|
reklama
| Když Bela Schenková hraje „Dvě pohádky na břiše“ |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.77/2010, str. 30 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Tentokrát postaví své divadelní šapitó uprostřed Prahy – v parku na Kampě – a bude od 28. 5. do 6. 6. od rána do večera bavit malé i velké. Bela Schenková, osobitá herečka, píšící režisérka a všehoschopná potulná kejklířka jde stále za svým snem.
|
|
Vaše šapitó, s nímž pravidelně putujete po českých městech, není jen divadelní prostor, ale občas se mění v kino, koncertní sál či výtvarnou dílnu. Co se v něm bude dít na přelomu května a června na Kampě?
Stan budeme v rámci našeho festivalu divadla ANPU stavět v Praze už popáté. Doteď jsme vždy stáli na Letenské pláni, letos jsme se poprvé domluvili s Prahou 1. Kampa je samozřejmě skvělé místo, moc se těšíme. Naše divadlo je alternativní, výtvarné, a tak se snažíme pozvat do stanu hosty, kteří se svou produkcí do atmosféry, již stan nabízí, hodí.
|
|
|
|
|
My sami zahrajeme skoro všechna naše představení pro dospělé, dále o víkendech budeme pořádat výtvarné dílny pro děti a představení pro rodiny s dětmi a v týdnu dopoledne budeme hrát také pro školy. Do stanu pak pozveme písničkářku Radůzu a bluesmanku Janu Štromskou. Jeden večer budeme pořádat ve spolupráci s kulturní neziskovou organizací ART4CHILDREN, která přiváží herce do míst, kde se divadlo obvykle nehraje, a tak pomáhá zapomenout na prožitá trápení. Další program věnujeme zase na podporu psího útulku.
|
|
Jaké to je, mít cirkusový stan? Ve Francii se divadlo tzv. nového cirkusu hraje často, ale v Čechách to není běžný úkaz.
Mít cirkusový stan je velké dobrodružství. Řekla bych – dobrodružství na celý život, který tomu také musíte obětovat.
To tedy neříkate zrovna moc vesele.
Stále dělám, co chci, tedy dělám divadlo, píšu nové scénáře, přemýšlím o nových možnostech. Ale bohužel současná situace je v Čechách taková, že u toho všeho ještě musím neustále myslet na to, jestli se uživíme, jestli ten boj o zachování divadla stojí za to.
|
|
Nicméně bojujete, takže to za to stojí?
Na festival, který pořádáme každý rok, získám od státu maximálně polovinu peněz, zbytek si musím sehnat sama. Představa, že bych provoz stanu a honoráře hercům zaplatila ze vstupenek, je samozřejmě naprosto nereálná. A tak hledám sponzory, příznivce. V Praze se to obvykle ještě podaří, ale postavit stan někde jinde je skoro nemožné. Na tak velký prostor má málokteré město peníze. I když ony by se možná našly, ale v Čechách bohužel není tradice alternativního divadla a nového cirkusu moc v povědomí. Malá města si spíše pozvou tváře z televize.
|
|
Herci udělají besedu a lidi jsou šťastní, že své seriálové hvězdy viděli na vlastní oči. Z toho všeho pro mě po letech zkušeností plyne, že teď stan stavím jednou ročně v Praze a někdy na festivalech mimo Prahu. A život mu už neobětuju. To by byl boj s českými větrnými mlýny.
Dlouho jste vystupovala s bratry Formany. Kde se vzala touha se osamostatnit?
Matěj byl dvacet let můj životní partner, a tak jsme spolu – jak s ním, tak i s Petrem – spolupracovali. Matěj dělal ve dvou mých představeních výpravu a Petr ve dvou hrál a já jsem zase spolu s nimi dvanáct let kočovala s francouzskou společností Volière Dromesco a hrála v jejich představení Nachové plachty. Kluci později dostali nabídku z Národního divadla a nazkoušeli dvě opery, dělali také Pražské quadrienále, a já si tehdy uvědomila, že musím pokračovat na vlastní pěst. Spolupracovat s nimi na projektech, kde se můžu realizovat, mělo samozřejmě smysl, ale v opeře se už jaksi nechytám. Také jsem nechtěla, aby moje vlastní divadlo stagnovalo.
|
|
Často vystupujete s loutkami...
... ale pozor, nejsme loutkové divadlo! Jsme divadlo, které hledá různé možnosti vyjádření, to znamená, že používáme činohru, loutky, pohyb, masky, světla, obrazy. Osobně jsem celkem dlouho hledala vztah k loutkám a když je dnes používám, tak jen ty staré, které sháním po starožitnictvích. Už totiž vím, že krásná stará loutka je devíza, v představení dokáže udělat divy.
Hrajete většinou pro dospělé, ale poslední dvě představení jsou pro děti. Je těžké pro ně hrát?
Před dvěma roky jsme v Austrálii vystupovali na festivalu a já dostala nabídku udělat představení. Nakonec jsme se domluvili, že ho nazkoušíme v Praze s jednou australskou performerkou a odvezeme ho pak do Austrálie. Chtěli, aby to bylo představení pro rodiny s dětmi, protože věděli, že ho budou moci na turné lépe prodat. To byla moje první zkušenost s dětmi.
Dobrá zkušenost?
Je to jiné a je to krásné. Z poslední premiéry v pražském divadle Minor, kde jsme uvedli „2 pohádky na břiše“, jsem měla obrovskou radost. Udělat dobré dětské představení je velmi těžké, ale když se povede, je to díky reakcím dětí velký zážitek i pro tvůrce. O to nespravedlivější mi přijde, když kritika – a vlastně celá veřejnost – lidi, kteří dělají divadlo výhradně pro děti, podceňuje.
Je rozdíl, zda hrajete v Čechách, nebo v Austrálii?
Je to velký rozdíl! Ale neznamená to, že je jedno lepší nebo horší. Vždy, v jakékoli zemi, se může stát, že přijde publikum, které bude po představení stát a křičet bravo. A další den je publikum vážné, bez projevu. A taky se může stát, že konstelace ten den nejsou nejlepší, vy sama nedokážete publiku dát to, co byste mu dát chtěla… Mě baví hrát kdekoli, kde cítím, že se divák na představení těší, kde cítím, že moje práce má smysl. Ale to víte, hrát v Melbourne, anebo v Užhorodě, je trošku rozdíl.
Kdo vy vlastně jste? Píšete hry, hrajete, režírujete, jste principálka...
... a pak hlavně člověk, který se bojí, jestli se uživí. Promiňte, musím to zopakovat, protože to není jen můj úděl, ale všech, co dělají alternativní divadlo. Přijde mi to někdy absurdní, někdy zoufalé. Dělám svou práci poctivě a vůbec se za ni nestydím, chci tvořit dál, a tak mi nezbývá než doufat, že se stane zázrak a i v téhle zemi dostane kultura více šancí. Svět fantazie, snění a pohádek má pořád velký smysl. A to i v jedenadvacátém století!
|
|
|
|
|
Bela Schenková (*1966)
Herečka, režisérka, autorka divadelních her, principálka...
Podílela se na mnoha projektech Divadla bratří Formanů a Volière Dromesco. V roce 1999 se osamostatnila a založila experimentální výtvarné divadlo ANPU (v jednom z indických nářečí je anpu DIVOKÁ KOČKA). S ním vystupuje v různých zemích světa, sklízí úspěchy s představeními Svatební košile, Julie a Romeo či Zvoník od Matky Boží.
Všechny hry – včetně nejnovějších „2 pohádek na břiše“ – uvede kočovný ansámbl na divadelním festivalu ANPU, který se bude letos konat opět v Praze na přelomu května a června. www.anpu.cz
|
|
Foto: Ondřej Petrlík, archiv Bely Schenkové
|
|
|
|
|
obsah čísla 77 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
