|
reklama
| Odplata, jež ponížila Francii |
|
Karel Pacner |
| SANQUIS č.78/2010, str. 46 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Asi sedmdesát kilometrů severně od Paříže leží městečko Compiègne. Dne 21. června 1940 tam přijel Adolf Hitler se svou suitou a zastavil se u pomníku Alsaska-Lotrinska. Památník zakrývala obrovská vlajka německých ozbrojených sil... Nikdo nechtěl, aby vůdce spatřil spojenecký meč zabodnutý do schlíplého orla symbolizujícího poraženou německou říši a nápis: „Hrdinským obráncům Francie“.
|
|
Potom všichni odešli na mýtinu. Tam zpozoroval Hitler velký mramorový kvádr, který vyčníval metr nad zemí. Zamířil k němu se svým doprovodem a nechal si přeložit francouzský nápis. Zněl nepříjemně: „Zde se 11. listopadu 1918 zhroutila zločinná pýcha německé říše zničená svobodnými národy, které chtěla ujařmit“.
„Sleduji výraz Hitlerovy tváře,“ podal později svědectví slavný americký novinář William Shirer. „Je nedaleko. Dalekohledem jej vidím tak zřetelně, jako by stál přímo přede mnou. Viděl jsem tu tvář mnohokrát ve velkých životních okamžicích. Ale dnes! Vyzařuje z ní posměch, vztek, nenávist, odplata, triumf.“
Hitler odešel do salonního vagónu číslo 2419D, v němž před dvaadvaceti lety podepsali zástupci císařského Německa konec Velké války. Tenhle vůz, který sem němečtí ženisté odtáhli z nedalekého muzea, tenhle kvádr a pomník tady stály proto, aby navěky připomínaly světu krveprolití v letech 1914–19 – místo toho se teď Compiègne stala místem, kde se někdejší Velká válka změnila v první světovou válku, protože před deseti měsíci začala světová válka v pořadí druhá.
|
|
 | | W. Keitel (vlevo) před salonním vagonem |
|
|
Absurdní požadavky
Nasupený Hitler, který z první světové války odešel jako bezvýznamný svobodník, se nyní jako vítěz usadil v křesle, v němž seděl v listopadu 1918 francouzský maršál Ferdinand Foch. Potom vstoupila delegace poražených, vedená generálem Charlesem Huntzigerem.
Šéf vrchního velitelství německé branné moci generál Wilhelm Keitel přečetl prohlášení plné lží, arogance a výsměchu. Když Hitler vychutnal ponížení nepřítele, nechal další jednání na Keitelovi a odešel. Němci požadovali dvě třetiny země, zákaz boje Francouzů proti Německu v cizích službách, snížení stavu armády na sto tisíc mužů, vydání všech uprchlíků. Šokovaný Huntziger odporoval: „Nejsem oprávněn podepsat takové podmínky příměří.“ Keitel trval na svém. Ale francouzský generál se nevzdal: „Německé delegaci byl v roce 1918 také povolen kontakt s Berlínem.“
„Je to vůbec technicky možné?“ chtěl vědět Keitel. Němečtí spojaři přikývli. Natáhli telefonní linky tak, aby deputace měla kontakt s ministrem národní obrany, generálem Maximem Weygandem v Bordeaux.
Jednání mezi Compiègne a Bordeaux trvala do večera a nic nevyřešila. Pokračovala ještě druhý den. „Hlavním důvodem bylo zřejmě Huntzigerovo naléhání na Weyganda, aby mu udělil nikoli pouhé oprávnění, ale přímý rozkaz k podpisu podmínek příměří,“ upozornil historik Jan B. Uhlíř. „Nikdo z Francouzů nechtěl zjevně nést osobní odpovědnost.“ Teprve k večeru, když už generál Keitel odmítal další prodlužování, dala francouzská vláda souhlas.
Podlomená země
Bylo 18 hodin 50 minut 22. června 1940, když obě delegace podepsaly kapitulaci Francie. „Postoj, jaký si Francouzi v této nesmírně těžké situaci po celou dobu udrželi, na mne velmi silně zapůsobil,“ napsal ve svých pamětech oficiální německý tlumočník Paul Schmidt. A rovněž Francouzi ohromili i další Němce.
Začalo čtyřleté období nejhlubšího ponížení Francie, země, která po Velké válce nechtěla už nikdy bojovat a jejíž politici se snažili kvůli tomu dělat všechny možné ústupky. Po téhle pohromě budovala Francie znovu svou čest mnohem obtížněji, než kdyby se vzepřela o několik let dřív.
|
|
|
|
|
obsah čísla 78 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
