Vlastní zkušenost aktivního sportovce a zároveň studium medicíny mě přivedly k poznání, že medicína by měla vrcholovému sportovci nabídnout naplnění třech odlišných typů potřeb: funkční diagnostiku, dietologická doporučení a péči o poraněný či opotřebovaný pohybový aparát. Je velmi těžké si představit, že by jeden lékař mohl obsáhnout všechny tyto tři široké problematiky. Bylo třeba se rozhodnout, a už na konci studií mi bylo jasné, že se chci věnovat třetímu okruhu problémů, tedy jak pomoci sportovci po poranění pohybového aparátu nebo s bolestivým syndromem po přetížení pohybového aparátu. I když by se zdálo, že nejkratší cesta k dosažení tohoto cíle je věnovat se ortopedii, vybral jsem si cestu zdánlivě delší, ale s vírou, že mi na začátku mého odborného růstu poskytne poněkud širší základ: nastoupil jsem na všeobecně chirurgické pracoviště, jehož jednou ze základních oblastí zájmů byla problematika péče o pacienty po poranění pohybového aparátu včetně pacientů se sdruženými traumaty a polytraumaty. Proto mou základní kvalifikací je atestace ze všeobecné chirurgie. V průběhu let jsem si postupně uvědomoval, že pouze menšina sportovních úrazů (např. z automobilového či motocyklového sportu, horolezectví, některých kontaktních sportů apod.) je způsobená mechanismem označovaným jako „high energy trauma“. Většina sportovních úrazů u většiny sportovců, aktivních i rekreačních, je způsobena mechanismem distorze, která vede k poškození vazivového aparátu velkých a malých kloubů. V té době zaznamenaly ohromný technický vývoj artroskopické metody vyšetřování kloubů a léčby měkkotkáňových intraartikulárních lézí. Bylo mi jasné, že toto je operativa, ve které se při péči o sportovce budu muset vyškolit a v dalším svém medicínském životě se jí intenzívně věnovat. Ovšem vedle klasických „sportovních“ traumat pohybového aparátu (poranění rotátorové manžety ramenního kloubu, léze menisků a zkřížených vazů kolenního kloubu) se na mě obracelo stále více sportovců bez zjevného traumatického postižení, ale s řadou bolestivých syndromů pohybového aparátu většinou v oblasti nohy a zad. To mě dovedlo přes různé ortopedické léčebné a preventivní pomůcky k podiatrii, a tím se pohled na šíři mého odborného zájmu definitivně vyjasnil. Stále více a více jsem se věnoval operativě poranění pohybového aparátu a řešení chronických bolestivých stavů pohybového aparátu a studoval jsem možnosti konzervativní terapie dysfunkcí plynoucích z poruchy stereotypů správného postavení a odvíjení nohy.
V anglosaských zemích je sportovní medicína pojímána jako obor medicíny zabývající se sportovními úrazy a chronickými bolestivými stavy pohybového aparátu, jejich diagnostikou a možnostmi léčení. Sportovní poranění a chronická poškození mají dvě příčiny: vnější a vnitřní. „Vnější“ příčiny způsobují zlomeniny a rozsáhlé vazivové léze či svalová a šlachová poranění. Vznikají většinou v kontaktních sportech. Léčí je traumatologové, kteří jsou vyškolení v problematice stabilní osteosyntézy zlomenin a rekonstrukčních výkonů vazivového aparátu. Nedílnou součástí této odbornosti jsou artroskopické operační metody. Pojem „vnitřní“ příčiny označuje přetížení a opotřebení vazivového aparátu, svalů a šlach, které vedou ke vzniku bolestivých syndromů a následně reflexně za účelem šetřit přetěžované partie pohybového aparátu ke vzniku nesprávných stereotypů postoje a chůze. Nesprávné stereotypy pak nadále přetěžují vazy, svaly a šlachy, které dále bolí a fixují nesprávné stereotypy. Výsledkem je bludný kruh, který přes počáteční omezení některých pohybů může vést k vyřazení sportovce z jeho sportovních aktivit. Léčením těchto stavů se zabývá řada oborů: ortopedie, neurologie, rehabilitace. Ovšem jedná-li se o bolesti v oblasti dolní končetiny, pacient většinou na prvním místě navštíví odborníka pro komplexní péči v oblasti nohy a související pohybové soustavy - podiatra.
Podologie je dnes v západních zemích Evropy a podiatrie na severoamerickém kontinentu uznána za samostatný obor medicíny, který se zabývá diagnostikou obtíží a léčením bolestivých stavů v oblasti nohy a s nohou spojené části pohybového aparátu. Vývoj nohy jako orgánu určeného k zajištění stabilního postoje a jisté bipedální chůze s přenášením celé hmotnosti těla vždy pouze na jednu končetinu probíhá v posledních asi 10 milionech let. Noha v tomto průběhu svého vývoje postupně ztrácí chápavou funkci. Ovšem tento vývoj pokračuje i s vývojem civilizace. Teprve v posledních stoletích jsme nuceni chodit na nepřiměřeně tvrdém podloží. Navíc v posledních asi 50 letech podléhá obouvání zejména u žen nemoudrým módním trendům. S těmito „náhlými“ změnami souvisí nespočet obtíží. Avšak podobný nespočet obtíží vzniká i u sportovců, kteří sice obvykle mají velmi pohodlnou a šetrnou obuv, ale přetěžují nohu mimořádnými dávkami skoků, výskoků, dopadů. Společným jmenovatelem, ke kterému vede přetěžování nohy různými způsoby, je pokles podélné i příčné klenby a hyperpronační postavení nohy, tedy jakýsi návrat k onomu fylogeneticky starému postavení spíš chápavému než nosnému. Nejvíce náchylná na různé typy poranění pohybového aparátu je noha plochá. Je jednou z příčin netraumatických bolestí nohou, klenby, pat, achilovek, holení, kolen a dolních zad.
Podiatrie se věnuje studiu biomechaniky pohybu, při kterém hodnotí vzájemné vztahy v postavení jednotlivých segmentů pohybového aparátu a jejich vliv na funkci. I přes moderní sofistikované přístrojové vybavení biomechanických laboratoří je podiatrie oborem založeným na dobré pozorovací schopnosti vyšetřujícího, který musí zhodnotit všechny zátěžové fáze chůze, tedy dopad, střední stoj i odraz, a posoudit uvolnění kleneb, jednotlivých svalů i postavení nohy ve švihové fázi chůze. Noha má čtyři funkce: 1. je tlumičem pro pohlcení energie dopadu, 2. stabilizuje a koordinuje stoj, 3. přenáší svalovou sílu pro odraz, 4. je považována za „periferní srdce“ pro žilní návrat. Jakákoliv porucha postavení nohy znamená i poruchu některé nebo všech uvedených funkcí nohy. Pokud pacient trpí bolestmi nohy způsobenými mechanicky, musíme přistoupit k léčbě. Podiatrická terapie je založena na několika základních principech: 1. Mechanicky vzniklé obtíže vyžadují mechanické řešení. 2. Významné biomechanické abnormality obvykle vyžadují postupné úpravy, aby se pohybový aparát postupně adaptoval. Výsledek je pak často lepší a trvalejší než po razantních změnách nebo některých operacích. 3. Vyšší pohybová aktivita nutně vede k objevení se obtíží i při nálezu minimálních biomechanických odchylek. To platí zejména pro vrcholové sportovce a u nich musí být pomoc obzvláště citlivá a cílená. 4. Měkké pomůcky jsou lépe snášeny a jsou často účinnější. Je vhodné začít pomůckami jednoduššími a postupně přehodnocovat obtíže a výsledek léčby. 5. K zlepšení funkce a ústupu obtíží není vždy zapotřebí zcela exaktní anatomické korekce.
Sportovní medicína a podiatrie se vzájemně doplňují a jejich výsledky násobí. Přístup zejména vrcholových sportovců k léčbě je však v současnosti v některých sportovních odvětvích ovlivněn značnými finančními částkami. To je často spojeno s disimulací sportovců, která vede až k úplné ztrátě schopnosti sportovat v důsledku dlouho odkládané solidní léčby bolestivých stavů. Na druhé straně jejich ohromná motivace zase pomáhá lékaři celkem brzy dospět při správně nasazené terapii k dobrým výsledkům. Tento fakt má naopak často negativní vliv na rekreační sportovce, kteří upřednostňují invazivní léčbu v přesvědčení, že urychlí uzdravení. Nejpodstatnější částí mé spolupráce se sportovci je, že zkušenosti s jejich léčbou je možné využít u léčení obtíží spojených s běžnými denními aktivitami a zaměstnáním a u onemocnění sekundárně postihujících pohybový aparát u pacientů-nesportovců.
V průběhu let jsem dospěl k velmi zajímavé kombinaci chirurgie, ortopedie, sportovní medicíny a podiatrie. Někdy měním bílý plášť za džíny, abych mohl pokleknout k pacientovi a zatejpovat mu hlezno, přimodelovat stélku, přenastavit ortézu či podlepit podrážku obuvi. Vzhledem k svému naturelu to považuji spíše za klad než zápor. U sportovců dosáhnu lepšího výkonu, u nemocných méně obtíží.
Bohužel mnoho z těchto postupů a pomůcek je mimo úhrady zdravotních pojišťoven jako péče nadstandardní. Podiatrie se však zabývá i tak medicínsky a společenskými nemocemi, jako je například diabetická noha. Bude tedy zajímavé sledovat další vývoj tohoto oboru.