Bylo by pošetilé pokoušet se zde vysvětlit příčiny takového stavu, jako daleko užitečnější se jeví soustředit se na jeho asi nejznámější dílo. Rozsah jeho díla je ovšem velký, a najít shodu v tom, co je z něj vlastně nejdůležitější, není jednoduché. Zdá se být jisté, že jeho nejvydávanější a v praxi nejpoužívanější prací byl Orbis sensualium pictus. Jan Amos Komenský se narodil roku 1592 pravděpodobně někde poblíž jihomoravského Uherského Brodu. Habsburskému soustátí tehdy vládl z Prahy Rudolf II., a právě za jeho vlády se postupně vyostřovaly spory, které měly poznamenat životní cestu Komenského. Doba byla ale prozatím do té míry klidná, že přála velkým kulturním počinům. Roku 1588, čtyři roky před narozením Jana Amose, byl dokončen a následně vytištěn český překlad bible, která byla posléze pojmenována Kralická podle tiskárny v Kralicích nad Oslavou. Provozovatelem tiskárny, která byla funkční v letech 1579 až 1594, byla jednota bratrská. Komenský postupem času získal velmi důkladné vzdělání, což ho společně s jeho hlubokou vírou a vnějšími okolnostmi jeho života, často velmi krutými, dovedlo k úvahám o příčinách zla, kterého byl za třicetileté války pozorovatelem, účastníkem a do značné míry obětí. Dospěl k pevnému přesvědčení, že zlu lze a je nutno čelit především výchovou a vzděláváním, a proto se soustředil na pedagogiku, teoretickou i praktickou. Kromě jiného napsal spis Janua linguarum reserata (1631, česky Brána jazyků otevřená, 1633). Jako učebnice byla Janua úspěšná, mnohokrát vydaná a Komenský se nepochybně pokoušel o její další zlepšení, jak o tom svědčí několik jejích verzí. Podobu vylepšené učebnice popsal ve Velké didaktice (Didactica magna, 1657): Druhou pomůckou, která by se hodila pro školní výuku, bude obrázková knížka, která bude dávána dětem postupně do rukou. Neboť v tomto období musí býti hlavně cvičeny smysly pro vnímání věcí, jež se jim naskytují; zrak však nejvíce vyniká mezi všemi; proto učiníme nejlépe, když mu předvedeme všechny hlavní věci z fysiky, optiky, astronomie, měřičství atd., a to v tom pořadu látky, jak jsme právě naznačili. Neboť tam mohou býti namalovány hory, údolí, strom, pták, ryba, kůň, ovce a člověk různého věku i různé velikosti. Dále světlo a tma, nebe se sluncem, měsícem, hvězdami, mrakem a hlavně barvy. Také domácí nářadí a nástroje řemeslníků: hrnce, mísy, džbány, kladivo, kleště atd. Dále vyobrazení hodností: na příklad král s žezlem a korunou, voják se zbraní, sedlák s pluhem, vozka s vozem, poštovní posel na cestě, a všude nad tím bude napsáno, co všechno je: kůň, býk, pes, strom atd. Tato knížka bude užitečná trojako: 1. bude utvrzovati představy o věcech, jak jsme již řekli, 2. bude lákati maličké, aby hledali v každé knize, co by se jim líbilo, a 3. přispěje k tomu, že se děti snáze naučí čísti. Neboť, poněvadž nad každou věcí bude napsáno příslušné jméno, bude možno odtud začíti s učením čtení. Místo, kde Orbis vznikl Popis učebnice, je-li porovnán se spisem Orbis pictus, je naprosto přesný, je tedy jasné, že Komenský popisoval dílo v rukopise již existující. Ke zpracování této nové učebnice přistoupil zřejmě za svého pobytu v městě Sárospataku (půvabně do češtiny překládaném jako Šarišský nebo také Blatný Potok). Kdo toto dnes ospale působící provinční maďarské město, ležící na úpatí Tokajských vrchů, navštíví, nemusí si hned uvědomit, že v 17. století patřilo do Sedmihradska a bylo jakousi jeho západní výspou. Ve městě bylo roku 1531 založeno kolegium evangelické reformované církve, což byla právě ta škola, kam pozval r. 1652 Komenského jako pedagoga Jiří II. Rákóczi, sedmihradský kníže. V Sárospataku, ležícím daleko od nevychladlých bojišť třicetileté války, prožil Komenský jedno ze šťastnějších období svého života, a když odsud r. 1654 odcházel, měl zřejmě text Orbis pictus, tehdy ještě pracovně nazývaný Lucidarium, hotov v latinské předloze. Následovalo hledání tiskaře, schopného pořídit a vytisknout rytiny a text vztažený k nim. Šťastnou náhodou se podařilo odeslat rukopis Orbis pictus do Norimberka těsně před požárem Lešna (17. 4. 1656). Tento požár totiž připravil Komenského (a vlastně hlavně nás) o heslář nepublikovaného latinsko-českého slovníku, na kterém dlouhé roky pracoval, a představa, že takto mohl skončit právě Orbis pictus, je krajně znepokojivá. V Norimberku se edice ujal tiskař Endter, doplnil latinský text německým překladem a nechal pořídit dřevoryty. Orbis pictus pak vyšel s vročením 1658. Po norimberském vydání záhy následovala řada dalších, včetně levočského vydání z r. 1685, které bylo tetralingvní a jako první obsahovalo i české ekvivalenty. Úspěch Orbis pictus byl velký a okamžitý, jako učebnice byl používán na různých místech Evropy. Norimberská rodina tiskařů Endterů jej tiskla do roku 1780, tedy 122 let, a je zcela nemožné odhadnout počet exemplářů. To, že nebyl malý, lze dovodit jen tím, že už roku 1720 Endterové pořizovali nové štočky, kterými nahradili původní opotřebené. Tyto nové štočky byly posléze prodány do Vratislavi a použity pro dvě vydání (1805, 1818). Poté je pak na radu profesora Josefa Chmely koupil nakladatel Jan Hostivít Pospíšil a společně přichystali vydání, které bylo jednoznačně úspěšné. Z této královéhradecké edice, vročené 1833, se prodalo za první čtyři měsíce těžko uvěřitelných 5300 výtisků. Tehdy bylo pravděpodobně možné Orbis pictus ještě použít jako učebnici, je ale nepochybné, že právě během 19. století rychle zastarával a měnil se v to, k čemu slouží podnes, tedy milou připomínku starých časů a také zdroj poznání Komenského vidění světa. Nakladatel Pospíšil vydal rytiny ještě roku 1855, a to pod názvem Obrázky ze spisu Orbis pictus, text vynechal, protože ho nejspíše nepokládal za podstatný. Pravděpodobně tehdy se Orbis pictus změnil z učebnice v historii. Členění Orbis pictus Komenský knihu koncipoval do 150 tabulí, které mají v duchu původní Brány jazyků encyklopedický charakter. Dokonce lze Orbis pictus označit za ilustrovanou Bránu jazyků, tematicky mírně redukovanou. Orbis pictus ovšem nezačíná první tabulí, je představen předmluvou pro učitele (Praefatio Ad lectorem), která má návodný charakter. Úvodní slova předmluvy stojí za citaci: Lékem proti nevědomosti je vzdělání, které se má vštěpovati na školách; ale tak, aby to bylo vzdělání pravé, plné, jasné a trvalé. Pravé bude, jestliže vyučujeme a učíme se jen věcem užitečným pro život; aby později nebylo důvodu k nářku: Potřebné neznáme, poněvadž jsme se naučili nepotřebnému. Plné bude, vytříbí-li se mysl naše k moudrosti, jazyk k výmluvnosti, a ruka k obratnému provádění potřebných úkonů; to bude potřebná sůl života; věděti, konati a mluviti. Jasné a tím i pevné a trvalé, jestliže všechno, čemu vyučujeme a jsme vyučováni nebude temné a zmatené, nýbrž zřetelné, přesné a učleněné jako pět prstů na ruce. Hlavní věc při tom jest, předváděti správně smyslům věci vnímatelné tak, aby nebylo možno nepochopiti jich. Pravím a hlasitě opakuji, že tato zásada je základem všech ostatních. Neboť nemůžeme ani jednati, ani mluviti moudře, jestliže dříve neporozumíme řádně všemu, co máme konati nebo o čem máme mluviti. V rozumu není nic, leč co bylo dříve ve smyslu. Pilně cvičiti smysly ve správném chápání rozdílů věcí znamená tedy tolik, jako klásti základy veškeré moudrosti, veškeré moudré výmluvnosti a všem moudrým úkonům životním. Poněvadž se toho ve škole napořád nedbá a žákům se ukládají k učení věci, kterých nepochopili a svými smysly řádně nepostihli, tím se stává, že práce učitelů i žáků postupuje obtížně a nese málo užitku. Hle, zde je nová pomůcka pro školy: zobrazení a pojmenování všech hlavních věcí na světě a všeho hlavního jednání v životě! Abyste neváhali, milí učitelé, a rádi se jí probírali se svými žáky, vyložím stručně, co se dá od ní očekávati: Knížka je, jak vidíte, nepříliš velká, ale přesto je stručným shrnutím celého světa a celého jazyka, plná obrázků, pojmenování a popisů. (Čtenář si pravděpodobně ihned uvědomí, že oněch několik výše uvedených řádků je jakousi esencí veškeré pedagogiky. Bude-li uvažovat o tom, kolika nepříjemnostem se mohl jako žák a student vyhnout, kdyby se tyto jednoduché zásady, vyslovené před třemi sty padesáti lety, alespoň občas dodržovaly, může nanejvýš bezmocně skřípat zuby.) Následuje Pozvání, tedy dialog mezi učitelem a žákem, který končí tabulkou hlásek. Ta je popsána jako Živá a hlasitá abeceda (Alphabetum vivum & vocale). Ve vlastním cyklu tabulí je první věnována Bohu a další jeho dílu, postupně zprvu světu a neživé přírodě, pak živé přírodě, dále člověku a jeho činnostem. V závěru se kniha věnuje náboženství, Prozřetelnosti boží a Poslednímu soudu, a tak se vrací k Bohu, u kterého začala. Posledním místem je nečíslovaná tabule Závěr (Clausula). Ta shrnuje vykonané studium (naučil ses předním slovům řeči) a vybízí k jeho pokračování s božím požehnáním. Je jasné, že k tomuto pojetí učebnice dovedla Komenského dlouhodobá zkušenost učitele jazyků, především latiny. Chybějící slovní zásoba a nedostatečná představa smyslu a významu užívaných slov byly a zjevně jsou hlavní problém pedagogické praxe. Generace překladatelů Kralické bible Komenského těsně předcházela, a tak byla otázka jazykové výuky a porozumění cizojazyčným textům v jednotě bratrské nepochybně živá. (Pro lékaře zejména je téma výuky latiny ostatně živé dodnes.) Zoologie v Orbis pictus Pro mne jako pro přednášejícího zoologie jsou zvlášť zajímavé tabule věnované nejrůznějším druhům zvířat. Zoologické informace obsažené v Orbis pictus totiž umožňují docílit jisté základní představy o tom, co Komenský pokládal za znalost samozřejmou a nutnou. V Orbis pictus jsou popisu živočichů věnovány tabule XVIII. až XXXIV. Prvních pět tabulí je věnováno ptákům, následuje jedna tabule Hmyz létající, poté pět tabulí savců, dále jedna tabule Hadi, následuje tabule Žížaly lezoucí, dále jedna tabule Obojživelníci, vodozemní tvorové, nakonec pak dvě tabule ryb. Další druhy obratlovců jsou uvedeny v tabulích věnovaných lovu a zemědělství. V popisu Lovu LII. jsou uvedena dvě plemena psů, vlk, jelen, kanec divoký, medvěd, liška a zajíc. Domestikované druhy uvedené hlavně v tabuli Chov dobytka CLVI. označují běžné skupiny chovaných zvířat, tedy skot a brav, a dále konkrétně ovčáckého psa, krávu, ovci a svini. V součtu je to celkem 18 tabulí z celkových 150, tedy 12 % knihy. Velmi zajímavá je z pohledu zoologa ale i úvodní tabule „Živá a hlasitá abeceda“ (Alphabetum vivum & vocale), tedy tabulka základního znění písmen. Ta vlastním tabulím předchází a z celkového počtu 24 písmen uvádí zvuk celkem 20 z nich pomocí transkripce hlasů nebo zvuků vydávaných živočichy, tedy hláskami onomatopoickými. Toto užití je nutné chápat tak, že autor předpokládal alespoň určitou představu o zmíněných živočiších u těch, kterým byla učebnice určena. V původní latinsko-německé verzi Orbis pictus, vydané v Norimberku, jsou použita zvuky vyjadřující slovesa latinská a německá, zejména latinská vysvětlují určité nesrovnalosti vzniklé překladem do češtiny v obrozenecké době. Chmelův překlad, vydaný r. 1833, ovšem dobře vyjadřuje původní autorovy úmysly. Ze dvaceti druhů jsou dva bezobratlí, tedy koníček (cvrká cí cí) a střeček (bzučí ds ds). Koníčkem je míněn některý z druhů sarančí nebo kobylek (Orthoptera), tehdy i dnes celkem běžná skupina druhů všeobecně známá. Střeček je zjevně střeček hovězí (řád Diptera, dvoukřídlí), druh, který doprovází pasoucí se dobytek a který z více důvodů během 20. století ztratil na početnosti do té míry, že by ho aktuálně jako příklad nebylo možné použít. Zbylých 18 druhů jsou obratlovci. Pět druhů jsou jasně zvířata domestikovaná (ovce, kočka, pes, kuře, osel). Dva druhy nejsou zcela jasné, může být míněna (a s nejvyšší pravděpodobností taky je) domestikovaná forma, ovšem připadá do úvahy i forma divoká, jejíž hlas se neliší (husa a kachna). Jeden druh je synantropní (myš, míněna myš domácí). Ostatní druhy jsou divoké. Rozčleníme-li použité obratlovce systematicky, jsou nejčastěji citováni ptáci a savci, v obou případech osm položek. Ryby jsou z pochopitelných důvodů jejich relativní nehlučnosti vynechány, obojživelníci a plazi zde mají po jednom zástupci. Podívejme se teď blíže na některé z nich. Komenského tabule není jen názornou vyučovací pomůckou pro abecedu, ale i zdrojem mnoha dalších informací o přírodě a společnosti 17. století. Například: Dudek (dudá du du), míněn dudek chocholatý, druh provázející pasoucí se stáda dobytka i zvěře. Omezováním pastvy dudek z českých zemí v průběhu 20. století prakticky vymizel, a demonstrování hlásky d by jeho pomocí nebylo možné. V Komenského době byla situace jiná, pastva byla základní metodou vyživování dobytka, proto hlasité dudčí volání bylo v krajině evidentně masivně přítomné, a tedy každému známé. Písmeno d nešlo ozřejmit lépe. Žežulka (kuká kuk ku), míněna kukačka obecná, jejíž nápadný hlasový projev je dnes sice méně přítomný v krajině než například na počátku 20. století, nicméně Komenskému dobře posloužila při demonstrování písmene q. Výr (huhlá ú ú), výr velký je druh, který skutečně volá táhlým, jedenapůlslabičným úu. Pro písmeno u není, snad s výjimkou holubích houkavých zvuků, v naší krajině lepší příklad. Ne každý dnes ovšem výří hlas zná, snad byl výr v Komenského době hojnější. Pro tuto spekulaci hovoří i to, že období masivního hubení a vybírání hnízd výrů, obvyklého v myslivecky orientovaném baroku, mělo teprve nastat. Vlk (vyje lu ulu), vlk evropský je dnes v českých zemích už přibližně dvě stě let vyhuben, ale za doby Komenského života bylo vlčí vytí na většině našeho území přítomné. Hlavně jarní vytí vlků je úžasný přírodní zvuk, o který jsme aktuálně bohužel ochuzeni, a chceme-li ho znát v jeho původní podobě, musíme do slovenských hor. Vlk ovšem nikdy nebyl mezi zemědělským obyvatelstvem populární. Komenského současníci vlčí vytí vnímali jako cosi strašidelného a ohrožujícího. Slyšet ve vlčím vytí písmeno l vyžaduje jistou dávku představivosti, ale lze to. Zřejmě nebyl k dispozici lepší příklad. Osel (hýká y y y), transkripce je kupodivu zjevně nesprávná, současně použitý zápis oslího řevu či hýkání je íá, a ačkoli vlastně první hláska zní vskutku spíše jako vyslovené ypsilon než jako jota, následné á téměř nikdy nechybí. Otázkou je, jak dobře Komenský osla a jeho hlas znal, jako hospodářské zvíře je osel typický spíš pro jih Evropy, ve střední Evropě vlastně nebyl příliš používán... S řídkými výhradami je zde možné konstatovat, že pro základní tabulku „Živá i hlasitá abeceda“ vybral Komenský zvířata jasně a jednoznačně se hlasově či zvukově projevující a jejich hlasy správně transkriboval. Problémy s přesnou transkripcí přírodních zvuků nejsou neobvyklé a deficit v tomto směru pociťuje i leckdo z biologů. Rozbor této tabule naznačuje, jaké bohatství informací Orbis pictus skrývá. Výčet zobrazených druhů obratlovců v celé knize není nijak malý, jedná se o 150 druhů zvířat. Až na sporadické a těžko pochopitelné výjimky jde o druhy, které bylo a dodnes je z různých, často praktických důvodů potřebné a užitečné znát. Komenského snaha vytvořit ideální, převážně ovšem jazykovou učebnici zde do značné míry náhodně poskytla sumu zoologických termínů, kterou autor pokládal za jisté optimum potřebných informací. Porovnáním prostého počtu druhů, který je dlouhodobě vyučován na nižších stupních škol, zjistíme, že Komenským prezentovaný počet druhů se od současnosti vlastně příliš neliší. Můj osobní vztah k Orbis pictus ale není dán pouze jeho biologickou částí. Knihu mám rád celou, a když ji z jakéhokoli důvodu používám, myslím na jejího autora, na úsilí, které vyvinul od chvíle, kdy si uvědomil její potřebnost, do chvíle, kdy po letech viděl její první výtisky. Ptám se v duchu, proč použil právě ty či ony druhy, proč vybral právě ta či ona řemesla, jak se asi cítil, když vkládal do pořadí tabulí rytiny s vojenskou tematikou, a to po válce, kterou jemu blízká strana prohrála, a tak mír pro něj vlastně znamenal potvrzení definitivního exilu. Nejsem schopen přesně uvést, kdy Orbis pictus vlastně naposledy vyšel, a nevím, jak docílit, aby byl více znám. Snad by pomohla nová edice s novodobým komentářem. Je škoda se vzdávat dobrých a dlouhodobým užíváním prověřených učebnic, i když by sloužily poněkud jinému než původnímu účelu. Myslím, že nám Orbis pictus má stále co sdělit. Ing. Jan Andreska, Ph.D. (1963), vyrostl na loveckém zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou, kde jeho rodice působili jako muzejníci. Po absolvování vysoké školy pracoval v různých pozicích u ochrany přírody, od roku 1997 učí na Katedře biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty UK. Přednáší zoologii obratlovců a metodologii exkurzí. K jeho dalším badatelským zájmům patří dějiny biologie a výuky biologie.
|