Právo je protivná disciplína. Vloudí se naprosto do všeho a osobě v tomto oboru vzdělané, lépe řečeno tímto oborem postižené, nedovolí rozvinout fantazii směrem, jenž se ubírá mimo právní řád. Tedy nikoli ve všech oblastech lidského pinožení, ale tam, kde právo jednou prošlo, nezbývá ubohému právníkovi, než vzít na vědomí, že jej už ze svých spárů nepustí. Jaké možnosti dává takovému filozofovi, malíři, staviteli nebo i nedej bože politikovi zcela obyčejný, zanedbatelný, popravdě nudný pojem, nu například vlastnictví. Všichni ostatní nad ním buď mávnou rukou či naopak popustí uzdu fantazii a udělají z něj pohádkovou bytost, lhostejno zda pozitivního anebo negativního vyznění, leč pro okounějící „veřejnost“ dostatečně zajímavou.
Ne tak právník, ostatně lhostejno zda pohlaví něžně ženského či mužně směšného. Jeho přirozenosti nezbude než konstatovat, že ochrana vlastnictví je základním lidským právem. Zároveň nejčastěji porušovaným právem. Dokonce právem, jež přináší nejvíce bezpráví. Ty tam jsou doby páně Homéra, kdy válečné konflikty vznikaly kvůlivá krásné Heleně a nezodpovědně zamilovanému Paridovi. Dnes i ten nejhonosněji proklamovaný projev víry v toho skutečně správného jediného Boha, jenž stojí na začátku prvního výstřelu, útoku, války, není o ničem jiném, než o moci, tedy přinejmenším o nároku na vlastnictví.
Co může ubohý právník na tomto poli lidstvu sdělit? Především to, že pojem vlastnictví, tolik chráněný a tolikrát porušovaný, není ani trochu vyjasněný, byť již od starých Římanů se nám dostalo spousty průzračných definic tohoto vztahu člověka k věci, ale i k živé bytosti. Evropský soud pro lidská práva (ten pověstný Štrasburk) byl zřízen již před mnoha lety jako zcela poslední garant ochrany úplně nejzákladnějších lidských práv. V současné době však sílí hlasy, aby ochrana vlastnictví byla z palety tohoto ochranářského soudu vypuštěna. Důvod je prostý, těch porušení již je tolik, že se nedá zvládnout vše odpovědně posoudit. Je to pochopitelné v dobách, kdy nás zahlcují statě a knihy o ochraně duševního vlastnictví a kdy předmětem poptávky a prodeje se stává vzdušný prostor nad pozemkem a budovou na něm postavenou. A do toho ta krize! Je hypoteční vlastník skutečným vlastníkem? Kým je z hlediska zcela prosté morálky poskytovatel sporných hypotečních úvěrů, jenž dnes za babku skupuje ony zastavené a nesplácené byty a domy? Budiž právníkovi přičteno ku cti. I on si je vědom, že láska se koupit nedá, a tento fakt zůstává jedinou konstantou v jinak zcela zmateném světě.