|
reklama
 |
zpět na výběr odborných článků |
Milan Nakonečný
Nenávist
Jen stěží najdeme více údajů o emoci nenávisti i v obsáhlých monografiích o emocích a v učebnicích sociální psychologie, protože je většinou chápána jen jako složka tzv. triády nepřátelství. Nicméně E. Stephan (1987 v jedné obsáhlé encyklopedii psychologie) píše: „Nenávist je opakem lásky. Nenávist vyvstává jako reakce na emocionálně velmi zraňující (např. přerušení vztahu v lásce) nebo existenci ohrožující zážitky. Vzniká snaha po zničení objektu hněvu“. Nenávist je ponejvíce spojována s hněvem a nepřátelstvím a výše zmíněná „triáda nepřátelství“ je následující:
|
|
|
Kromě toho se pocit nenávisti spojuje ještě s takovými emocemi, jako jsou: opovržení, rozmrzelost, animozita (podrážděná zaujatost vůči někomu), opovržení a s řadou různých charakteristických forem agrese (zejména násilí, krutost a posměch).
|
|
|
Nicméně nenávist je psychologicky významnou dimenzí života, jak napsal už jeden z největších filozofů – básníků starého Řecka Empedokles (492–432): „Láska a nenávist byly vždycky. Budou vždycky. Nekonečný čas se nikdy nezbaví ani jedné, ani druhé“ (Fragm. 16); láska a nenávist jsou dva přirozené lidské vztahy.
Významný etolog I. Eibl-Eibesfeldt (1970) k tomu poznamenává, že láskou se tu nemíní jen vztah mezi pohlavími, nýbrž „citová lidská vazba člověka k jinému člověku“, a její protiklad, nenávist, pak chápe jako „individualizované emocionální odmítnutí a z toho vyrůstající skupinovou nenávist“; obojí jsou evolucí vytvořené emocionální a behaviorální tendence, uplatňující se v boji o život. Nenávistí a agresí člověk reagoval na překážky, které mu v životě při dosahování cílů kladli jiní lidé. Nepřátelství a nenávist koneckonců vedly k tomu, co je jedním ze znaků „pokroku“, k vynálezu a stálému zdokonalování zbraní, k vytváření kasty bojovníků a armády jako důležité společenské instituce.
Život nepřinášel hrozby jen jedincům, ale i skupinám, a tak se vytvářela nenávist a nepřátelství i mezi národy a rasami; některá taková nepřátelství byla však vytvářena uměle ideologiemi, které potřebovaly politickou prezentaci nepřítele pro mobilizaci mas (třídní a rasový nepřítel v komunistické a nacistické ideologii). A tak „pokrok“ znamenal také „brutalizování moderního světa“ (F. Hacker, 1971). Lidské vztahy jsou dnes nepřátelstvím přímo zahlcovány (šikana, nárůst násilných trestních činů, týrání dětí atd.).
Spojení nenávisti s nepřátelstvím (hostilitou) zdůraznil v monografii o emocích C. E. Izard (1981): nepřátelství chápe jako „zážitkově motivační fundament agrese“, avšak jako motivace nevede vždy k otevřenému chování, nemusí ani nepřátelství vést k nutkavé a otevřené agresi; vedle hostilní „hněvivé agrese“ existuje ještě naučená „instrumentální agrese“ bez doprovodu hněvu a nepřátelství (situačně podmíněná taktická technika sebeprosazování).
V nepřátelství interagují „fundamentální emoce“ hněvu, hnusu a opovržení a relativní síla těchto tří emocí spolu s kognitivními situačními činiteli patrně určuje pravděpodobnost a druh agrese, např.: čím větší je „hněv, ‚horká emoce‘ v triádě nepřátelství“, tím větší je pravděpodobnost „impulzivních agresivních aktů“, fyzického nebo verbálního napadení objektu agrese. Nenávist je úzce příbuzná s nepřátelstvím, je to „afektivně-kognitivní orientace, v níž je tento afekt složen z určité kombinace emocí“ (Izard).
Podle největšího představitele tzv. „rozumějící psychologie“ H. W. Gruhleho (1956) totéž, co lze říci o lásce, lze říci i o nenávisti, která může nastoupit místo lásky, např.: je-li milující milovanou osobou hluboce zklamán, může u něho vystoupit pohotovost k pomstě a místo lásky nastoupí nenávist. Mnozí lidé nejsou schopni otevřených projevů nenávisti a převádějí ji často do oblasti fantazie (sní o pomstě, pokoření nenáviděné osoby), protože by za projevy nenávisti mohli být potrestáni. Opovržení provázející nenávist má velmi silný „destruktivní potenciál“ a jeho účinky mohou být silnější než nenávist, neboť nenávist je nejčastěji oboustranná, subjekt se cítí nadřazený objektu své nenávisti a opovrhuje jím, ale může něco na něm i oceňovat (tak Hitler, který nenáviděl Stalina, prý na něm obdivoval jeho bezohlednou krutost).
Potřeba nepřítele (objekt nenávisti) s odpovídajícím vlastním pojetím jeho oběti se utváří jako „stálá šablona agrese“ již v raném dětství a udržuje se jako „obranné klišé“ až do vysokého věku; vždy jsou agresivní jen ti druzí, nikoli my sami, a musíme-li být agresivní, potom jen proto, že se musíme bránit, neboť nás k tomu druzí donutili. Zdrojem je nevědomá projekce prožitých frustrací a hrozeb do vnějšího světa, která nás chrání před pocity, které ohrožují naši vnitřní duševní rovnováhu (pocity viny, selhání, ale i nenávisti a další): člověk „zdravěji“ nenávidí jiné, když jim přisuzuje (promítá do nich) svou vlastní nenávist, a může nevědomě nenávidět i sám sebe, když se extrémně idealizuje a zakouší neúspěchy. Tak historik R. C. Tucker (Stalin, 1995) vysvětluje Stalinovu nenávistnost a krutost vlivem jeho nevědomé sebenenávisti („nenáviděné já“), která je promítána navenek na jiné; vznikla z jeho extrémní sebeidealizace, nepřipouštějící přiznat si vědomě omyly a neúspěchy, za které jsou pak obviňováni a trestáni jiní.
|
|
František Houdek
Černý květ bezmoci
Žili byli v 19. století dva Angličané. Oba vystudovali medicínu. Gideon Mantell, syn ševce, jí musel živit sebe i rodinu, pročež od rána do večera běhal po pacientech. Při jedné z jízd za naléhavým případem se s ním převrhla bryčka a pan doktor si zlomil páteř. Zůstal nadosmrti mrzák. Přesto na jihoanglickém venkově dál obětavě léčil lidi a nevzdal se ani svého koníčka: s nezdolnou vytrvalostí vyhledával, vykupoval, po nocích čistil, popisoval a zařazoval kosterní zbytky dinosaurů a psal o nich studie, až se stal jejich znalcem a jedním ze zakladatelů paleontologie.
O čtrnáct let mladší Richard Owen, syn bohatého obchodníka, zvolil onačejší postup. Svůj talent prosazoval stylem hochštaplera, takže se brzy stal nejvlivnějším britským přírodovědcem předdarwinovské doby. Byl to ješitný, bezskrupulózní nenasyta, ostatním kradl výsledky a všemožně zlehčoval jejich zásluhy. Mantell to zprvu přehlížel, ale když se mu to zdálo příliš, začal se bránit. Jeho stížnosti však narážely na neprostupnou hráz Owenova vlivu (kumuloval funkce) a známostí (vetřel se i do přízně královské rodiny).
Mantell byl skutečný gentleman; ani v té nejvypjatější chvíli nesáhl k podpásovce. Jeho bezmoc proti Owenově nebetyčnému hamounství a aroganci se však časem změnila v nenávist. Jeden z mála jeho příznivců, vycházející vědecká hvězda Thomas Huxley, prohlásil: „Je ohromující, s jakou nenávistí na Owena pohlíží většina jeho současníků, přičemž Mantell ho nenávidí ze všech nejvíc!“
Nyní se přesuňme o půldruha století blíže v čase i prostoru. Těsně před koncem 20. věku Václav Havel vystopoval u české veřejnosti „blbou náladu“. Většina přemýšlivých lidí ji pochopila jako určité podobenství, ti, kteří ji vyvolali, její existenci zuřivě popírali. Znovu jsem si na tu náladovou epizodu vzpomněl v souvislosti s blížícím se výročím listopadu 1989. Zdá se mi totiž, že blbá nálada je tu zas, navíc jaksi starší, „uzrálejší“. Jak asi se za těch dalších deset let vyvinula? Vzpomeňme na Mantella: z nerozptýleného nesouhlasu se časem stalo zklamání, a když ani to nemělo jak pominout, vybujela z něho bezmoc. A z ní...
Nejsem žádný sociální senzibil, jen mám otevřené oči a uši. Pokud to naši mocipáni takhle owenovsky potáhnou dál, netěším se na 20. výročí sametové revoluce. Bojím se kumulace nenávisti mezi námi, nota bene lidmi minulým režimem vůbec nevedenými k džentlmenství. Bojím se zneužití naší nenávisti populisty a extremisty. Bojím se jejích výbuchů ve společnosti s omezovaným právním vědomím. Bojím se budoucnosti.
|
|
Libuše Koubská
5. cenová skupina
Nenávist – se svou partou temných synonymních pohůnků jako zášť, nevraživost, odpor, zloba – představuje šerednou emoci. Karel Čapek prohlásil, že kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm najednou vzala. Na konci té věty udělal vykřičník.
Nenávidím lásku, že mi unikla, nenávidím nenávist, že mi zbyla, psala kdysi jedna mladá básnířka v básni nazvané Tomu, který říkal Věře Marcelo. A solila to tak ostře, jak jen zhrzená mladá holka, které se milovaný nedostavil na rande, dovede: nenávist k sobě, že jsem přišla, nenávist k tobě, že jsi nepřišel, nenávist k celému světu, že ti zabránil přijít.
Včera se vdávala kamarádka, nenávist k ní, že někoho má. Rozdrtit svět svým podpatkem nebo koketovat s tím pánem, co sedí naproti a má oči jako ty – vypíchnout, má vlasy jako ty – vytrhat.
Básnička je to půvabná, taková beatnická a v dané situaci pochopitelná. Ale jinak mi nenávist vždy připadala patologická, a pokud jsem ji pociťovala, určitě bez toho, že bych se těšila, jak předmět mé nenávisti bude trpět. Spíš jsem si přála, aby zmizel z mého obzoru. Třeba za normalizace – z duše jsem nenáviděla ty, kteří nás dvacet let nechali přešlapovat v bahnem zaneseném bezčasí. Když zmizeli, oddychla jsem si a šťastně na ně zapomněla. Řeknete, že je to zbabělá pštrosí politika a že normalizátoři nezmizeli, že se transformovali, nebo tu nechali svůj ničemný odkaz. Ale co s tím, nenávidět až za hrob?
Bohužel teď, dvacet let po listopadu 1989, jsou na scéně opět úkazy, které by měly rychle zmizet co nejdále. Vysoce nebezpečné, egoistické, mafiánské. Jestli je nenávidím? Spíš se jich bojím, jsou mi protivné, cítím k nim averzi. Pokud něco nenávidím, tak vlastní bezmocnost, nemožnost či neschopnost se bránit. Jeden můj francouzský kamarád řekl, že v lásce člověk sebe sama ztrácí, kdežto v nenávisti sebe sama hledá. Že by to přece jen mohla být výjimečně i užitečná emoce, která dokáže vyburcovat k obraně?
Nemyslím. Tomáš Akvinský ji marně nezařadil mezi sedm smrtelných hříchů. A Michal Horáček s Petrem Hapkou na jídelní lístek hospody 5. cenové skupiny, který ji nabízí spolu s pivem a buřty.
Michael W. Pospíšil
Nenávist, nebo láska?
|
|
Je nenávist opakem lásky, nebo lze dokonce říci, že je nenávist jen jinou formou lásky? Možná se dá kladně odpovědět v obou případech. Zadal jsem nenávist na internetu. Hledal jsem citáty. Velice často se nenávist objevila v souvislosti s láskou. Ti uznávaní citovaní lidé, ať už z jakékoli doby, kultury či země, ať jsou básníci, dramatici, filosofové, politici či náboženští vůdci, se projevují ve svých úvahách buď jako cynici, nebo jako naivní apoštolové dobra. Po přečtení mnoha myšlenek jsem musel konstatovat, že velké hlavy naší judeokřesťanské civilizace patří či patřily většinou do kategorie cyniků. Správnější by asi bylo nazvat je pragmatickými realisty.
Uvedu jen pár příkladů. Například Balzac napsal: „Láska a nenávist jsou pocity, které vznikají samy od sebe; z těch dvou má delší život nenávist.“ A Machiavelli konstatuje: „Nenávist se na člověka lepí, ať činíme dobro nebo zlo.“ Henri Laborit zase tvrdí: „Daleko více zločinů se udělalo ve jménu lásky než ve jménu nenávisti, u níž by se to dalo očekávat.“ Čechov se zase nechal slyšet: „Ani láska, ani přátelství, ani obdiv nespojují lidi tak silně, jako společně sdílená nenávist.“
|
|
|
Mezi menší skupinku, nazvanou výše apoštolové dobra, lze zařadit W. Shakespeara, tvrdícího: „Hodně lze dosáhnout nenávistí, ale ještě více láskou.“ Známý odpůrce násilí a filosof dobra Gándhí zase prohlásil: „Pociťujte nenávist vůči hříchu, ale lásku vůči hříšníkovi.“
Nedělal jsem si přesnou statistiku z mého internetového poletování, ale na první pohled vychází láska jako pocit s výrazně menší životností než nenávist, kteroužto v životě potkáváme častěji i silněji. Je to konstatování velmi smutné, svědčící o nenapravitelnosti lidského pokolení. Všechny náboženské a politické modely od samého vzniku lidstva přece skloňují lásku na všechny způsoby, od dětských let jsou nám tyto principy předkládány. A přesto se neposouváme výrazně dále. Sotva trochu povyrosteme, už se naším motorem na všech koncích tohoto světa stává nenávist, které dle potřeby dáváme jména jiná. Důležité je přece zůstat politicky korektní…
Tohle vše mě napadá právě v měsíci listopadu roku 2009, kdy si připomínáme 20. výročí pádu berlínské zdi a tudíž i reálného komunismu (alespoň v jedné části světa). Nepoučeni minulostí, potýkáme se opět s podobnými ideologiemi, které jen občas změní mírně jméno. Přejmenováním se ale přece nic neřeší. Ve jménu dobra a spravedlnosti se vedou další války, někdy se zbraní v ruce, jindy jen slovy a politickými kampaněmi, kde je daleko více přítomná nenávist než láska. Příklady najdeme denně na našem politickém kolbišti, abychom se nemuseli plahočit někam daleko.
Kresby: Luděk Bárta
|
|
|
|
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
