Ischemická choroba srdeční (ICHS) postihuje lidstvo nejméně 3000 let, jak bylo dokumentováno na mumiích starého Egypta. Necelých 300 let je popsán syndrom anginy pectoris (AP) a dán do souvislosti s uzávěry koronárních tepen.
Až do druhé poloviny 19. století panovalo mezi lékařskou veřejností přesvědčení, že srdce není možné léčit chirurgicky. Ještě v 80. letech prohlašoval dr. Billroth, slavný německý chirurg, že chirurg, který se pokusí sešít poraněné srdce, navždy ztratí úctu svých kolegů. Ale již v roce 1896 jiný německý chirurg, Ludwig Rehn, úspěšně provedl suturu bodné rány pravé srdeční komory.
Myšlenku chirurgické léčby ICHS formuloval již v roce 1899 francouzský profesor fyziologie Francois-Franck, který předpokládal, že sympatektomie přinese nemocnému úlevu od bolesti. První operaci tohoto druhu - horní hrudní sympatektomii - provedl v roce 1916 Jonnesco.
Mnoho operačních postupů bylo založeno na snaze podpořit rozvoj kolaterální cirkulace. Beck v roce 1935 vytvořil adheze mezi perikardem a myokardem a získal tak nový zdroj krve k povrchu srdce (Beck I). Operaci, která spočívala v arterializaci koronárního sinu žilním štěpem z descendentní aorty, zavedl Beck (Beck II). Tento typ operace byl ale zatížen vysokou mortalitou a byl proto brzy opuštěn.
Mezistupněm k přímé revaskularizaci myokardu byla implantace arteria thoracica interna (ITA) do myokardu levé komory srdeční. Tato operace, navržená roku l945 Vinebergem, doznala velkého rozšíření. Subjektivní ústup příznaků AP byl opakovaně doložen angiograficky průchodností štěpu s jeho propojením na věnčité tepny přes nově vzniklé kolaterály.
Etapa přímé revaskularizace myokardu začala koncem 50. let minulého století. Tomu předcházelo první použití mimotělního oběhu (MO) v klinické praxi Gibbonem v roce 1951 a arteriografie koronární tepny, kterou poprvé provedl Sones v roce 1958. První publikovaná rekonstrukce věnčité tepny pomocí přímé anastomózy mezi pravou ITA a pravou věnčitou tepnou byla provedena roku 1960 Goetzem v New Yorku. Kolesov v roce 1967 publikoval sérii nemocných, u kterých byla IMA našita na věnčitou tepnu. Chirurgickou revaskularizaci myokardu žilními štěpy zahájil v roce 1962 Sabiston, který jako první provedl aortokoronární bypass (CABG) na pravou věnčitou tepnu bez použití MO. Pacient však zemřel třetí pooperační den na mozkovou příhodu. O první úspěšný CABG pomocí žilního štěpu z velké safeny na levou věnčitou tepnu se tak zasloužil až Garett v Bayloru v roce 1964.
Počátky chirurgické léčby chlopenních vad jsou spojené s diagnózou mitrální stenózy. Cutler a Levine v roce 1923 uskutečnili valvulotomii mitrální chlopně přes hrot levé komory srdeční. Soutar v roce 1925 poprvé provedl komisurolýzu mitrální chlopně prstem přes levé ouško. Nové přístupy v chirurgické léčbě chlopenních vad však umožnilo až zavedení MO do klinické praxe. V roce 1960 provedli Harken a Starr první náhradu aortální chlopně kuličkovou protézou. V roce 1961 referují Starr a Edwards o náhradě mitrální chlopně umělou chlopní. Od šedesátých let dochází k prudkému rozvoji chirurgické léčby chlopenních vad a objevují se různé typy chlopenních náhrad.
Historie operací hrudní aorty se rozvíjí, stejně jako samotná kardiochirurgie, až po zavedení MO do klinické praxe v druhé polovině minulého století. Do té doby se daly provádět na hrudní aortě jen velmi jednoduché operace. V roce 1938 Gross poprvé podvázal u dítěte tepennou dučej a v roce 1944 Crafoord, jeden z pionýrů kardiochirurgie, jako první resekoval koarktaci sestupné hrudní aorty.
Vlastní chirurgie hrudní aorty se tedy rozvíjí až s MO - Cooley a DeBakey v roce 1956 resekovali výduť vzestupné aorty. V roce 1966 Waldhausen zavedl do praxe plastiku koarktace sestupné hrudní aorty překlopením podklíčkové tepny. V roce 1968 provedli Bentall a DeBono poprvé resekci a náhradu kořene části vzestupné aorty kombinovanou protézou s reimplantací koronárních tepen. V 90. letech minulého století pak byl zaveden do praxe nový léčebný postup v ošetřování některých lézí hrudní aorty - implantace stentgraftů. Největší podíl na vývoji a rozvoji této metody mají lékaři ze Stanfordu, USA.
První úspěšnou kardiochirurgickou operaci u nás provedl J. Bedrna v Hradci Králové, který v roce 1947 podvázal otevřenou tepennou dučej. Od roku 1951 pak začal provádět mitrální komisurolýzy. Implantace umělých chlopní do mitrální i aortální pozice zahájil v roce 1965 Navrátil v Brně. Lichtenberg v Praze provedl první CABG žilním štěpem v roce 1970 a v roce 1971 zahájil Hejhal program koronární chirurgie v dnešním pražském IKEMu.

Vývoj kardiochirurgie
v posledních 20 letech
V druhé polovině 80. let byla v Čechách pouze 4 kardiochirurgická oddělení, na kterých se dohromady provádělo jen něco málo přes 1000 operací za rok.
V 90. letech začala vznikat nová oddělení a počet operací dramaticky narůstal. Ve vyspělých zemích se provádí 800 - 1200 operací ročně na 1 milion obyvatel. Potěšitelné je, že Česká republika nezůstala pozadu. Během posledních patnácti let se počet kardiochirurgických oddělení zvýšil ze 4 na 13 a počet operací dosahuje až 1200 na 1 milion obyvatel. Díky nebývalému rozvoji kardiochirurgie v České republice se v současné době řadíme jak počtem operací, tak i kvalitou péče mezi nejvyspělejší státy Evropy.
Náplň kardiochirurgie dospělých tvoří přibližně v 60 - 70 % léčba ICHS. Na druhém místě jsou operace srdečních chlopní. Další výkony (chirurgie aorty, vrozené vady u dospělých, transplantace srdce, nádory, výdutě, chirurgická léčba arytmií atd.) nepřesahují 5 - 10 % operačních výkonů. Narůstá počet kombinovaných výkonů na chlopních a věnčitých tepnách a přibývá pacientů operovaných ve vyšších věkových skupinách s mnoha přidruženými chorobami.
S rozvojem invazivní kardiologie je značná část pacientů dříve indikovaných k chirurgické léčbě úspěšně léčena kardiology. To platí zejména o ICHS, kde počet kardiologických intervencí již několikanásobně převyšuje počet operací. Dochází i k užší spolupráci mezi kardiology a kardiochirurgy a rozvíjejí se tzv. hybridní procedury - kombinace kardiochirurgické operace a katetrizačního výkonu.

Možnosti současné kardiochirurgie
Chirurgická léčba ICHS
Nečastějším způsobem rekonstrukce je již po mnoho let bypass pomocí arteria thoracica interna sinistra na ramus interventricularis anterior a žilní štěp z vena saphena magna na další věnčité tepny. V posledních 15 letech zaznamenáváme častější použití i jiných tepenných štěpů než jen levé prsní tepny. Používá se pravá prsní tepna. Na popularitě získává arteria radialis pro svůj poměrně jednoduchý odběr, snadnou manipulovatelnost i dobrou průchodnost. Z dalších tepenných štěpů stojí za zmínku ještě arteria gastroepiploica dextra, která běží po velké kurvatuře žaludku. I když se jedná o kvalitní tepenný štěp, používá se pouze výjimečně. Při odběru je nutné otevírat dutinu břišní, a navíc je to muskulární tepna s větší pohotovostí ke spazmům než ITA.
Obecně lze říci, že tepenné štěpy mají vyšší dlouhodobou průchodnost než štěpy žilní (desetiletá průchodnost - ITA 90%, a. radialis cca 80%, arteria gastroepiploica dextra cca 80%, vena saphena magna
50 - 60%), ale operace je technicky náročnější.
Mortalita u elektivních koronárních rekonstrukcích se pohybuje v rozmezí 1 - 3 %. Odvíjí se zejména od předoperačního stavu pacienta, funkce levé komory srdeční, věku a přidružených chorob.
K základním pilířům pooperační medikace patří antiagretgancia (Anopyrin), betablokátory, ACE inhibitory a statiny. Zásadní je úprava životního stylu, změna stravování, pravidelný pohyb, důsledná kompenzace diabetu a vysokého tlaku. Nezbytné je zcela přestat kouřit.

Chirurgická léčba chlopenních vad
Stále větší zastoupení ve spektru kardiochirurgických operací zaujímají operace chlopní. Důvodů je více. Jednak jsou to větší zkušenosti kardiochirurgických pracovišť, která jsou nyní schopna bezpečně operovat i pokročilé vady, které se dříve neoperovaly. Protože populace stárne, mnozí pacienti se dožijí degenerativních změn na chlopni a podstupují tak operaci. Zlepšené výsledky ale umožňují bezpečně operovat i málo symptomatické nemocné. U těch je krátkodobý i dlouhodobý efekt operace obvykle nejlepší.
Jaké jsou možnosti výkonů na chlopních?
1. Náhrady
   a) mechanické
   b) biologické
2. Záchovné operace chlopní
(rekonstrukce, plastiky)
Mechanické chlopně
Obecně se používají pro pacienty mladší 65 let. (V posledních letech však pozorujeme odklon od těchto chlopní.) K výhodám mechanických chlopní patří prakticky neomezená mechanická trvanlivost a snadná implantace. Nevýhodou je nutnost doživotně užívat antikoagulaci (Warfarin), riziko tromboembolických příhod, riziko infekce (umělý materiál v krevním proudu) a průměrné hemodynamické vlastnosti.
Biologické chlopně
Jsou obvykle buď prasečí, nebo hovězí. Vzhledem k omezené trvanlivosti se doporučovaly nemocným nad 65 let věku. S tím, jak se zlepšují metody fixace, lze očekávat i prodlouženou trvanlivost těchto chlopňových náhrad. Proto se v posledních letech posouvá implantace biologických chlopní i do mladších věkových skupin
(60 - 65 let). Výhodou biologických chlopní je snadná implantace, a hlavně to, že není nutná trvalá antikoagulace (pouze léčba antiagregační - Anopyrin). Riziko infekce zůstává podobné jako u mechanických chlopní. Hemodynamické vlastnosti závisí na typu chlopně a jsou od průměrných až po vynikající.
Zvláštní kapitolu biologických chlopní tvoří homografty neboli lidské transplantáty. Ty se po speciální fixaci používají k náhradě aortální, případně pulmonální chlopně. Jejich výhodou jsou vynikající hemodynamické vlastnosti, není nutná antikoagulace a jsou vysoce odolné vůči infekci. Jsou to nejlepší náhrady pro infekční terén (bakteriální endokarditida). Nevýhodou je náročnější implantace. Zjednodušeně lze říci, že náhrady se provádějí u stenóz chlopní.
Záchovné operace (neboli rekonstrukce či plastiky) chlopní nabývají na popularitě. Nejčastěji se využívají u mitrální či trikuspidální insuficience, kdy lze až 90 % chlopní opravit. U aortální insuficience se rekonstrukce provádí méně často, přesto lze v určitých případech chlopeň zachovat. Výhodou rekonstrukcí chlopní je, že se zachová nativní chlopeň, použije se jen málo nebo žádný cizí materiál. Po plastice mají chlopně obvykle vynikající hemodynamické parametry. Není nutná dlouhodobá antikoagulace a jsou odolné vůči infekci. Nevýhodou je vyšší technická náročnost, většinou delší operace a chirurg musí mít poměrně rozsáhlé zkušenosti se záchovnými operacemi.
Závěrem lze říci, že kardiochirurgie udělala za posledních 20 let nebývalý pokrok. Narostl počet složitých a kombinovaných výkonů a kardochirurgové jsou schopni vrátit do života i nemocné, u kterých před 10 či 20 lety byla operce nemyslitelná. „Běžné“ operace - aortokoronární bypassy a náhrady či plastiky chlopní - jsou již rutinní operace, prováděné s vynikajícími výsledky.
Kardiochirurgické operace jsou v současné době standardním a bezpečným způsobem léčby srdečních onemocnění, široce rozšířeným v celém civilizovaném světě. Díky tomu se několik set tisíc lidí každoročně vrací do plnohodnotného života.