Leč všichni vy, jichž srdce pýchou ztvrdla, jež opíjí dne oslava, poslyšte výkřik z básníkova hrdla: Boj teprve nám nastává!
Boj se sebou, se všemi zlými pudy, se sobectvím, jež vede v sráz. Nezapomeňte na svých otců bludy, nezapomeňte běsů v nás!
Vichřici strašnou slyším ještě skučet. Chraň, čehos nabyl, vlastní říš. Čas není, bratři, připravovat účet, jejž rodné zemi předložíš!
Ne na svůj zájem, ale na budoucnost hleď v moři krve prolité, A nebude-li v srdci čistá vroucnost, jak uhájíme dobyté?
Kokardy, jásot, na praporu prapor. Srdce se ažaž rozletí. Jak je to krásné překonati zápor a býti, vésti, stavěti.
Leč všichni vy, jichž srdce náhle ztvrdla, jež opíjí dne oslava, poslyšte výkřik z básníkova hrdla: Boj teprve nám nastává!
Píseň noci 29. října, tak nazval Viktor Dyk před více než devadesáti lety svou báseň. Myslím, že ani dnes, dvacet roků po listopadové revoluci, nemusím nic dodávat...
Irena Jirků, šéfredaktorka
|