|
reklama
| Jiří Turek: Říkají mu LOVEC. |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.72/2009, str. 12 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Respektive tak fotografovi Jiřímu Turkovi začala kdysi říkat dcerka jednoho z jeho kamarádů. Nemohla si vzpomenout, jak se ten pán jmenuje, a tak ho pasovala na lovce. Prostě jí tak připadal. Pětiletá holčička měla pravdu.
|
|
Jirka je lovec. Troufám si to také tvrdit a argumentovat zkušenostmi, jež mě opravňují snad nejen k tykání, ale i k jistým – byť veskrze subjektivním – závěrům. Několik let jsme spolu pracovali v jedné redakci, takže jsem viděla Jirku lovit při reportážních cestách po celé republice i v zahraničí, při stávkách horníků ve východních Čechách, při koridě v jihošpanělské Seville, mezi lékaři a pacienty v londýnské nemocnici i v madridské škole flamenca, v zákulisí Národního divadla či Pražského hradu, často v plenéru, později ještě častěji v ateliéru. Co Jirka loví? Okamžiky. Situace. Nálady, pocity. Obrazy.
Obrazy! Když jsem viděla fotografie z jeho nejnovějšího cyklu, nenapadl mě jiný příměr. Jsou to obrazy z různých měst světa. Poetické obrazy. Drsný lovec má něžnou duši. To jsem nevěděla.
Kdy sis uvědomil, že snímky, které si vozíš z nejrůznějších měst, jsou cyklus?
Začalo to před třemi roky v New Yorku. Jay Deutsch, ředitel tamní Leica Gallery, mi nabídl celý výstavní prostor. Rozhodl se spojit moje módní a reportážní fotky, což je velmi neobvyklý krok. Ale on řekl, že to zkusí, a dal mi deadline do prosince 2006. Bylo léto a já věděl, že musím dodat 97 fotografií. To byla ta nejlepší motivace. Začal jsem systematicky fotit New York.
|
|
 | | Sankt Petersburg |
|
|
Jak se fotí New York?
Blbě! Ulice jsou úzké, je tam spousta lidí, zmatek, prostě bordel. Všichni máme tohle město zažité z filmů, ale to je New York vyklizený, bez aut, bez lidí. Když chodíš po ulicích v normální všední den, je to jiné město. Deutsch při vernisáži řekl, že fotím New York takový, jaký je. Polovička lidí vrtěla hlavou: „New York není takhle drsnej a hnusnej!“ Druhá polovina hostů mi klepala na rameno...
Co si myslíš ty?
I když jsem dnes už víc portrétní fotograf, reportážní základ a deset let v novinách se nedají odpárat. Fotím, co vidím. A fotím na nejturističtějších místech, fotím vlastně ty samé věci, co fotíš ty, tvůj kolega, soused. Mám malou kameru, canon, nic si nepřidávám, fotím pravdu. A pravda mě baví na lidech i na městě.
Namítnu, že ta pravda je trochu zvláštní.
Jsi profesionál, snímky upravuješ. Je to také moje pravda! Co to znamená? Digitální fotografie je přesný obtisk situace. Nic víc. Když vyfotíš něco na film nebo na skleněnou desku, chemická reakce světlocitlivé vrstvy na to, co na ni přes čočku přeneseš, vytvoří křivku. Záznam na film, na desku, na polaroid nebo diapozitiv je křivka, záznam na digitální čip je čára. Když pak z filmu nebo desky zvětšuješ fotku, tak světlem skrz to svítíš na papír a křivku ohýbáš podle toho, jakým způsobem film vyvoláváš – jestli méně, nebo více. A také papír exponuješ více nebo méně a křivku zase ohýbáš. Fotku doslova vytváříš svýma rukama ve fotokomoře. U digitální fotografie tento proces neexistuje, ve photoshopu dělám to, co ve fotokomoře. Jde o emoce.
|
|
 | | Barcelona |
|
|
Proč volíš většinou dlouhý čas?
Čím delší čas, tím více emocí. Víš, není důležité, jestli je fotka ostrá, ale jestli je v ní to, co jsem cítil na tom místě. Neostré fotky nejsou žádná moje manýra, záleží na pocitu. To je pro mě jediné zadání. A odměna? Tuhle volal kamarád, že se díval na moje webové stránky, uviděl fotky z Istanbulu a střih: jako by se tam vrátil. Nemůžu si přát víc! Nebo si představ, že vezmu sto fotek, smíchám je na stole a ty je budeš třídit: Londýn, Florencie, Řím, Paříž... A každé město identifikuješ: „Hele, Vídeň! Tak ji znám!“
A jak ty sám vidíš Vídeň?
Vídeň je kavárna. A Vánoce. Jel jsem tam tedy v prosinci a toulal se, byl jsem u Havelků, také v Schönbrunnu. Znáš ten altánek na kopečku v parku? Bydleli v paláci, ale vždycky v neděli sedli do kočáru, jeli do kavárny na oběd, na kafíčko. Když jsem do toho altánku vešel – venku byla zima, vevnitř teplo – zarosil se mi objektiv. Fotky jsou poměrně dost rozmazané, ale to není vůbec důležité, jak říkám.
|
|
 | | Amsterdam |
|
|
Na tyhle výpravy se asi hodně připravuješ?
Do Krakova jedu na Velikonoce, do Vídně o Vánocích a do Petrohradu v únoru, když je zamrzlá Něva. Města si vybírám spíš podle nálady a chuti, dojmu, který ve mně zanechaly informace, které jsem kdesi kdysi pochytil. Ale abych studoval před odjezdem historii či alespoň turistické průvodce? Na to čas nemám, fotím ještě módu, portréty, reklamy... Musím uživit rodinu. Produkčně tento cyklus tedy zajišťuje moje žena, najde zajímavá místa a hotel. Hotely jsou důležité. Ve Florencii jsme třeba bydleli v hostelu, který nebyl vůbec luxusní, ale pamatoval 14. století, pokoje měly až 80 metrů čtverečních, stropy byly vysoké osm metrů. Něco úžasného. Když jsem se v noci vydal do ulic, byl jsem hned mezi lidmi. Město v noci má velký smysl. Často se stane, že přijdu v jedenáct do hotelu, podívám se na nafocené obrázky, dám si skleničku, ještě nejsem unavený, a tak v jednu jdu zase do ulic. Ve Florencii jsem byl venku každou noc.
Také ti to město připadalo, jako kdyby tam každý den měli neděli?
Nedělní ráno. Podívej se na tu fotku: děda vede vnučku a nestydí se, že nese její růžový baťůžek. Možná jdou na nedělní rodinný oběd. Ulice je jasná a úzká. Špatně se fotí, tak jako v New Yorku. Ale ta pohoda. Ten klid! Florencie je neděle. A rodina.
A co Petrohrad?
Stát na zamrzlé Něvě a pít šampaňské z lahve, to je úžasně dekadentní zážitek. Kdyby v tom momentu přišel soupeř a vyzval mě na souboj, neváhal bych. Kvůli velké lásce se má přece umírat.
Ale...
Jenže právě, pak přijde to ALE. Rozhlédneš se, vidíš zlaté kopule kostelů a Ermitáž, ale také pozůstatky bolševismu, vojáky, co pochodují ulicemi. Nadšení trochu opadne. Než ovšem zahlédneš holku v minisukni a v kozačkách. Je dvacet pod nulou, ale jí vůbec není zima . Je krásná, na mostě se líbá s klukem...
... zatímco na Něvě čeká rybář na večeři.
Žádný rybář! To je malíř! Stál uprostřed řeky a maloval krajinku. Chodil jsem okolo, stále jsem nemohl najít ten správný úhel. A tak jsem šel blíž, ještě blíž, zkusil jsem to zprava, zleva. Zdál se v klidu, jenže pak najednou namočil štětec a milou krajinku přeškrtal, pak přemaloval na růžovo. Rychle jsem se pakoval. Mrzelo mě, že jsem ho tak rozhodil. Ale co naplat: on dělal svůj obrázek, já zase svůj.
Ještě že ti ten obrázek neotloukl o hlavu.
Snažím se být nenápadný, ale někdy to nevyjde. Když fotím kluka s holkou před barem, musím obtěžovat. Navíc už nedokážu potlačit návyky. Kameru držím jinak než běžný turista. To se pozná.
Takže už tě někdo zfackoval?
V Barceloně jsem dostal ránu od prostitutky. Občas na mě nastoupí lidi v metru, v Londýně si mě podal bodyguard, v Istanbulu mě kdosi nakopl. A v Amsterdamu na mě prostitutka vylila kýbl. Fotil jsem ji přes suterénní okno a netušil, že dům má boční východ. Vyběhla a polila mě. Lekl jsem se, že je to žíravina. Nebyla.
Z Amsterdamu máš hodně výrazných barevných obrázků. Je barevný?
Barevný, rozmanitý, rozmarný. Poprvé jsem tam byl před deseti lety a zdál se mi depresivní. Tehdy se přecházelo z měkkých na tvrdé drogy, a protože mě tahle vášeň minula, nechápal jsem. Letos bylo vše jinak. Amsterdam mě bavil svou dynamikou, a to stále nehulím. Chodil jsem po uličkách s lucernami a výlohami, toulal se okolo kanálů. Lidi tam jezdí v neděli na lodičkách nebo na kole, baví se v kavárnách. Všichni něco popíjejí a nikdo není ožralý. Jak to, že jsou tak pozitivní?
Praha v tvém cyklu nebude asi pozitivní.
V Praze stále čekáš, až bude to správné světlo, a říkáš si: tohle vyfotím v dubnu, tohle v pět odpoledne – a většinou to pak necháš plavat. Vždyť je to za rohem! Takhle jsem to měl dlouho. Protože bych ovšem rád městský cyklus předvedl na výstavě, kterou připravujeme pro rok 2011 s Janou Bömerovou z pražské Leica Gallery, a také bych chtěl sestavit knihu, potřebuju nafotit i Prahu. To mne nutí. Deadline. Jsem čistokrevný Pražák, město znám, ale teď objevuju třeba štíty domů. Donedávna jsem znal Prahu do výšky pěti metrů, až roky prožité v New Yorku, kde se musíš dívat nahoru, mně jaksi rozšířily obzor. A tak žasnu, jaký měli naši předkové smysl pro preciznost a krásu. Pravda, o nových pražských domech se to už říct nedá.
Do kterého města se právě chystáš?
Do Londýna. Vlastně se tam stěhuje celá naše rodina. Ovšem já budu stále pendlovat a vracet se do Prahy.
A fotit. Jak jinak.
Tak šťastnou cestu. Díky.
Foto: Jiří Turek
|
|
|
|
obsah čísla 72 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
