Tváří v tvář
Přece všichni Čechové vědí, že Šalounův portrétní pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze není reálnou podobou našeho reformátora. Je sochařskou vizí jeho myšlenek i jeho vlivu na myšlení národa. Jeho vlastní podobou se sochař málo zabýval, považoval ji za vedlejší. Musel přece znázornit odhodlanost, odvahu a ryzost Husova ducha.
Jak je tomu v případě portrétního pomníku, či spíše pomníků Jana Amose Komenského?
Potkávali se občas na Princengrachtu ve čtvrti Westermarkt, usmáli se a úklonem hlavy pozdravili. Vědec humanista a malíř. Jan Amos Komenský a Rembrandt van Rijn. Zní to poněkud vykonstruovaně nebo jako věta z filmového scénáře, a přece se zdá, že tomu tak být mohlo. Komenský žil po svých neblahých toulkách Evropou od roku 1628 trvale v Amsterodamu a Rembrandt si pronajal dům v téže čtvrti. Jednou pozval starého pána do ateliéru s úmyslem ho portrétovat. Zaujal ho zvláštní starcův klid ve tváři, prostý šat, plnovous i vlas spadající na ramena. Zkrátka, ten muž se nedal přehlédnout. Pochybuji, že ti dva spolu nenašli společnou řeč, i když nepluli na jedné lodi. Myslím si, že Rembrandt věděl, kohože to portrétuje, a Komenský, světem prošlý a v uměnách vzdělaný, zase dobře věděl, komu sedí modelem. Jaké by to bylo blaho, ty dva pozorovat při jejich spolupráci. Ano, portrétování je spolupráce umělce s modelem, který se z nějakého důvodů k portrétu odhodlal. Během sezení nastane mnoho okamžiků, kdy se model otevře a uvolní, přestane být strojený a přestane se tvářit jako před porotou. A to je chvíle, kdy dobrý portrétista hledí hlouběji než na povrch tváře. Tam začíná tvorba, zpověď, sčítání vlastností. Pak teprve může vzniknout dobrý portrét.
Zůstaňme však u zprávy, která nedávno proletěla světem: holandský uměnovědec profesor Ernst van de Wetering dokazuje, že domnělý Portrét starého muže, Rembrandtův obraz, visící v galerii Uffizi ve Florencii, je portrétem Jana Amose Komenského. Píše se rok 2006... Z čeho ale až dosud čerpali portrétisté, odkud znali podobu Komenského, která se shoduje s poznatkem Weteringovým?

Stopy Komenského
Zůstává domněnka, že fyzická podoba Komenského se dochovala ústním podáním jako stopa, po které je možné se vydat, stopa podobající se dětské hře na tichou poštu. Důležitou roli v paměti hrály samozřejmě doprovodné znaky: těžký splývající plášť a nepostradatelná pokrývka temene hlavy biskupa jednoty bratrské.
Poprsí a pomníků Komenského není v Čechách málo. Vznikaly převážně v době národního obrození, kdy snad každá druhá česká domácnost zdobila svůj příbytek reprodukcemi „Lešetínského kováře“ či „Mistra Jana Husa před koncilem kostnickým“ anebo „Jana Amose Komenského loučícího se s vlastí“.
Vzpomeňme dvou pomníků, které svou úrovní mohou toto téma reprezentovat. První a starší, z roku 1912, stojí v Nové Pace, v místech, odkud údajně odcházel Komenský přes hranice do Polska. Vytvořil ho sochař Stanislav Sucharda, tamější rodák, pozdější profesor sochařství na pražské Akademii výtvarných umění a autor slavného pomníku Františka Palackého v Emauzích. Použil kámen toho kraje, jemnozrnný pískovec.
Pomník je provázen typickými prvky doby vzniku, doznívající secese. Do členitého soklu vepsal Sucharda tvarovou zkratku tehdejšího chaosu v Čechách. Jakoby větrem hnaný dav či stejnou silou šlehaná krajina, letící mračna nad polámanými květy. Hlavní součástí pomníku je pochopitelně postava příštího exulanta. Má jemný úklon hlavy, sepjaté ruce a plášť splývající až k zemi. Lze jen litovat, že autor zadal vysekání v kameni podle svého modelu kameníkovi ne příliš schopnému.
I pomník z rukou Vincence Makovského je komponován podobně, jako by se mu Sucharda stal o řadu let později tichým poradcem. Socha vznikla na základě celostátní soutěže pro Naarden, místo odpočinku Komenského. Třímetrová, bronzová, velkoryse modelovaná postava svědčí o velikosti Makovského. Jeho pomník můžeme považovat za naši vizitku, je jako sváteční den, jako výraz nadřazenosti ducha nad hmotou. Je to portrét velikána od velikána. Komenského ruce se nemodlí, ony se k modlitbě chystají, a tím vytvářejí pocit časového pohybu. Kompoziční hlavní bod je někde mezi hlavou a hřbetem rukou. Zabírá jiskření mezi podobou a akcí. Draperie pláště připomíná kanelury řeckých sloupů a podtrhuje monumentalitu díla. Makovského Komenského lze přirovnat k Rodinovu Balzakovi na boulevardu Raspail v Paříži, vyzařuje z něho síla lidskosti.

Pomyslný kruh hledání podoby Jana Amose Komenského se nálezem autentického portrétu Rembrandtova uzavřel. Je potěšitelné, že dobrozdání profesora Weteringa jen potvrdilo, co si o tváři Komenského mysleli dřívější i dnešní portrétisté. Vzniklé pomníky ponesou tuto ověřenou zprávu do dalších let.