|
reklama
| Kej a hoši z Ameriky |
|
Iva Pekárková |
| SANQUIS č.43/2006, str. 63 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Kej mě prosil, jestli bych s ním nejela na hranici. Potřeboval nutně poslat dopis svý holce - skutečnej, vopravdovskej dopis, ve kterým jí bude moct přesně říct, jak se sem dostal, a ukecat ji, ať za ním přijede, je to tu super.
|
|
Ty normální, uťápnutý dopisy, který jdou oficiální poštou, už jí poslal asi tři, jenže se nedočkal odpovědi. Nemoh samosebou tušit, jestli cenzoři sežrali jeho dopis, její dopis, anebo jestli mu prostě neodepsala (jasně že jo!!!), a tak se teda odhodlal poslat jí zprávu po tirákovi.
Nejdřív si ve Vídni v českým knihkupectví na Lindengase koupil obálky. Knihkupec je vozil z Československa zřejmě jen pro tyhle účely - takový nějak divně do hranata složený a z hnusně nahnědlýho papíru, kterej smrděl po sirným louhu, zkrátka úplně jiný než úhledný rakouský obálky, jaký si kluci jako Kej mohli v pohodě šlohnout v každým papírnictví. V Lindengasse je dost dobře šlohnout nemoh už proto, že jsem u toho byla já. Pan knihkupec pro mě pár týdnů předtím importoval pravej českej psací stroj s háčkama, čárkama a kroužkem nad u a prodal mi ho za českou cenu, ke který si nepřipočítal vůbec nic a která v přepočtu na šilinky představovala sotva čtyři dny špýlerování gešíru v protivným hotýlku kus za Badenem.
K obálkám (vzali jsme jich radši hned pět, aby Kej svou holku moh ukecávat víckrát) jsme přikoupili pár českejch papírů - podle knihkupce měly tu pravou gramáž, aby v český obálce nebyly nápadný - a vydali jsme se na hranici.
Stopem, pochopitelně, a Kej věděl, co dělá, když mě prosil, ať jedu s ním. Kejovi bylo šestnáct, ale vypadal spíš na čtrnáct, byl pořád ještě samá ruka samá noha, chodil jak dvě hodiny starý antilopí mládě. Byl vlastně ohromně roztomilej, jenže uťápnutejm Rakušákům (a Evropanům vůbec) se nelíbilo jeho střapatý, ne zrovna vyšamponovaný háro, který mu pár měsíců nato, co utek od maminky, stačilo narůst do půl zad. Buďto se jim nelíbilo a nevzbuzovalo důvěru, takže mu nezastavili, nebo v nich naopak vzbuzovalo divný chutě, takže Kej měl za těch pár měsíců za sebou víc setkání s ošahávači kolen a s nabízeči cukrátek, kafí a prachů, s onanisty, co jedním okem koukaj na silnici a druhým ho požírají zaživa, jako by byl palačinka s ovocem a se zmrzlinou zdobená šlagobergem, než já za šest nebo sedm let.
Kej měl sice teorii, že „chlapy neberou“, o který nemínil diskutovat, ale v hloubi duše mlčky uznával, že jsem prostě lepší stopař než on. Proto mě taky přemluvil, abych s ním jela na hranici.
Vlastně bylo skoro jedno kam. Šlo o to, aby u přechodu stálo co nejvíc tiráků a já si mezi nima mohla vybrat nějakýho z Anglie, Holandska nebo Francie, kterej ode mě ten dopis převezme, převeze ho za dráty ukrytej v kabině pod sedačkou, mezi papírama, v pneumatice nebo ve vlastním zadku (to prej Kejovi bylo fuk), tam koupí československou známku (na kterou byl Kej ochotnej přispět až pěti šilinkama) a hodí dopis to schránky. To bylo všechno.
Během dalších pár tejdnů za Kejem na sto procent přijede jeho holka a na světě zas bude fajn.
Ani jeden jsme neuměli pořádně německy, a tak když nás někdo vzal, sedla jsem si dopředu vedle řidiče a na každou jeho otázku odpovídala poctivým rakouským „Jó!“. V Rakousku funguje jiná němčina, věděli jsme i my, co jsme neuměli německy víc než „azyl“, „geld“ a „capcarap“. A tak jsem na otázky, kterejm jsem beztak nerozuměla, neodpovídala „Ja“ jako v hóchdojč. Kej kontroloval, jestli jsou mý „Jó“ dostatečně zvučný, průrazný a jestli znějí na sto procent rakušácky.
„Tudu-furu-nuru-suru-burru?“ otázal se mě chlápek. (Nebo tak něco.)
„Jó!“ Pronesla jsem to dokonale rakousky, ke Kejově spokojenosti, a chlápek se na mě podíval, jako bych přistála z Marsu.
„Tudu-furu-nuru-suru-burru - há?“ opakoval.
„Jó.“
„Und nunku runku dunku - dá?“
„Jó! Jó!“
„I see,“ řekl chlápek a dodal anglicky: „Ptal jsem se vás, jestli jste komunisti, když jste Čechoslováci. Jestli chcete rudou vládu zavést i v Rakousku. A pak jsem se vás ptal, jestli jste zelení a nosíte na hlavě tykadýlka. Ten kluk na zadním sedadle nevypadá moc důvěryhodně,“ naklonil se ke mně. „Ty s ním chodíš?“
„Jó!“ řekla jsem ze zvyku.
„S někým o chlup starším bys to nechtěla zkusit?“ Položil mi (nenápadně!) ruku na koleno. „Dal bych ti třeba... tři sta šilinků.“
„Šajze!“ zařval Kej, kterej jaksi pochopil, o čem je řeč.
A vystoupil.
Když chlápek o dvacet metrů dál rozvířil krajnici, Kej už vstával a mával levičkou. Pravičku držel v podivným úhlu od těla a na předloktí měl dva extra klouby.
—
„Piš!“ ječel na mě Kej, kterýho zásadou bylo nic nevzdávat. „Milá Kej!“
„Kej?“
„Jo, Kej,“ zasykl bolestí a levičkou bubnoval do schnoucí sádry. Bylo až neuvěřitelný, jak hbitě ho v okresní nemocnici ošetřili, přestože vůbec nevěděl, co je to krankenkasse, a moh se vytasit jen lágerkartou. Blábolili sice cosi o ošetřovně v uprchlickým táboře, ale my jsme nic neříkali, a tak ho během pár minut vzali na rentgen. Fraktura prý to byla dvojitá, ale nekomplikovaná, a Kej zůstal jen blbě čučet, když se ho ptali, jestli si přeje být dovezen do Traiskáče sanitkou. Vyšli jsme do letního podvečera pár kilometrů od československý hranice a Kej řek, že ten dopis, co má jeho holku přesvědčit, budu holt muset napsat za něj.
„Milá Kej!“ trval teď na svým, „nediv se, že ti tendle dopis škrábe někdo jinej, ale -“
„Katko? Kamilo? Kláro?“ Zvědavost mi nedala.
„Kej! Začínáme stejným písmenem. Sme si souzený. Prostě Kej.“
„Milá Kej?“
„Jo! Prosim tě, promiň! Nechtěl sem se vypařit jak vzduch, jenže sem přece nemoh nikomu říct, že se chystám zdrhnout, tak ti to řikám teď. Nebylo to tak těžký a určitě to taky zvládneš. Potřebuju tě!“
„Vykřičník?“
„Co?“
„Jestli mám za touhle větou udělat vykřičník?“
„Jasně,“ řek Kej. „Strašně tě potřebuju!“
Letní slunce se pomalu koulelo k obzoru, na parkovišti se prodlužovaly stíny a vůně asfaltu dostávala oceánovitě omamnou příchuť. Zanedlouho se asfalt promění v rozvoněnou mořskou hladinu, bude tma jako v ranci, Kejovi přestanou působit analgetika a my nemáme kde spát a nevzali jsme si s sebou ani svetr. V lágru už jsou jistě všichni po večeři. Zakručelo mi.
„Piš! Dělej!“ poručil mi Kej. „Šíleně tě miluju, ani nevíš jak.“
—
No dobře, Kej se nejmenoval Kej, ale úplně normálně Karel, Kamil nebo Kuba, jenomže byl tak strašně zamilovanej do Americkejch hochů, že si stačil, ještě než vzal kramle, předělat jméno na Kej. Jako Ká, jenomže americky. Na intru ho to nebavilo, a tak se naučil úžasně utíkat. K úniku a k návratu do ložnice ve druhým patře nepotřeboval ani hromosvod. Toulal se skoro každej večer, a kdyby ho jednou jeden spoluučeň neprásknul, vychovatelé by se toho v životě nedomákli. Tenkrát to byl docela průser, ale z učňáku ho nevyhodili, tatínek byl velký zvíře ve straně, jeho jméno samo o sobě stačilo k tomu, aby se každej prohřešek urovnal. Keje už šíleně sejřilo, že si o něm všichni myslej, že je protekční, jenže to bohužel byla pravda. Ale to prchání mu bylo k něčemu dobrý: přejít na Slovensku maďarskou hranici (pas samosebou neměl) bylo podstatně míň náročný než šplhat po zdi do druhýho patra, a na maďarsko-jugoslávský hranici na to šel vědecky. Věděl, že kdyby ho Maďaři chytli, dovezou ho zpátky k tatínkovi a jeho všežehlící protekci, a tak dva dny ležel v brázdě pár set metrů od čáry a pozoroval pohraniční stráž. Zadrátovaný to tu sice bylo, ale ne moc, úplně obyčejnej plot z ostnatýho drátu, přes kterej by moh skoro přeskočit, a pruh uválcovaný půdy na stopy, což mu mohlo bejt fuk, protože až jeho stopy najdou, on už dávno bude v Jugošce a nemusí mu krvácet srdce jen proto, že nějakej zelenej mozek od Maďarů bude mít průser u velitele roty. Ležel v brázdě skoro bez hnutí, jen cejtil, jak mu vlasy, který mu matka každejch čtrnáct dní stříhala, „aby nevypadal jako hastroš“, rostou jak o závod, jak stvoly bambusu. Takhle nějak to s Kejovejma vlasama bylo: byly už několik let dlouhý do půl zad, jenže stočený pod kůží, aby je nebylo vidět, a tady v Maďarsku se osvobodily. Kej vysloveně cejtil, jak se prodlužujou.
V noci hraničáři chodili kolem v tmavejch mundúrech a mávali na sebe baterkama. Kej přesně odkoukal ten pohyb, kterým na sebe signalizovali. Opisovali baterkou ve vzduchu širokej půlkruh, vždycky třikrát nebo tak. Kej si to přesně zapamatoval a pak šel do samošky ukrást baterku.
—
Všechno šlo hladce a on teď jako žadatel o azyl trčel v uprchlickým lágru Traiskáč u Vídně, pochvaloval si, že je tu režim lepší než svýho času na intru, a až za ním přijede jeho holka, bude to naprosto dokonalý.
Na rozdíl ode mě Kej věděl, že v Rakousku je uprchlickej tábor, kde mu daj najíst a postaraj se o něho, dokud se nepostaví na vlastní nohy. Já jsem sice šla klasickou paďourskou cestou - legálně do Jugošky a pak přes čáru do Itálie -, ale o uprchlickým lágru v Rakousku jsem neměla ani tušení. Jeho existence mě dost překvapila.
Kej šel najisto. Sdělili mu to Hoši z Ameriky.
Kej se svou holkou Kej chodil už šíleně dlouho, nejmíň tak dva tři měsíce, a každej večer, když byla její matka na noční a mladší brácha usnul, spolu sedávali v jejich kuchyni a naladili si rádio na Hlas Ameriky. Nebylo ho zrovna dobře slyšet, často do toho pípala rušička, jen připravená se rozzvučet v okamžiku, kdy to v devět večer z rádia zaškrundalo a velebně to proneslo pravou americkou angličtinou: „You are listening to the boys of America.“ Posloucháte Americké hochy.
Kejovi nebylo nápadný, že českej hlas, kterej se ozval vzápětí, dost často patřil nějaký ženský. Svý Hochy z Ameriky miloval a veškerý informace měl od nich.
—
Byli jsme s Kejem u hranic už popátý. Vložila jsem do pátý český obálky pátej dopis pro jeho holku a nastavila ji Kejovi, aby moh láskyplně olíznout hnusnej českej lep. Až dosud jsme na tiráky neměli zrovna štěstí. Obyčejně jsem jich musela obejít tak patnáct a každýmu to do zblbnutí vysvětlovat, než se jeden z nich uvolil obálku provézt. A já pak viděla, jak ji bez zájmu háže na podlahu anebo zastrkuje pod peřiny na svý tirácký posteli. Kejova holka furt neodpovídala, a tak bylo jasný, že zatím žádnej tirák nekoupil v Československu známku a nehodil dopis do schránky. Ale když si Kej něco umanul, nerad to vzdával, a tak jsme k hranici jezdili dál.
Dvakrát jsme dokonce zašli až k pohraničním patníkům, tady z rakouský strany to šlo, a zatímco ten druhej stál cudně odvrácenej opodál, oba jsme na ně namočili, abychom komoušům ukázali. I když byl Kej puberťák a pošuk, v jedný věci jsme si rozuměli: oba jsme si dost rychle uvědomili, že naše „vlast“ je teď pro nás nedostupná, a naučili jsme se o ní uvažovat jako o úplně obyčejným malým kousku země, kterej jsme sice ztratili, ale to není zas taková trága, protože přece odteďka před náma leží celej zbytek světa.
Příští tejden už měli Kejovi sundat sádru. Jen kdyby tiráci byli co k čemu a konečně poslali ten dopis jeho holce!
—
Zatímco my jsme se marně snažili dopravit přes hranice jedinou zprávičku, plešatej českej blbeček, překladatel z lágrlajtunku, v naprostý pohodě korespondoval s českejma úřadama. No jasně, on za to vlastně nemoh, fungoval tam jen jako sekretář a tlumočník, a rozhodně nebyla jeho vina, že Kejovi nejenže nebylo devatenáct, ale ani šestnáct mu ještě nebylo. Ne že by lhal - před Vánocema se skutečně měl dočkat šestnáctejch narozenin, jenže to znamenalo, že v Rakousku bude oficiálně dospělej až za víc než tři roky, v Československu za dva a kus. V tom byl ten háček. Osmnáctiletých uprchlíků, těch v lágru pár bylo a neměli se čeho bát - podle československých zákonů byli dospělí, jejich rodiče si je nemohli vyžádat zpátky, a tak jen v lágru čekali, až budou dospělí i podle Rakušáků a budou moct sami za sebe podepisovat lejstra.
Jenže Kejovi bylo patnáct a půl.
A tak ho občas předvolali na lágrlajtunk a tam mu ten českej pověřenec podle instrukcí promlouval do duše. Měl by se vrátit, je na nástrahy emigrace moc mladý, ostatně i jeho rodiče si ho oficiální cestou vyžádali. Takže co s tebou, mladíku??? Kej na to neříkal vůbec nic a pak si na dvoře vždycky zapálil extra cigáro, aby si nepřipadal tak nedospělej. V Badenu ukrad koženou bundu a v tý se pařil i v největších vedrech, protože chtěl bejt radši mafián než malej kluk, kterýho pošlou domů.
A oni ho skutečně domů poslali.
Udělali to chytře, aby o tom Kej neměl tušení a nemoh se vypařit včas. Jednou brzo ráno se pro něj vydali tři nařvaný rakouský policajti, hledali ho nejdřív na jeho cimře, a když tam nebyl, i na dalších. Nakonec ho vyhmátli, a protože se bránil, nasadili mu želízka. Možná v tom hrála roli i ta kradená bunda, ale to teď už bylo fuk. Keje odváděli pryč, ne do rakouskýho vězení (o kterým básnil každej, kdo tam kdy zaskočil), ale na schwechatský letiště. K deportaci.
Já jsem to samozřejmě neviděla, mám to jen z doslechu. A ten poskok, co na lágrlajtunku překládal z češtiny, si mě dost povýšeně přeměřil, když jsem se ho šla ptát, a řek mi, že informace neposkytuje, ale ať nemám strach, ten malej blbeček nepude v Čechách do vězení: tatínek je u komoušů tak dobře zapsanej, že ho - ušklíbnul se - i Rakušáci poslouchají.
A to je o Kejovi všechno.
Každej večer, nejmíň tak tejden, jsem ukecala spoluuprchlici na cimře, ať mi dovolí přeladit rádio, pustila jsem si Hochy z Ameriky a poslouchala, jestli se o Kejovi zmíněj. Ale mluvili jen o počtu letošních uprchlíků, o obilí, které Československo bez vědomí svých obyvatel vyváží do Sovětského svazu, a o politickém vězni jménem Pavel nebo snad Havel. Že nějakýho Keje Rakušáci spoutali a poslali šupem domů jen proto, že mu ještě nebylo šestnáct a měl za tatínka velký stranický zvíře, to Americké hochy nezajímalo.
|
|
|
|
obsah čísla 43 |
 |
ročník 2006 |
|
témata |
|
|
