reklama
Den po dni |
Karel Pacner |
SANQUIS č.71/2009, str. 43 |
|
zpět na výběr odborných článků |
Pátek 17. listopadu: V podvečer se scházejí v Praze na Albertově studenti. Chtějí si připomenout 50. výročí přepadení českých vysokých škol nacisty, ale nejde už jen o ten symbol. Od Vyšehradu zamíří asi polovina lidí s rozžatými svíčkami do centra, ve Vyšehradské ulici je zastaví jednotka Pohotovostního pluku. Dav tedy pokračuje po nábřeží k Národnímu divadlu a na Národní třídu. Před křižovatkou se Spálenou ulicí se jim znovu staví do cesty hradba ozbrojenců, další oddíl tlačí demonstranty od nábřeží. „Máme holé ruce!“ skanduje na dva tisíce lidí... A potom z důvodů, které se dodnes nepodařilo objasnit, mladíci v uniformách začnou své vrstevníky v civilu surově bít.
|
|
|
Sobota 18. listopadu: Dopoledne se scházejí vysokoškoláci na FAMU: „Vstoupíme do stávky!“ Současně vyzývají divadelníci a studenti celou zemi ke generální stávce na 27. listopadu. Po Praze se šíří zpráva o smrti studenta Šmída, který měl být zabit na Národní. Do stávky vstupují všechna pražská divadla. Někteří členové předsednictva ÚV KSČ zvažují, zda nemají povolat armádu a milice. V poledne se vrací ze své chalupy na Hrádečku Václav Havel. Večer je v Realistickém divadle, kam redaktorka Svobodného slova Jana Šmídová přivádí také svého syna: „To je Martin Šmíd, kterého včera zabili na Národní třídě.“
|
|
Neděle 19 listopadu: I když fáma o mrtvém studentovi je vyvrácena, v ulicích přibývají lidé. Všude visí prohlášení studentských výborů a opozičních skupin – žádají potrestání viníků a komunistických politiků. Odpoledne se scházejí disidenti v bytě Václava Havla: Jan Urban, Jiří Hájek, Rudolf Battěk, Jiří Křižan, Saša Vondra, Vladimír Hanzel, Radim a Martin Paloušovi a Karel Štindl. Havel navrhujel ustavit štáb všelidového odporu – neboli Občanské fórum. Je pak založeno večer v Činoherním klubu, který doslova praská ve švech. Do hlediště se natlačily stovky lidí, kamery západních televizí, nechybí ani agenti StB. Havel čte návrh rezoluce s požadavky vůči vládě. Opozice žádá vládu, aby se vzdala privilegií a začala se chovat demokraticky. V Bratislavě vzniká občanské hnutí Veřejnost proti násilí (VPN). Večer vyhlašuje federální ministr vnitra František Kincl pro celé území státu třetí stupeň mimořádných bezpečnostních opatření.
Pondělí 20. listopadu: Rudé právo kritizuje „provokace antisocialistických živlů“. Mladá fronta a Svobodné slovo přinášejí první informace o pátečním masakru. Ostatní deníky, rozhlas a televize se drží pokynů z ÚV KSČ. Dopoledne se schází předsednictvo ÚV KSČ a slovy Milouše Jakeše rozhoduje, že policie nebude zasahovat. Od rána se shromažďují na Václavském náměstí lidé. Zapalují svíčky, vyvěšují transparenty. Mají na kabátech trikolory. K večeru přicházejí zástupy vysokoškoláků s transparenty jednotlivých škol a fakult. V rukou státní vlajky, portréty Masaryka a Beneše: Svobodné volby!, Stop totalitě!, Žádáme demisi!, Konec demokratizace – začátek demokracie!, Nežít ve lži!, Dělníci, pojďte s námi! Otto Čmolík, ředitel ČTK, která sídlí v centru Prahy, přijíždí na ÚV KSČ s omračující zprávou: „Na Václavském náměstí se sešlo přes sto tisíc lidí.“ Také v Brně, Ostravě, Olomouci a Bratislavě se scházejí desetitisíce lidí.
Úterý 21. listopadu: Deník Mladá fronta vyšel s titulkem Brutální zásah. Michal Horáček a Michal Kocáb se jako zástupci iniciativy Most pokoušejí dojednat schůzku OF s předsedou vlády Adamcem. Jeho poradce Oskar Krejčí hlásí: „Soudruh předseda vlády souhlasí, ale bez Havla!“ S premiérem tedy jednají disident Jan Ruml, herec Jiří Bartoška a student Martin Mejstřík, za Most Horáček a Kocáb. V podvečer se na Václavském náměstí schází na 150 tisíc lidí. Na balkon Melantrichu vystupují Radim Palouš a Václav Havel, aby veřejnosti představili Občanské fórum. „Je zamýšleno jako okamžitá a prozatímní reprezentace kriticky smýšlejících občanů,“ říká Havel. „Může se k němu spontánně přidat kdokoliv, kdo se cítí být jeho členem.“ Lidé vytahují klíče: „Poslední zvonění! Končíme, Miloši!“ Předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo, že do Prahy povolá Lidové milice z venkova. Ráno stojí na okrajích Prahy 4000 milicionářů. Středa
22. listopadu: U Berouna se připravují tanky. Vojáci některých útvarů Vnitřní stráže MV dostali policejní štíty a pendreky. „Jakýsi vnitřní instinkt mně napovídal, že se zasáhnout neodváží,“ řekl posléze Havel. „Nicméně jsem zároveň cítil povinnost s touto možností počítat. Nesli jsme odpovědnost za osudy mnoha lidí. Proto jsme usilovali o jednání u kulatého stolu s představiteli vlády. Tím jsme chtěli odvrátit nebezpečí násilného zásahu.“ Venkov neví, co se v Praze děje – uvědomili si v Koordinačním centru OF. Do mnoha míst nedochází Svobodné slovo, Lidová demokracie a Mladá fronta, které se snaží pravdivě informovat. Rozhlas a televize lžou. Herci a studenti vyjíždějí z Prahy. Budou vysvětlovat lidem, o co jde.
Čtvrtek 23. listopadu: Miroslav Štěpán chce získat podporu ČKD Lokomotiva Sokolovo. Jenže dělníci vedoucího tajemníka MV KSČ vypískají. A večer dokonce i televize vysílá reportáž o jeho zesměšnění. Špičky armády se radí, jak rozprášit demonstrace. Ministr Václavík nařizuje: Od pátku 24. 11. 08.00 hodin platí pohotovost k akci Zásah! Podvečer se natlačí na Václavské náměstí a do jeho okolí 300 tisíc lidí.
Pátek 24. listopadu: Generální štáb jmenoval velitelem vojsk, která mají zasáhnout, generálporučíka Floriána Rygála. Pluk tanků z Rakovníka je připraven k výjezdu. Velitel Západního vojenského okruhu gen. Mojmír Zachariáš vydává rozkaz útvarům: „Vyčleňte síly a prostředky k zásahu proti civilnímu obyvatelstvu!“ Naproti tomu velitel českobudějovické divize pluk. Michal Miťka prohlašuje: „Nedopustím, aby mé jednotky šly proti lidem!“ K zásahu nakonec nedojde, generály zrazují i pracovníci aparátu KSČ. Dopoledne se schází ve Veleslavíně plénum ÚV KSČ. Gen. tajemník Jakeš mluví o chybách, kterých se KSČ dopustila, o nedocenění vývoje v sousedních zemích, ale také o „protisocialistické aktivitě určitých společenských skupin“. V podvečer se Václavské náměstí opět zaplňuje. Televize poprvé vysílá přímý přenos. „Byli jsme rádi, že se na balkoně Melantrichu objevil také Dubček,“ vzpomínal později Jiří Křižan. „Říkali jsme si, že vybudí Slováky, od kterých jsme ještě cítili slabou odezvu.“ Havel opět vyzývá vládu: „Voláme po svobodných volbách, po zrušení vedoucí úlohy jedné strany, po zrušení Národní fronty jako manipulačního nástroje této strany.“ Diskuse na plénu ÚV KSČ je ostrá, nakonec Jakeš i s celým předsednictvem odstupuje, jeho nástupcem je jmenován Karel Urbánek, neznámý aparátník, který nedávno přišel z Brna. Večer diváci poprvé vidí v televizi záběry studentů FAMU zachycující řežbu policistů do bezbranných lidí na Národní třídě.
Sobota 25. listopadu: Televize vysílá v přímém přenosu z Katedrály svatého Víta mši na oslavu prohlášení Anežky Přemyslovny za svatou. Slouží ji kardinál František Tomášek, jeden ze symbolů opozice. Kabinet navrhuje prezidentu Gustávu Husákovi, aby jmenoval ministry z řad nečlenů KSČ a aby udělil amnestii politickým vězňům. Ministrům vnitra uložil, aby postavili mimo službu velitele zásahu na Národní třídě. Na Letenskou pláň přišlo tři čtvrtě milionu lidí.
Neděle 26. listopadu: Dopoledne se v Obecním domě v Praze scházejí zástupci vlády a Národní fronty s představiteli Občanského fóra. Na každé straně stolu sedí přes deset lidí, ale většinou mluví Adamec a Havel. Třebaže mrzne a sněží, na Letné se opět tísní na tři čtvrtě milionu lidí. Havel radostně oznamuje „Dialog moci s veřejností dnes začal.“ Poručík Ludvík Pinc z motorizované Pohotovostní jednotky, jejíž příslušníci zasahovali na Národní třídě, přišel, aby jménem kamarádů požádal o odpuštění. Po jeho slovech nastane nebezpečné ticho. Když si to Václav Malý uvědomí, začne se hlasitě modlit Otčenáš. Lidé se rozpomínají na ta slova:: „... a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům...“
Pondělí 27. listopadu: V poledne po celé zemi zní sirény. Generální stávka! Život se na dvě hodiny zastavuje. V OF se začíná mluvit o tom, že by Václav Havel mohl být prezidentem. Ale cožpak parlament, ve kterém mají komunisté velkou většinu, zvolí do nejvyšší funkce disidenta? Nesmysl!
Středa 29. listopadu: Federální shromáždění vypouští z ústavy článek o vedoucí úloze KSČ a marxistické ideologii. Federální vláda zrušila výjezdní doložky, také nařizuje odstranit zátarasy na hranicích s Rakouskem.
Čtvrtek 30. listopadu: Koordinační centrum OF se dozvídá, že od Tábora jedou na Prahu ozbrojené síly. Kocáb a Klaus jdou za generálem Zachariášem: „My se k ničemu takovému, pánové, nechystáme.“
|
|
Pátek 1. prosince: Michail Gorbačov vyjadřuje svůj obdiv k pražskému jaru 1968. Předsednictvo ÚV KSČ odsoudilo srpnovou invazi sovětských vojsk.
Sobota 2. prosince: Na Maltě jednají Michail Gorbačov a George Bush. SSSR potvrdil, že nebude zasahovat proti státům, které nyní prožívají revoluci. Oba státníci oznámili, že po více než čtyřiceti letech studená válka končí. Nová Adamcova vláda složila v sobotu slib a oznamuje, že začíná jednat se Sověty o statutu pobytu sovětských vojsk na našem území.
|
|
|
Neděle 3. prosince: Patnáct komunistů a pět nekomunistů v nové federální vládě – to přece nejde! Lidé na ulici i OF protestují: „Požadujeme novou vládu do soboty 9. prosince, amnestii pro politické vězně a odstoupení Husáka do 10. prosince. Volby by se měly konat příští léto.“
Pondělí 4. prosince: V centru Prahy se opět scházejí statisíce lidí. OF jedná o výměně zkompromitovaných poslanců FS.
Úterý 5. prosince: Havel navrhuje Adamcovi nové členy vlády: „Čtyři místopředsedy – za lidovce, za socialisty a za nás Valtra Komárka a Vladimíra Dlouhého, oba z Prognostického ústavu. Na ministra zahraničí doporučujeme Jiřího Dienstbiera, na finance bankovního experta Václava Klause, na práci a sociální věci dělníka Petra Millera, na vnitro právníka Pavla Rychetského...“ Vláda by měla být ustavena nejpozději 10. prosince, na Den lidských práv! Premiér nechce takové vládě předsedat. Jeho mluvčí Miroslav Pavel navrhuje, aby usiloval o prezidentský post. Kdo by měl být premiérem? Marián Čalfa.
Středa 6. prosince: Mezi českými disidenty vykrystalizoval názor, že prezidentem má být Havel. Druhým kandidátem je Dubček.
Čtvrtek 7. prosince: Předsednictvo ÚV KSČ vyloučilo ze strany Jakeše a Štěpána. Husák vyhlašuje amnestii pro politické vězně a pověřuje Mariána Čalfu sestavením vlády.
Sobota 9. prosince: Husák v televizi ohlašuje, že se vzdává prezidentské funkce.
Neděle 10. prosince: Vláda národního porozumění – jak ji vzletně nazvali novináři – skládá slib do rukou prezidenta Husáka. Lidé se naposled shromáždili na Václavském náměstí. Havel: „Naše pokojná revoluce zvítězila. Devět z dvaceti členů nové vlády má naši podporu.“ Jiří Bartoška oznamuje, že OF a VPN navrhují za prezidenta Václava Havla.
Pondělí 11. prosince: Komunisté chtějí prosadit přímou volbu prezidenta. V žebříčku veřejného mínění vysoko vede Adamec.
Čtvrtek 15. prosince: „Čalfa přišel s myšlenkou, že mám být zvolen ještě 29. 12., abych mohl přednést novoroční projev,“ vzpomínal později Havel. „Ve Federálním shromáždění dojednal podrobnosti...“
Pátek 23. prosince: Ministři zahraničí Dienstbier a H. D. Genscher přestřihávají dráty na česko-německé hranici. Úterý 28. prosince: Federální shromáždění volí za svého předsedu Alexandra Dubčeka, byli kooptováni noví poslanci.
Středa 29. prosince: Ve Vladislavském sále Pražského hradu se volí prezident. Václav Havel získává všechny hlasy poslanců.
Nový rok 1990: „Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá...,“ tak vítá prezident Havel občany v novém roce. „Můj nejvýznačnější předchůdce zahájil svůj první projev citátem z Komenského. Dovolte mi, abych já svůj první projev ukončil vlastní parafrází téhož výroku: Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila.“
Foto: Antonín Nový
|
|
|
|
obsah čísla 71 |
|
ročník 2009 |
|
témata |
|
|