr, glazura, engoba, výpal, což ho vysunulo před ostatní žáky Uměleckoprůmyslové školy v Praze, kam přešel v roce 1906 na speciální oddělení figurálního a ornamentálního modelování. Byl nejlepším. A tehdy bylo odborníků zapotřebí. Pražské secesní fasády a jejich úroveň obdivujeme dodnes. Otto se naučil brilantně modelovat a také si poprvé vyzkoušel modelování podle živého modelu. Jeho plachost mu při práci na ženském torzu vháněla ruměnec do tváří. Ornament je přece jen řemeslo, lidská figura může vyjádřit skryté pocity příštího sochaře. Jeho odhodlání se jím stát bylo však utvrzeno, teprve když v roce 1909 nadšeně procházel výstavou francouzského sochaře Antoina Bourdella, kterou uspořádal Spolek výtvarných umělců Mánes. Výstava mu učarovala do té míry, že již v říjnu toho roku, odjíždí do Paříže, aby se stal Bourdellovým žákem na Akademii de la Grande Chaumiére. Vive la France! Po Paříži lelky nechytá. Vznáší se, je šťasten, čerpá z návštěv galerií i divadel, čte, čichá vůni Seiny a pozoruje život. Ruce od hlíny, prsty od černého uhlu, hlavu v oblacích. Po Bechyni a po Praze je teprve Paříž tím pravým městem snů mladého umělce, Paříž byla tehdy hlavním městem světového umění. Žila a kypěla nadšením, jako by se v ní vařila polévka, kterou pak měla ochutnat celá Evropa. Měla opojnou chuť. Malíři odhalují širší souvislosti malby, vpouštějí do tvorby ozvuky dušezpytného rozpoložení, bádají o vyjadřovacích možnostech barvy a osvobozují obraz, který až dosud byl uctíván, jen byl-li od přírody k nerozeznání. Obraz je přece umělecké dílo mající svůj vlastní život a je čistým projevem osobnosti malíře. Nenapodobuje, ale vytváří. Nekopíruje, ale konfrontuje. Obraz je na realitě nezávislý. Je to skladba s realitou spojená jen odrazovým můstkem. Seznamuje se s Rodinem, a obdivuje se jeho nesmírné pracovitosti a přemýšlí pak dlouho do noci o jeho přínosu evropskému sochařství. Překvapen jeho virtuózní modelací, obává se, že jeho dovednosti nikdy nedosáhne. Při jedné z návštěv ho Mistr posílá na okružní cestu po francouzské gotice. Stýká se s mladým Otakarem Španielem, žijícím nějaký čas v Paříži, s Bohumilem Kubištou a Emilem Fillou. Diskutují, cestují, vystavují. Všichni touží po přísnější výtvarné teorii. Nenacházejí ji a hledají ji sami, kladouce si otázky po smyslu tvorby někdy až despoticky, snad jako výsadu mládí i čerstvé energii nové vlny poznání. Hloubavý Gutfreund objevuje bohaté možnosti uvolněné zkratky. Shledává, že oko může být jen hlubší důlek na rovné ploše tváře nebo dokonce jen rázný převis obočí, že mírně pootevřená ústa mohou signalizovat údiv i chorobu, že každá odchylka od anatomie přináší poučení, že razantní zářez do hmoty je zárukou děje, že hrana může být tečkou za větou vyprávění beze slov, že sochu vytváří spíš myšlenka než dlaň. Hltá novinky, žije přece v Paříži a jako ve snu. To jsou léta 1911 až 1913, kdy vznikají lahůdky jeho kubistického období, které se mělo stát během let českou vizitkou té doby, kdy se poodhrnula záclona, kryjící poklidné a bezproblémové umění 19. století, kdy se prosazuje nové a hlásící se o svá práva. Plachost jeho povahy, přirozená a nezastíraná, ho odděluje od něžného pohlaví. Nemá štěstí u žen. Jeho nenaplněná láska k dívce lehčích mravů nám však zachovala tíživou bolest mladého Gutfreunda ve vrcholné sochařské formě - ve vynikajícím portrétu Viki. Láska věčná, nikdy nenaplněná... Když přestala lomozit děla... Po návratu z Paříže náročnost jeho výtvarného projevu, v Čechách těžko srozumitelná, jistě nebyla vstřícná jeho popularitě. Byl ctěn jen v uměleckých kruzích, tam ovšem považován za vůdčí osobnost. Ano, často trvá velmi dlouho, než společnost dojde tam, kde už vyčerpaný talent dávno odpočívá. Když v roce 1918 přestala lomozit děla a umírat bojovníci na obou stranách, život se vracel do svých kolejí a umění se pomalu rozpomínalo na vydobytá místa. V Čechách nastala nová společenská situace. Získali jsme po tři sta letech samostatnost a byla chuť dát o ní okolnímu světu důkaz. Města se nadechla novými budovami a jejich fasády nabízely práci i sochařům. Praha měla prim. Paláce přijaly hranatost kubismu. Objevila se nová jména odvážných architektů. Rodil se pražský kubismus české architektury. Gutfreund byl o pár kroků před ostatními, nestál opodál. Jestliže dnes, vlastně celé století po vzniku Gutfreundových kubistických prací, se mu klaníme za jeho čin pro evropské sochařství, možná že on sám zneklidněl u vědomí, že došel k
ozbití hmoty příliš daleko, a hledá cestu smířlivější. Své zkušenosti uplatňuje výmluvnou zkratkou a stylizací figury a jejího atributu, aby dospěl až k novodobé alegorii. Plochy fasád novostaveb bank, pojišťoven a spořitelen vyzývaly přece ke spolupráci. Následovaly významné realizace v Praze: medailony radních pro Čechův most v silně nadživotní velikosti, atika Škodových závodů, vlys Návrat z legií na průčelí Legiobanky na Poříčí, fasáda paláce Adria na Národní třídě, pomník Babičky pro Ratibořice a pomník TGM pro Hradec Králové. Závažnost takových realizací vynesla Gutfreunda do čela dění v architektuře i sochařství první republiky. Portrétuje dr. Edvarda Beneše a několik osobností tehdejší politické a kulturní scény. Šťastná volba: Babička Nápad Klubu českých turistů z České Skalice v roce 1921, postavit Boženě Němcové v Ratibořicích pomník, zastihl Otto Gutfreunda na vrcholu jeho tvůrčích sil. Mohl dát průchod svému češství, pěstovaného v rodině Gutfreundových od jeho útlého mládí. Soutěže se zúčastnil dvěma figurálními návrhy, ale potom přichází s dalším, v pořadí třetím, který se ovšem od podmínek soutěže odlišuje. Navrhuje postavit pomník dílu Němcové - Babičce. Žádná busta, žádné věnce, žádné oslavné texty. Skoro žánrový výjev. Stařenka vyvádí Panklovy děti podél Úpy tou vlídnou krajinou, o které jim může povídat donekonečna. Oči čtyř dětí a dvou psů jsou upřeny do jednoho místa v očekávání příchodu něčeho neobvyklého. Kompozice pomníku, sevřená do pyramidy, je čitelná a výmluvná. Z civilního řešení vyzařuje idyla života na Starém bělidle, může se nám zdát již poněkud vzdálená, ale věříme v její prostou opravdovost a máme pocit, že do ní díky Gutfreundovi můžeme alespoň skulinkou nakouknout. O zpracování postavy babičky se Otto radil se svou matkou. Vyměňovali si dopisy a syn pokládal otázky, co mohla mít stařenka na sobě, jaký čepec se nosil, jaký fěrtoch, jaká suknice. Architekt Pavel Janák navrhl pomníku sokl, jehož tvar vypovídá o přechodu secese do kubismu. Přimlouval se, aby byl pomník vysekán z pískovce, kamene té oblasti. Rozhodli se pro bohánecký, známý svou tvrdostí a houževnatostí. Když architekt Josef Gočár ve dvacátých letech stavěl nový Hradec Králové, aby mu dopomohl stát se salonem republiky, uvažoval o umístění pomníku TGM na projektovaném náměstí, dnes Masarykově. Svůj hlas dal Gutfreundovi. Ten na soše pracoval v letech 1925 a 1926. Hlavu modeloval v Lánech. Více než třímetrová postava TGM pak zdobila náměstí až do roku 1940. Tehdy Němci písemně vyzvali hradecký magistrát, aby byla socha odstraněna a bronz použit k válečným účelům. Bylo jim vyhověno jen z polovičky. Socha byla citlivě sejmuta, ale nerozřezána. Škodováci ji ukrývali až do konce války. Potom ji hradecký sochař Josef Škoda zrestauroval a znovu osadil. Hradečtí se z toho činu těšili až do roku 1953, kdy soše zřejmě jiní škodováci hodili v noci na krk řetěz a strhli ji, puzeni zřejmě třídním bojem, rozřezali a rozlili. Po změně režimu byla samozřejmá snaha uvést pomník do předválečného stavu. Naštěstí se našel původní sádrový model a podle něj byla postava TGM Špačkovou slévárnou v Lysolajích znovu odlita do bronzu a v roce 1990 v Hradci osazena. Věřme, že už natrvalo. V Čechách mají některé sochy svou vlastní historii v národních dějinách... Podkrkonošské město Dvůr Králové má v uměleckém světě svého vyslance. Otto Gutfreund se stal zakladatelem moderního českého sochařství. Zemřel však příliš brzy, ve svých osmatřiceti, ale jeho vliv je nevyvratitelný a širší, než se na první pohled může zdát. Když se 2. června 1927 Otto Gutfreund nešťastnou náhodou utopil ve Vltavě poblíž Střeleckého ostrova, měly se v Čechách zastavit všechny hodiny. Odešel velký mág českého umění. Necelý rok předtím se oženil se slečnou Miladou Lindnerovou a v srpnu téhož roku ho konkurzní komise jmenovala řádným profesorem sochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Tam na něho čekala řada mladých adeptů, kteří se od něho chtěli naučit sochařsky myslet. Byli mezi nimi i Josef Wagner a Ladislav Zívr. Fotografie převzaty z knihy Jiřího Šetlíka: Otto Gutfreund, Národní galerie v Praze, 1995
|