|
reklama
| Vítejte v labyrintu! |
|
Jefim Fištejn |
| SANQUIS č.45/2006, str. 38 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Jan Amos Komenský je vskutku postavou pohraniční. Nejen proto, že překonával hranice států a jistě i času, nýbrž také proto, že musel překonávat neviditelné rozhraní mezi rozlišnými pohledy na svět, dnes bychom je nazvali různými kulturními paradigmaty.
|
|
Vyrůstal z renesance do baroka. Zoufalství, které po porážce na Bílé hoře prožíval nejen on, vedlo Komenského k poznání nutnosti zohlednit a pochopit stav světa. Volil osvědčený literární žánr pomyslného putování. Na pouti je nejtěžší překonat samotné útrapy cesty, podrobit si prostor. Leč pohraniční situace, jak známo, dávají poutníkovi netušenou sílu.
V klasické definici se renesance vyznačuje tím, že aktivně zkoumá okolní vesmír, zatímco baroko prozkoumává knihovny. Meditace barokního člověka jsou věnovány knihám. V době Jana Amose Komenského z toho plynul rozdíl mezi dvěma pojetími moudrosti. Na jedné straně šlo o zkoumání vnějšího světa prostřednictvím smyslových vjemů - oproti tomu stála zcela jiná cesta: sestup do vlastního nitra, představa, že pravá moudrost vzniká v důsledku soustředěné kontemplace, že je třeba dát výhost světu, který vyhošťuje nás. Labyrint těží z obou zdrojů.
Svou touhou po pokroku, po objevování neznámých dálav, svým nadšením ze zakulacenosti, a tudíž poznatelnosti země, pokoperníkovská renesance v lecčems připomínala dobu námi nedávno prožitou, začátky globalizační éry. Také tehdy se dalo propadnout iluzi, že člověk je schopen jediným všezahrnujícím pohledem pojmout jakoby v miniatuře vztahy mezi všemi existujícími věcmi. Pátá kapitola Labyrintu nese název „Poutník se z výsoka na svět dívá“. Poutník je odveden svým průvodcem Všudybudem na jakousi rozhlednu či věž, odkud shlíží dolů na „město jakési, na pohledění pěkné a stkvělé... okrouhle vystavené“: „...tu máš, poutníče, milý ten svět, na nějžs se podívati žádostiv byl.“ Pro celé dílo Komenského je neodmyslitelná renesanční encyklopedická touha uvidět a porozumět, pochopit a zmocnit se daného jevu. Dobové přesvědčení o tom, že dokonalé pochopení je možné, má-li člověk sdostatek informací a zkušeností, vlastně vyvádí Poutníka na poznávací cestu: „...až natrápě a navrtě se dosti sám sobě, na toto jsem přišel, abych nejdříve všecky lidské věci, co jich pod sluncem jest, prohlédl, a teprve jedno s druhým rozumně srovnávaje, jistý sobě stav vyvolil...“ Celý Komenského text je uspořádán jako sbírka artefaktů, jež s takovou oblibou zakládali tehdejší panovníci, jako kunstkamera plná zrůd, netvorů, kromobyčejných lidských typů - v bláhovém přesvědčení, že poznání extrémů umožní nalezení jakési středové pravdy. Encyklopedické úsilí renesanční doby bylo spojeno s myšlenkou mikrokosmu, s vírou v to, že svět lze zvládnout jeho modelováním v miniatuře. Představa člověka jakožto „malého světa“ byla všeobecná. Předpokládalo se, že lidské tělo i duše v sobě obsahují analogie k celému vesmíru uspořádanému stejně proporčně. Takovým mikrokosmem zastupujícím celý kulatý svět je Komenským „okrouhle vystavené“ město nabídnuté Poutníkovi k poznání. Labyrint světa není faktickým cestopisem, je alegorií, což není nic jiného než literární mikrokosmos, duše v něm také hledá Boha, ale na úrovni mikrodějů a mikrojevů.
Renesance v Evropě byla přechodem mezi středověkem a dobou osvícenství. Jako ostatní současníci chtěl Komenský věřit v lidský rozum, ve kterém spatřoval zrcadlo (latinsky spekulum - proto dostává Poutník příkaz „spekulare“ - zpytuj nebo také zrcadli!). Jenže zatímco takový Francis Bacon odraz univerzálního světa zrcadlem své mysli přijímá vysloveně radostně, Komenský je již jednou nohou v baroku: ví, že „poznání rozmnožuje smutek“. Převratné vědecké objevy přijímá zdrženlivě a nevidí v nich důvod hned upadat v jásot. „Poutník stav učených prohlédá“ - jmenuje se desátá kapitola Labyrintu, a víme, že stav učených prohlédl i Jan Amos Komenský. Nadšení z poznání nikdy není patetické, je vždy podmalováno autorovým melancholickým úsměvem. Stav mysli stejně tak jako stav světa, lidský řád a boží úradek jsou podvráceny chaosem. Renesanční vlna se roztříští o skalisko baroka a Poutník, když už byl spatřil všechny lidské věci a skutky, co jich pod sluncem jest, dochází nakonec k poznání, že „všecko jest marnost a trápení ducha“. Tento verš z Kazatele 1.14 je i motem celé knihy.
Ráj srdce, který by měl Labyrint světa vyvažovat, je v ryze etymologickém smyslu utopie, pod sluncem není žádné takové místo. Proto zatímco v Labyrintu světa panuje „kolotání a lopotování“, v Ráji srdce je podezřele klidno a strnulo. Labyrint se hemží pohybovými slovesy, která posilují dojem zmatku, v Ráji není prostor a není čas. Neznamená to, že by Poutník náhle prohlédl z marnivého mámení do jasnozřivého vnitřního ladu - všimněme si, že Kristus v Ráji srdce nesejme s Poutníkových očí matoucí brýle, nýbrž nahradí je brýlemi novými. I tento bolestivý návrat ze „zbytečné“ cesty světem je vlastně jen další marností a zklamáním.
Komenský samozřejmě neznal odpovědi na otázky, na které neumíme odpovědět ani my po všech těch stoletích. Lidský život sám je problémem, ne řešením. Naše doba je v mnoha ohledech podobná době vzniku Labyrintu. Příliš mnoho očekávání každou chvíli může vyústit v pocit marnosti. Moderní technologie brzy umožní skutečně obhlédnout celý svět v jedné vteřině a z jednoho místa. Avšak heslo průmyslového cestování „přišel, viděl, vyfotil“ si se zmatečností světa neporadí. Číst Komenského dnes patří ke strategii přežití.
|
|
|
|
obsah čísla 45 |
 |
ročník 2006 |
|
témata |
|
|
