|
reklama
| Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.: Rád vidím výsledek hned |
|
Libuše Koubská |
| SANQUIS č.71/2009, str. 72 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Když v roce 1996 odstranil zhoubný plicní nádor prezidentovi Václavu Havlovi, dostal se prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. do centra veřejné pozornosti. Noviny psaly zevrubně i o tom, co snídá, že jezdí do práce na kole, že si jako dítě přál stát se řidičem trolejbusu, protože se mu líbila přímočarost, s níž trolejbusy jezdí. A že chirurgii, na rozdíl od interny či psychiatrie, považuje také za přímočarou, bez zatáček.
|
|
|
Kdy jste se rozhodl při studiu medicíny pro chirurgii?
Už na začátku. Já mám rád exaktní práci. A rád vidím hned výsledek. Někdy špatný, někdy dobrý. Ale takové to celoživotní léčení, kdy schizofrenika léčíte a léčíte, to pro mě není. Jako medik jsem se hodně zajímal o anatomii, od třetího ročníku jsem si přivydělával jako demonstrátor, poté jako asistent v Anatomickém ústavu a současně jsem se chodil učit chirurgii do pražské Nemocnice Na Františku. Anatomie je pro chirurga dobrý základ.
Právě si připomínáme dvacáté výročí změny režimu u nás. Je to příležitost k bilancování. Pokud jde o české zdravotnictví, jak se za uplynulých dvacet let změnilo?
Minulý týden ředitelství motolské nemocnice vyhlásilo, že musíme určit ambulantní dobu, požádal jsem tedy vrchní sestru, aby napsala, od kdy do kdy to bude. A ona svoje oznámení začala oslovením Vážení klienti! Řekl jsem jí: „Paní vrchní, nevím, jestli to máme někde nařízené, ale pro mě to jsou pořád pacienti. Přepište to, prosím.“ Největší změnou, která podle mého názoru nastala ve zdravotnictví po revoluci v roce 1989, je proměna pacienta v klienta. Samozřejmě nastalo tisíce změn, vyvíjejí se nové léky, přístroje, ale to neberu jako přelomové. Jako přelomové chápu to, že pacient se stal zdrojem peněz. Víte, já jsem z generace lékařů, která nevnímala pacienta jako klienta! Jestli je to dobře nebo ne, netroufám si říct. Ale rozhodně si myslím, že české zdravotnictví by mělo jasně deklarovat, na co má pojištěnec nárok a co je nadstavba, ona část zdravotní péče, kterou nejsme schopni z balíku, jejž pojišťovny vyberou, uhradit. Český občan si zvykl na dva komunistické slogany: „lid má právo na zdraví“ a „veškerá zdravotní péče je bezplatná“. Obojí je hloupost.
Jak tedy postupovat?
Ani ve Spojených státech, které dávají čtrnáct až šestnáct procent hrubého domácího produktu na zdravotnictví, nebo v evropských zemích, kde je to zhruba osm procent, ani tam není pro všechny na všechno. Jednou je třeba říct lidem, na co pojišťovny mají a na co ne. Zatím si tu hrajeme jakousi hru, že všechno je kryté z pojišťovacích peněz. O letošních prázdninách jsem jezdil pár dní na kole v Rakousku kolem Dunaje, mluvil jsem s místními i na tohle téma. Tam se s osmdesátiletým člověkem nikdo moc „nemaže“. Má bolesti v kyčli? Dostane proti ní tablety. Ani oni nemají tolik peněz, aby každému mohli nahradit nemocný kloub. Ale samozřejmě vysoké procento Rakušanů má privátní připojištění.
|
|
V interview pro BBC jste před časem řekl, že byste do budoucna stál o to, aby se u nás prováděly operace odstraňující plicní hypertenzi. Už se to děje?
Už jsme odoperovali první pacientku. Plicní hypertenze je závažné onemocnění, které končí fatálně; transplantace je poslední možností, jíž předchází dlouhá léčba konzervativní. K transplantaci plic se přistupuje – jako ke všem ostatním transplantacím – až poté, co byly vyčerpány veškeré ostatní léčebné možnosti. Pro lékaře je důležité, aby odhadl správnou dobu. Nemůže transplantaci nabídnout ještě relativně zdravému člověku, protože je to riskantní záležitost. Každý organismus se snaží vyloučit cizorodý orgán, je třeba tedy potlačit imunitu, obranyschopnost, potlačit to, aby nedošlo k obraně a vyloučení transplantovaného orgánu.
Tím ale zároveň potlačíte imunitu dotyčného proti infekcím.
Jistě, navíc plíce jsou jediným orgánem, jehož prostřednictvím jste s každým nádechem v kontaktu s vnějším prostředím včetně infekcí, které v něm plují. Na rozdíl od jater, ledvin, srdce, jež jsou v těle schovány. Nemocní jsou tedy ohroženi bezprostředněji. Tohle lékař musí zvážit: odhadnout čas, kdy to ještě nedělat, protože riziko převažuje nad ziskem, nemocný má ještě šanci na řadu let života. A kdy to už nedělat, protože dotyčnému zbývá jen několik týdnů, maximálně pár měsíců. Správnému načasování se říká transplantační okno a vy se musíte do toho okna trefit. Nevybrat ty, kteří jsou ještě nahoře na kopci, ani ty, kteří už jsou dole pod ním. Nýbrž ty, kteří z kopce jedou. To je nejtěžší z celé transplantologie. Problém je v tom, že transplantace pro pacienta vytváří vlastně jinou nemoc. Zbavíte ho sice té první, ale on vzhledem k zásahu do imunity zůstane do konce života v nepřirozeném stavu. Ovšem tohle je individuální, někteří lidé mají komplikace, někteří ne. Což ale není otázka chirurgické techniky, ta už je všeobecně dobře nacvičená.
Kolik lidí u nás v současné době průměrně čeká na transplantaci?
Zhruba třicet čtyřicet. Pořád je víc čekatelů než vhodných orgánů. Ostatně na celém světě umírá velké procento lidí, kteří byli na čekací listině, ale nedočkali se. Orgánů je jednak málo, jednak pro konkrétního pacienta je potřeba určitá odpovídající velikost, adekvátní krevní skupina.
|
|
Existuje nějaká mezinárodní spolupráce plicních chirurgů? A podílí se na ní Česká republika?
Před časem, pár let po listopadu 1989, jsem byl přítomen tomu, že Česká republika měla do takovéto spolupráce vstoupit, konkrétně do evropské organizace Eurotransplant. V Karolinu už byla připravena sláva, chlebíčky a víno, když tu se dostavil náměstek ministra zdravotnictví, který oznámil, že se všechno ruší. Důvody neznám. Výhodou takové mezinárodní spolupráce je především to, že v případě urgentní potřeby máte větší možnost získat příslušný orgán, než když je to jen v rámci deseti milionů obyvatel naší republiky.
Řekl jste, že technika hrudní chirurgie je u nás už dobře nacvičená. Kde jste získávali zkušenosti, od koho jste se učili?
Od Rakušanů. Vídeň má největší plicní transplantační program v celé Evropě. Nejvyšší počet transplantovaných ročně. Je to i tím, že mají dárce rovněž z Maďarska a ze Slovenska. Dva roky jsme jezdili do Vídně k profesoru Walteru Klepetkovi. Byly to pionýrské doby; večer zavolali z Vídně – většina transplantací se dělá v noci, přes den se všechno připraví a v noci pak se provádí vlastní operace – tak jsme sedli do vlastního auta a honem jeli. Z první stovky transplantací, co jsme provedli, proběhlo nanejvýš osm ve dne, jinak všechny v noci. Ve Vídni jsme tedy asistovali, učili se, a pak zas rychle do auta a ráno jsme normálně pracovali v nemocnici.
Jak vypadaly vlastní české začátky?
Než se dostane do povědomí všech plicních lékařů v celé republice nová metoda, nějakou dobu to trvá. Rakouští kolegové nám vyprávěli, že nejdřív také jenom objížděli, přesvědčovali, přednášeli, prostě snažili se plicní lékaře všemožně zainteresovat. Ze začátku jsme měli velmi málo pacientů, protože se o nás nevědělo. Nebo nám zase posílali pacienty, u nichž bylo předem jasné, že to nepůjde; třeba osmdesátiletou babičku, které řekli, běžte za Pafkem, on vám vymění plíce… Tehdy jsme naráželi na etické problémy, pacient k vám přijde jako k poslední instanci a vy mu sdělíte, že už žádná naděje není. Někdy jsem to vnímal jako malou informovanost lékařů, někdy se mi zdálo, že se jednoduše zbavili odpovědnosti.
A jaké jsou současné trendy?
Dnes už máme oněch pětatřicet, čtyřicet pacientů, zatímco tenkrát jich bylo několik. Druhá věc je, že se zvýšil počet dárců, respektive – jako každý, když začíná – jsme dřív vybírali pokud možno optimální plíce. Nyní sáhneme i po méně optimálních. Takhle vypadá trend, jehož součástí je i to, že se ve Fakultní nemocnici v Motole vycvičili odborníci. Transplantace není pouze operace, to si jen tak lidé představují, když vidí v seriálu, jak přijde chirurg v roušce a vykoná velké dílo. Na každé transplantaci se podílí kolem třiceti lidí včetně řidičů sanitek, kteří musejí jet hodně rychle, aby přivezli příslušný orgán. Na jedné straně musejí být připraveni dárci, na druhé příjemci. Ta souhra se za dvanáct let už nacvičila, všichni vědí, co mají dělat.
České prostředí je pořád velice benevolentní ke kouření. Vy se s jeho smrtícími následky setkáváte celý život. Čím si tu nebezpečnou shovívavost vysvětlujete?
Poslancům v parlamentu při debatě o zákazu kouření v restauracích jsem řekl: buď nevěříte, že kouření škodí, nebo jste zainteresováni tabákovým průmyslem. Žádná třetí varianta neexistuje. Všude v Evropě už to pochopili, přijali legislativní opatření, jen u nás z toho udělali naprostý paskvil. Přitom už půl století je jednoznačně prokázán vztah mezi kouřením a plicními onemocněními. Většinu práce hrudních chirurgů tvoří operace plicní rakoviny. Když slyším stupidní argumentaci, že restauratér je podnikatel a nikdo mu nemá co mluvit do toho, jak si vede, může mě čert vzít. Jednak tam přichází veřejnost a také, i když restaurace podnikateli patří a sídlí v jeho domě, stejně mu tam přichází hygienická kontrola zkontrolovat lednici a kuchyň. Taková svoboda bez hranic přece neexistuje. Kromě toho v české populaci kouří jen 28 procent lidí, proč by se jim mělo ustupovat? Nade vším jsou zkrátka zisky tabákového průmyslu. Postavte se někdy ráno před základní školu…
Kdy vy jste si to zkusil poprvé?
Asi ve čtrnácti s kamarádem ve sklepě. Ale nechutnalo nám to.
Zmínil jste se, že byste chtěl příští rok s prací skončit.
Jako přednosta určitě. Bude mi sedmdesát a myslím, že už jsem se napracoval dost. Chirurgie není práce na osm hodin, já jsem si moc života neužil. Málo jsem četl, když jsem cestoval, tak spíš po kongresech. Prostě neustále jsem uháněl v profesním tunelu. Přitom život by měl být víc než jen jízda tunelem.
Máte dost korunních princů a princezen?
Určitě. I když s těmi princeznami je to složitější. V České chirurgické společnosti je pouze třináct procent žen. Není tu jediná primářka chirurgie, přitom máme v České republice 180 chirurgických lůžkových zařízení. Ani v jednom z nich nestojí v čele žena. To jsou fakta. Asi ten obor ženy opravdu nevyhledávají. Ale když už tu je těch třináct procent, očekával bych, že každý desátý primář bude žena. Z toho pro mě plyne, že se ženy nechtějí pouštět do konfliktů, rozhodovacích stresů. Rády udělají určitou práci, když je někdo vede: tady udělej tohle, toto odoperuj… Ženy jsou opatrnější od přírody, má to tak být. A v naší profesi se to ukazuje v číslech.
Ani jedna z vašich tří dcer se nedala na lékařskou dráhu.
Zřejmě když u mě viděly, co práce lékaře obnáší, co všechno je jí třeba obětovat, daly se jiným směrem. Dvě vystudovaly dějiny umění a jedna němčinu. Ale jsem vzdálen tomu glorifikovat medicínu. Nejdřív se učíte řemeslo, když ho zvládnete, začnete uvažovat o etice, o mezilidských vztazích. To povolání vás pohltí.
|
|
|
|
Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. (*1940)
Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze, celý život působí v oboru hrudní a břišní chirurgie. Od roku 1992 dodnes stojí v čele III.chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerziy Karlovy a Fakultní nemocnice v Praze – Motole. V motolské nemocnici vytvořil špičkové pracoviště pro transplantace plic odpovídající evropskému standardu.
|
|
|
|
|
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
