|
reklama
 |
zpět na výběr odborných článků |
Milan Nakonečný
K pra-emocím, jež jsou reakcí na obecně významné životní situace a jsou proto i spojeny s mobilizací energie, aby byla umožněna biologicky účelná pohybová reakce (např. útok, útěk), patří hněv; je to emoční reakce na překážku stavící se do cesty při dosahování nějakého cíle.
|
|
V psychologii se rozlišují hněv, zlost a vztek. Podle V. Kast (1985) je zlost reakcí na to, „co nás zlobí, ale netýká se přímo našeho já“, tak se mohu například zlobit na železnice za zpoždění vlaku – způsobilo mi to potíže, ale nedotklo se to mého sebehodnocení. Naproti tomu hněv je ego-centrický stejně jako vztek, který je intenzivním, výbušným hněvem spojeným s agresí. D. Ullich a Ph. Mayring (2003) nerozlišují, že hněv je ego-vztažný, ale zlost nikoli, a uvádějí, že zlost, hněv a vztek jsou emoce vyvolané neočekávanými překážkami, nebo když se jedinec cítí být jinými poškozován; jsou to „fundamentální emoce“, vystupující u lidí ve všech kulturách a také u zvířat. Uváděn je názor evolučních biologů, že hněv je emoce spojená s mobilizací energie, již vyžaduje útok nebo obrana v konfrontaci s náhle vystoupivším nepřítelem.
V různých kulturách vyvolávají hněv různé situace spojené s různými pravidly (normami) chování. Hněv je chápán jako pudová složka agrese, která však může být také naučená a jako taková probíhá bez doprovodu hněvu. Při prožívání hněvu se subjekt cítí poškozen, zkrácen ve svých právech či nárocích, což je provázeno předrážděností a extrémním vnitřním napětím. Hněv vyvolávají takové každodenní frustrace, jako jsou obtěžování, bránění v něčem, poškozování, rušení, nucení do něčeho, zbytečné zatěžování. Opakují-li se, bývá jejich sociální zdroj, tj. nějaký jedinec, předmětem animozity (nechuti spojené se zaujatostí vůči někomu).
V hněvu jsou přítomny pocity ublížení, nespravedlnosti a nepřátelství, případně nenávisti, a hněv je provázen fyziologickými změnami, které původně sloužily k aktivaci organismu, spojenými s řadou biochemických změn (k přípravě na útok původně fyzický, brachiální).
Symbolickou formu má útok verbální, jako je nadávka či nevěcná kritika nebo útočení, spojený s takovými způsoby chování, jako jsou například intriky, ostouzení a pomluvy, obecně „ničení“, poškozování, zraňování někoho jako původce hněvu. Výrazově hněv souvisí se změnami mimiky v horní části obličeje (svraštění čela a stažení obočí dolů a ke středu tváře, ostrý, výhrůžný pohled); výrazovým rudimentem je zatínání pěstí ve vzteku (původně příprava k úderu), u zvířat cenění zubů (příprava ke kousnutí, resp. zastrašování) a řvaní.
Ch. Demmerling a H. Landweer (2007) soudí, že hněv, vedle vzteku, nenávisti a závisti, patří k „agresivním afektům“, kdežto zlost má více společného s morálními aspekty života než s vrozenou agresí. Zlost je také ve svém prožitku i výrazu méně nápadná než hněv nebo dokonce vztek, který je ve „svém intencionálním obsahu méně diferencován“ a v němž se může osobní morálka rozplynout (ztráta zábran ve vzteku). Zlost je prožívána jako pobouření spojené s odporem a odsouzením. Hněv se vztahuje k ego-centricky významným hodnotám, které jsou poškozovány, a je reakcí na překážky v jednání, které však neznamenají nebezpečí (to vyvolává strach): „V hněvu se ještě aktivně vztahujeme k situaci, které se lze bez problémů přizpůsobit. Úzkost a strach naproti tomu signalizují, že záchranu slibuje jen útěk ze situace. Tyto pocity subjekt izolují, vrhají ho zpět k sobě samému, zatímco hněv může osoby udržovat zcela v kontaktu se situací a s druhými lidmi.“ Strach může při nemožnosti úniku přecházet ve vzteklou agresi vůči ohrožujícímu nepříteli.
Rozdíly mezi hněvem a vztekem plasticky popsal Ph. Lersch (1970): vztek, na rozdíl od „defenzivních emocí“ (jako např. leknutí, vyděšení), má povahu agresivní, není reakcí na ohrožení, ale na překážku. V hněvu a vzteku prožíváme odpor, ale hněv je intencionální, kdežto „vztek je slepý“, bezohledný, zbavuje člověka zábran. V afektu vzteku ztrácí jeho subjekt přehled a rozvahu a na rozdíl od hněvu jej přenáší i na jiné objekty, dokonce i na neživé věci. „Vztekající se subjekt nespatřuje své okolí v jeho předmětných věcných souvislostech, nýbrž je prožívá jaksi šmahem jako dusivý tlak a odpor, vůči němuž se vybíjí jeho energie.
Ve vzteku je odbourána vrstva vědomé rozvahy a vůle a člověk klesá – jako ve strachu a silném rozčilení – zpět k vrstvě raného vývojového stadia, které má společné se zvířetem“. Výrazy agrese a vzteku jsou geneticky zakotveny, ale mohou být učením a kognitivními procesy modifikovány (R. Schandry, 2003). W. R. Hess (1954) objevil elektrostimulací části mozkového kmene u pokusných koček „projevy vzteklosti“ – syčení a cenění zubů – a potvrdil tak biologický význam vzteku. Potlačování vzteku může mít někdy horší následky než jeho výbuch na nepatřičném místě. Populární psychiatr V. Vondráček (1949) soudil, že vztek jako „patický afekt“ souvisí s určitou neurofyziologickou „stigmatizací“, a proto „činy spáchané v patickém afektu vzteku… nutno exkulpovat“. Dies irae mohou mít nejen jedinci, ale i celé skupiny a národy a člověk se může hněvat i sám na sebe.
|
|
|
František Houdek
Zápis červenou
Hněv je duševní stav takříkajíc starozákonní, v bibli cloumá i samotným Hospodinem. A Ježíšův současník Seneca dokonce napsal tři pojednání O hněvu... Přesto – není nad osobní zkušenost.
Před sedmnácti lety jsme si pořídili pejska. Přišel na svět divoký a lítavý (po setří mámě), jakož i kousavý a žravý (po kokřím tátovi). Jakmile „ulovil“ něco k jídlu, nedal si to vzít.
Venčíme se takhle ulicí, když Dunčo najednou šup pod jedno z parkujících aut. Nakoukl jsem a zhrozil se – ten pes do sebe soukal jakýsi „neodolatelný“ igelitový pytlík! Tady šlo o život, musel jsem po něm sáhnout. Samozřejmě levou rukou, jak nás učili na škole. (Při laborkách z elektrotechniky nám sice profesor Novotný radil sahat – když už to musí být – do obvodu zásadně pravou, to aby případný šlus prošel do země přes nesrdeční část hrudi, ale tohle byl jasný případ z chemie. Tam nás zase profesor Suchan zapřísahal, abychom nádoby s nebezpečnými reagenciemi brali vždycky do levačky, pokud jsme praváci, a naopak; kdyby to bouchlo, vznikne menší škoda.)
Stalo se očekávané. S blížící se rukou sílilo výstražné vrčení. Ve chvíli, kde jsem nahmatal pytlík a zatáhl za něj, se mi Dunčo se zavytím zahryzl do zápěstí. V téhle konstelaci jsem ho vytáhl, hotov brutálně ho od sebe oddělit pěstí. Pes mi visel na ruce, celý se klepal, oči mu lezly z důlků. Odpadnout nemohl, ani kdyby chtěl, chytla ho křeč do čelisti. Zvuky, které vydával teď, neměly daleko ke kvílení.
A tak se okolojdoucím naskytl bizarní výjev: páníček klečí na chodníku, psa zakousnutého v jedné ruce až krev crčí, druhou ho hladí a konejšivě mumlá: „No tak, malej, hezky pusť...“ Ano, bez vykřičníku!
Na vlastní oči jsem mohl sledovat, co v takové situaci zmůže čas: Dunčova zběsilost pozvolna vychládá ve vztek a on si uvědomuje můj dotek – už se nechvěje pořád, ale jen tehdy, když ho zrovna hladím. Tehdy prvně činí pokus pustit mě, cítím, jak mu vrzlo v čelistech, ale ještě to nejde. Vztek se mění ve zlobu, pes si konečně uvědomuje situaci, stisk povoluje.
Co jsem přitom cítil já? Stadia zuřivosti jsem nedosáhl, vlna vzteku a pak zloby trvala jen kratičce, dokud jsem nepochopil, že to zvíře momentálně trpí víc než já. Co ve mně zůstalo, byl právě hněv, který chápu jako mírnější zlost s účastí rozumu. To už jsem se hněval hlavně na sebe, že jsem takovou situaci dopustil.
Takhle si to tedy interpretuji dnes. A pamatuji si to tak dobře proto, že z bezpočtu zážitků, které život přináší, se do paměti vryjí pouze ty emočně zbarvené... V každém případě právě tehdy jsem pochopil, že rozum mě před negativními emocemi neubrání, ale jeho včasným zapojením může „pouhý“ hněv nabídnout přijatelnou formu kanalizace zloby, vzteku, zuřivosti (proto se Hospodin hněval a ne vztekal).
Své dnešní zastaveníčko končím stylovým citátem ze Seneky: „Nejlepším lékem na hněv je odklad.“
|
|
Libuše Koubská
Dlouhé krátké šílenství je nebezpečné
Tatíček se na mě tuze hněvá, pravila panna Márinka před sto lety. Otec pekelně zuří, konstatovala o padesát let později její vnučka. Fotr je těžce nasranej, hlásí dnes vnučka té vnučky. Nechme stranou důvody spravedlivých či nespravedlivých rodičovských vzplanutí, nejspíš byly a jsou obdobné. Jde mi o výraz sám. Mezi starosvětským hněváním se a současnou nasraností pociťuji kvalitativní rozdíl. Ve slově hněvání je totiž jakoby obsažena i starost hněvajícího se subjektu o nezdárný objekt. Zatímco nasranost se týká pouze subjektu, který se leda tak dusí vlastní zlostí; hněv je devalvován.
Katolíci sice zařadili hněv mezi sedm hlavních hříchů (obžerství, lakota, hněv, smilstvo, závist, lenost, pýcha), ale přesto to s ním není úplně jednoznačné. Vždyť i Bůh, tedy hlavně ten starozákonní, občas vzplane božím hněvem, až provinilí andělé střemhlav padají do temné propasti podsvětí. V tomto případě je zřejmě hněv na místě, Všemohoucí přece nehřeší. Kromě toho také moderní psychologové tvrdí, že hněv cítíme právem, stojíme-li před očividnou nespravedlností, frustrující skutečností nebo útokem.
Záleží ovšem i na tom, co pro koho onu frustrující skutečnost představuje. Je-li to kočka, kterou jeden slavný filmový režisér údajně přetrhl vejpůl, protože mu ji rekvizitář nedodal přesně podle jeho představ, určitě platí Senekovo: že hněv je krátké šílenství. Krátké nebo dlouhé, Jan Werich se tehdy velice rozhněval, odmítl Císařova pekaře a Pekařova císaře s dotyčným dál točit a trval na změně režiséra. Jeho alter ego Jiří Voskovec se zase stal jedenáctým z Dvanácti rozhněvaných mužů, brilantního filmu amerického režiséra Sidneyho Lumeta z roku 1957. Když už je řeč o rozhněvaných mužích, v Anglii vzniklo v padesátých letech minulého století literární hnutí Angry Young Men. Tito namíchnutí mladíci nebyli tak ostří jako beatníci v Americe, stejně si však britská konzervativní společnost nemohla jejich rozhořčenou kritiku konvencí, předsudků, honby za majetkem a kariérou jen tak strčit za klobouk. Jména John Osborne, Kingsley Amis a John Braine se proslavila po celém světě.
Sine ira et studio, bez hněvu a zaujatosti, zásada římského historika Tacita se užívá dodnes jako obrat k vyjádření požadavku přísné věcnosti a nestrannosti. Ovšem v okamžiku silné afektivní reakce na urážku či ublížení si tohle asi neslabikuje nikdo. Ani nepočítá do deseti u vědomí toho, že hněv zatemňuje mysl. Takže co vlastně? Hněvat se, nebo nehněvat? Jak kdy a jak na koho. Ale hlavně: jak dlouho. S trvalým hněvem se člověku žije těžce, požírá ho zevnitř.
Dobří lidé svůj hněv dlouho neživí, prohlásil v 1. století před naším letopočtem dramatik a básník Publilius Syrus. V 21. století našeho letopočtu to pořád zní přinejmenším rozumně.
|
|
Michael W. Pospíšil
Mudrc, který se rozhněvá, přestává být mudrcem
Slovo hněv jako by vymizelo z běžného slovníku. Hněvá se hodný dědeček z pohádky či Bůh v biblických příbězích, eventuálně pan továrník z první republiky, když objevil, že mu dceru obtěžkal nemajetný obchodní příručí. Kdy jste naposledy slyšeli, že se někdo „hněvá“ nebo že někdo v hněvu udělal něco hodně nepřístojného? Asi to tak často nebude. A přesto, hněv je v naší společnosti všudypřítomný. Nejen v té naší. Račte se podívat k evropským sousedům. Máte-li chuť na emoce silnější, vzhůru do islámských zemí, kde se ve jménu hněvu (či lásky, chcete-li) vraždí na denním pořádku. V našich geografických šířkách ovšem nepoužíváme výraz, že se někdo na někoho rozhněval. Spíše se rozčílil, povolal si na kobereček nebo se dokonce rozzuřil, pakliže se přímo nerozběsnil. A to vynechávám úmyslně výrazy jadrnějšího charakteru. V katolické tradici se hněv řadí mezi sedm hlavních hříchů společně s pýchou, lakomstvím, závistí, smilstvem, nestřídmostí leností. Je tedy vidět, že hněvu byla přikládána patřičná důležitost v lidské společnosti. Není divu. Pořádný hněv dokáže dokonale zatemnit mozek a přivést člověka k velmi nehezkým reakcím. Od používání hrubých slov přes fyzická napadení až k vraždám. Lze hněv vůbec nějak ovládat? Závisí to jistě na lidské povaze i na samotné situaci, kdy se na vás potencionální hřích nezadržitelně řítí. Aby bylo vůbec možno jakkoli reagovat, je důležité umět rozeznat samotný počátek reakce, kdy se hněv v mysli většinou velmi rychle a mnohdy neovladatelně usazuje. Pak by si měla jeho oběť připomenout jednu moudrost z Talmudu: mudrc, který se rozhněvá, přestává být mudrcem. Stav nezvládnutelného hněvu nás dokáže zcela zaslepit, zbavit nás jakékoli schopnosti logicky uvažovat. Rozum odfičí, ani nevíme jak. Pak většinou nezbývá než litovat, omlouvat se a stydět se, pokud vás záchvat hněvu nepřivede rovnou před soud. Hněv byl předmětem úvah nejen v naší judeo-křesťanské kultuře. I vzdálenější buddhismus o něm vážně rozmýšlí. Zařazuje ho mezi tři duchovní jedy. Těmi dvěma ostatními jsou lačnost (či chtivost) a nevědomost. Takže i zde je hněv přiřazen těm nejhorším lidským vlastnostem. Tak jako všechny emoce, které námi vládnou, patří i hněv těm, bez nichž by člověk přestal být člověkem. Jak bychom se v životě bavili, kdybychom se dokázali dokonale ovládat? Žili bychom nudně, bezvýrazně a možná by nás to přivádělo do nesnesitelných situací, horších než si čas od času nechat pročistit hlavu šťavnatým monologem prošpikovaným patřičně barvitou slovní municí s vyjádřením nejskrytějších názorů na toho druhého.
|
|
|
|
|
obsah čísla 74 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
