|
reklama
| Franta včera a dnes, tam a zde |
|
Irena Jirků |
| SANQUIS č.71/2009, str. 12 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Jacqueline. To je obraz, s nímž se nikdy nerozloučí. Výjimečně ho půjčil letos v říjnu na svou brněnskou výstavu. Jacqueline je dívka, kterou potkal v roce 1956 v Perugii. Jacqueline je osud. Půl století žije František Mertl, jenž svá plátna podepisuje FRANTA, se svou ženou Jacqueline ve Francii. Žije, maluje... A je šťastný.
|
|
|
Ten obraz nikdy neprodá a do Čech se už také nikdy natrvalo nevrátí. Když mi to říká, lehce se usmívá. „Jednou – už je to dávno – mě pozvali na společnou výstavu ve Vallauris. Vybral jsem tři plátna, mezi nimi i Jacqueline. Zabalím obrazy do deky, vezmu pod paží, přijdu do výstavní síně – a uprostřed stojí Picasso, kousek dál Max Ernst. Zkameněl jsem, nevěděl jsem, jestli tam vůbec můžu vstoupit, natož abych rozvěšoval své práce vedle jejich! Teprve když odešli, sebral jsem odvahu. A jakž takž jsem se uklidnil, až když už obrazy visely na stěně. Silný moment. To plátno prostě musí zůstat se mnou!“
Za úsměvnou vzpomínkou se skrývá ovšem skutečnost, že práce tehdy mladého a neznámého umělce v absolutně nejtvrdší konkurenci obstála. Emigrant z komunistického Československa zaujal svou tvorbou dokonce do té míry, že v roce 1963 již mohl reprezentovat mladé francouzské umělce na Mezinárodním bienále současného umění v Paříži. „České úřady mi vzaly občanství, Francouzi mi ho nabídli. A k tomu přidali příležitost, přátelství. To se nezapomíná.“ Mimochodem, jeho přáteli se postupně stali i Pablo Picasso a Max Ernst.
|
|
 | | Sedící žena, 1988, bronz, výška 34 cm
|
|
 | | Osmý den,1993, bronz,
výška 215 cm; právě tato socha je
symbolem občanského sdružení
Audabiac, které ji ve zmenšené
podobě každý rok udílí jako
cenu Paprsky humanity |
|
|
Cesta do svobody
Jak se ale mladý muž původem z Brtnice u Jihlavy vůbec dostal do jižní Francie? Psal se rok 1956, studoval v pátém ročníku pražské Akademie výtvarných umění, když se spolužáky Bedřichem Dlouhým a Theodorem Pištěkem objevili, že existuje jistá naděje, že by mohli na pár měsíců vyjet do Itálie. Itálie! Vidět na vlastní oči Michelangela, Leonarda da Vinciho! „Tak jsme si podali žádost na ministerstvo školství a čekali. Několik měsíců. Až odpověděli, že to není špatný nápad, ale nejsou peníze. Jenže mně tohle vysvětlení nestačilo. Vzpomněl jsem na někdejšího otcova spolupracovníka Aloise Hanzlíka. Kdysi ve 20. a 30. letech spolu v Itálii zakládali a vedli firmu s českým sklem. Otec toho časem nechal, ale pan Hanzlík zůstal. Co kdyby mi pomohl? V Čechách má sestru, mohl bych mu náklady splácet...“ Stačil jeden dopis, ze studijní cesty se stala soukromá cesta a ministerstvo kultury vydalo příslušné razítko. „Naskočil jsem na první vlak, ještě jsme nedojeli na italské hranice a už u nás doma byla policie. Prý jsem dostal povolení omylem. A ať se hned vrátím. Otec jen krčil rameny – a činil tak pokaždé, když ho v následujících měsících policisté navštívili. “
Ne, tehdy ještě neemigroval. Vázala ho odpovědnost za lidi, kteří se za něho úřadům zaručili, byl mezi nimi i jeho učitel, profesor Miroslav Holý. František nechtěl ohrozit jeho postavení na akademii nebo dokonce jeho soukromý život (stále se psala strašná padesátá léta!), navíc sám doufal, že další cesta na západ nebude už tak spletitá. Kromě touhy po vzdělání, po kontaktu s moderním uměleckým světem, měl k ní ještě jeden pádný důvod – Jaqueline. Půvabnou Francouzku, studentku italštiny a dějin umění, kterou na univerzitě v Perugii potkal hned v první dnech. „Doufali jsme, že i když musím odjet zpět do Prahy, brzy se uvidíme. Jacqueline mi chtěla poslat pozvání do Francie. Byli jsme naivní snílci. Hned na českých hranicích mi vzali pas – a pak mi začali líčit, co všechno jsem v té Itálii vyváděl: tančil jsem rock oll, chodil na americké filmy... Po celou dobu mě pečlivě sledovali. A když jsem se vrátil domů, spadla klec.“
Jacqueline za Frantou dvakrát přijela do Prahy. Aby tu zůstala? To úřady jednoznačně zamítly. A aby pochopila, že to není hra, při druhém pobytu ji státní bezpečnost podrobila tvrdému výslechu. „Pochopil jsem, že zbývá jen emigrace. Za dva měsíce jela pražská akademie do východního Berlína. Cestou do galerie jsem se od spolužáků odpojil a namířil jsem si to k hranicím do britského sektoru města. Přidal jsem se ke skupině dělníků, která tam jela pracovat. Bylo to hop, nebo trop. Ruská ruleta. Kdyby mne objevil někdo z východoněmeckých policajtů, skončil bych ve vězení.“ Štěstí stálo na jeho straně. Po pár měsících strávených v utečeneckém táboře mohl konečně odjet za Jacqueline do jihofrancouzské Nice.
|
|
 | | Jacqueline, 1965,
olej na plátně, 73 x 60 cm |
|
 | | Vrakoviště, 1992, akryl
na plátně, 200 x 200 cm |
|
|
Jak jsem nejel do Paříže
„Paříž je cíl, mekka. I když jí dnes zdatně konkuruje New York, Paříž je stále to místo, kam chce snad každý malíř dojít a porovnat svou práci s nejlepšími. Když jsem odjížděl za Jacqueline do Nice, když jsem si tam nechal vystavit nové doklady, když jsem hledal bydlení a práci, stále jsem myslel na Paříž. Jak to nakonec dopadlo? Nikdy jsem tam neodešel. A nelituju!“ Do Nice dorazil tehdy v jedné košili, kalhotách. Aby se uživil, samozřejmě si musel nejprve najít nějakou práci – manuální, jak jinak.
„Asi po dvou měsících za mnou přišli Jacquelinini rodiče s otázkou, jestli by nebylo lepší soustředit se na malování. Pracovat celý rok a pak zkusit výsledky svého snažení prosadit. A když to nepůjde, najít si něco jiného – třeba reklamní grafiku. Nabídli mi finanční pomoc a já s díky přijal. Po čtyřech měsících jsem poznal majitele jedné galerie v Nice, moje plátna se mu líbila, takže mi dal smlouvu na tři roky. Byl to skromný měsíční plat, nijak neomezující mou tvorbu. Byl jsem šťastný, že můžu pracovat. S podobnou štědrostí jsem se ve Francii setkával často.“
Přiznám se, že teď trochu nevěřím. Žila jsem jistý čas ve Francii a vím, jak těžké je se tam – jako cizinec – prosadit. Dovedu si představit, jak moc musel dřít, pracovat. Poslouchá moje námitky zase s jemným úsměvem. „Po třech letech jsem si myslel, že už na to stačím sám, odpoutal jsem se od galerie – a bylo to těžké. Občas jsem musel dělat zase něco jiného.“ Počítá: osm, možná devět let trvalo, než si mohl dovolit většinu svého času dát jenom malování. A až v roce 1970, kdy dostal nabídku vystavit celé své dosavadní dílo v Muzeu města Paříže, na něj také definitivně vsadil. Uzavřel se tehdy před okolím, před světem a dva roky maloval a maloval.
Dnes má za sebou 120 osobních výstav po celém světě, jeho obrazy jsou zastoupeny v soukromých i veřejných sbírkách včetně těch nejznámějších, jako je Centre de Pompidou v Paříži, Picassovo muzeum v Antibes či Guggenheimovo muzeum v New Yorku.
|
|
 | | Skladiště 58, 1993, akryl na plátně,
200 x 200 cm |
|
|
Být věrný sám sobě
„Od dob studií jej zajímala lidská figura... Člověk, jeho tělo, lidská hmota v konfrontaci s technikou a násilím, jež jsou průvodními znaky naší civilizace, se staly hlavním tématem bohaté, již padesátileté tvorby autora. Vynikající znalosti anatomie, kresby lidského těla a malířské dovednosti dovolují Frantovi vytvářet umělecká díla, jež nás svou expresivitou a sílou výrazu nutí zamýšlet se nad světem, v němž žijeme, nad absurditou neustálého plození násilí, které brání žít člověku plně…“
Čtu si v komentáři k jeho poslední velké výstavě, která se konala v říjnu 2009 na hradě Špilberk, dívám se na jeho sugestivní obrazy a malíř mi otázky snad odečítá ze rtů.
„Dával jsem si od počátku sakramentský pozor, abych zůstal věrný sám sobě. Svým představám a myšlenkám. Nezapomenu, jak mi první galeristé v dobrém radili: figura už se dneska nedělá, zkuste něco jiného. Jenže já chtěl dělat figury! Já chtěl malovat lidi! Pozorovat a zachytit člověka, to mě stále zajímá!“
|
|
Jeho obrazy jsou angažované. Ne, jinak se to nedá nazvat. Na svá plátna promítá lidské emoce i události, které je formují. Dlouho se vypořádával s tématem emigrace, o padesát let později ho zasáhlo a vepsalo se do jeho tvorby také 11. září 2001. Ne, to nejsou zrovna témata, která chtějí mít lidé každý den na očích, pověsit si je do salonu. „Samozřejmě byly doby, kdy jsem pochyboval. Kdo mi pomohl? Picasso! Žil a působil patnáct kilometrů od Vence, vlastně byl na dosah. Stačilo mi pár jeho výstav, abych si ujasnil, že se člověk ještě může malováním zajímat o člověka.“
Silnou oporou mu byli i další přátelé: Mark Chagall, Max Ernst a také třeba spisovatel Graham Greene, který bydlel v nedalekém Antibes a seznámil ho s díly Milana Kundery a Francise Bacona, jež jsou Frantovu vnímání velmi blízké. V Nadaci Maeght v Saint-Paul de Vence tvořil také po boku Antonia Tápiese, Joana Miró, Eduarda Chillidy, Jeana-Paula Riopella, Paula Rebeyrolla a dalších.
Tak jako v šedesátých a sedmdesátých letech dominovalo jeho obrazům téma střetu člověka s moderní technikou, v osmdesátých letech převládly africké motivy. Jak jinak, malíř citlivý na „lidská témata“ nemohl zůstat nezasažen, když se poprvé vydal se svou ženou Jacqueline do země jejích předků, do Alžíru.
Afrika. Afrika!
„Africký kontinent se mnou zalomcoval. Potkal jsem se tam poprvé s obnaženým člověkem v tom pravém slova smyslu. Ten člověk lpí na základních vazbách vůči nebi a půdě . Neruší ho všechny nástroje, které se nám snaží takzvaně pomáhat v komunikaci. On je nepotřebuje a přitom skvěle komunikuje se vším, co ho obklopuje!“
Teď mu oči září. Projel se svou ženou Tunisko, Alžír i Maroko, pobýval v Keni, v Nigérii, Senegalu, Gambii i Burkina Faso... Deset, dvanáct, možná dvacet dlouhodobých cest. „Začal jsem se dívat na člověka znovu, od počátku. Zajímalo mě jeho rameno, loket, koleno, jeho postoj, jeho pohyb, jeho základní poměr k přírodě. Afričané jsou velmi chudí, ale možná že jsou bohatší než my všichni tady v Evropě. V Africe jsem znovu začal věřit, že v člověku je něco, co by stálo za to opracovat. A stále si kladu otázku, jestli ten pokrok, o kterém mluvíme, je správná cesta.“
Otázky a odpovědi
Je večer. Stojíme u okna, díváme se na pražské střechy, na kopuli Obecního domu, na elegantní hotel Paříž. V tomhle podkrovním bytě na Starém Městě pražském malíř pobývá při svých návratech do Čech a na Moravu. Vrací se ale zřídka, pobude obvykle také jen pár dní. Takže jste dnes už Francouz? Otázka, která prostě musí padnout.
dívámPokrčí rameny. „To nevím, Ale vím, že mě ani nenapadne Francii opustit. Poskytla mi pomoc v práci i v soukromí. A má žena, děti a tři vnuci mi pomohli zapustit kořeny. Prožil jsem tam dvě třetiny svého života,“ usmívá se zase. „A není to vlastně jedno? Čech, nebo Francouz! Hlavní je splnit své poslání, najít si své místo ve společnosti.“
Dívám se zase na Frantova plátna. Ten zápas! Už víte, kdo je člověk? Kam směřuje? „Věřím v Boha, ale ještě víc v člověka. Snažím se mu rozumět – a nedaří se mi to. Jak je možné, že je schopen tolika úžasných věcí a současně má momenty, kdy úplně vykolejí a stane se z něho skoro zvíře, nebo možná ještě něco horšího. Tak si kladu otázky a současně je kladu tomu, kdo se před mým plátnem zastaví.“ Už vám někdo odpověděl? Pohlédne zpět na pražské střechy. „Neodpověděl. Anebo jen zčásti. A to mě právě asi tlačí k tomu, abych ještě pracoval. Snažil se. Usiloval. Vede mě touha rozdělit se o radost, o obavy a neslevit. Nevzdat se i té sebemenší části nabídnuté svobody. “
Povídali jsme si několik hodin. Nazítří ráno sedl do auta a odjel na jih. Ve Vence ho čeká Jacqueline. A spousta nezodpovězených otázek.
|
|
 | | Žena Tuaregů, 1990,
akryl na plátně, 150 x 150 cm |
|
 | | Odpočinek, 2004, akryl na plátně,
162 x 130 cm |
|
|
FRANTA
František Mertl (*1930)
|
|
| Absolvent Školy uměleckých řemesel v Brně a pražské Akademie výtvarných umění žije a tvoří od roku 1958 v jižní Francii v městečku Vence. Uspořádal dosud více než 120 osobních výstav, jeho díla jsou zastoupena v mnoha francouzských, českých a dalších evropských sbírkách – soukromých i veřejných. Koncem osmdesátých let zaznamenal Franta úspěch v New Yorku. Ředitel Guggenheimova muzea Thomas Messer, Charlotta Kotíková z Brooklynského muzea, kritici Dore Ashton a Robert Pincus-Witten věnovali jeho dílu studie v odborném tisku a v katalozích. U nás naposledy vystavoval v říjnu na brněnském Špilberku.
|
|
|
Foto a repro: © Jacques Renoir a © archiv Franty
|
|
|
|
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
