|
reklama
| Zapomenutá Jemčina |
|
Jan Andreska |
| SANQUIS č.69/2009, str. 112 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Mlhavé podzimní ráno, hlasitý štěkot lovecké smečky, k tomu hlahol lesních rohů a dusot kopyt. Kulisy příběhu, který se sice odehrával před dvěma sty lety, ale se kterým se v různých reliktních podobách můžeme potkat dodnes. Ať už bloudíme jako turisté jemčinskými lesy, nebo když míjíme Jemčinu jako vodáci krátce pod soutokem Nové řeky a Nežárky.
|
|
Parforsní hony neboli jezdecké štvanice, zejména na jelena, se v české myslivosti objevily už za Přemyslovců. Vedle loveckého potěšení poskytovaly štvanice panovníkově družině něco o hodně důležitějšího, a to náležitou jezdeckou formu, potřebnou v potenciálním boji. Lovecké revíry Křivoklátska sloužily jako prostor pro jezdecké štvanice Přemyslovců i Lucemburků. Samotné slovo parforsní je původem francouzské a znamená v doslovném překladu silou nebo násilím. Zároveň naznačuje původ novověké podoby loveckých štvanic, které se v barokních časech z Francie rozšířily do Německa a Rakouska, a tedy i do českých zemí. Zřejmě nejvýznamnějším místem, kde se tyto lovecké kratochvíle odehrávaly, se stalo panství Jindřichův Hradec a přilehlý revír Jemčina.
|
|
 | | Jemčinský jez dal zámku jméno: první propusti tohoto typu u nás stavěli Němci, odtud pojmenování němčina, později jemčina |
|
|
Jan Rudolf Černín
O takovém využití svých lesů rozhodl Jan Rudolf – hrabě Černín, velký muž své epochy, který se narodil 8. 6. 1757 ve Vídni. Záhy osiřel, ve čtyřech měsících přišel o matku. Správy rodinných panství a souvisejícího hospodářství se ujal roku 1781, ve svých 24 letech, a vzorně o ni dbal. Roku 1781 se hrabě oženil s Marií Terezií, dcerou hraběte Schönborna.
Zájmy Jana Rudolfa byly kulturní a pestré. Vzděláním byl právník, povoláním státní úředník, a dlouhodobě a věrně sloužil habsburskému soustátí. Vzdělání si doplňoval systematickým cestováním po Evropě. Podstatným rysem jeho osobnosti byl silný vztah k umění. Během studií práv v Solnohradu získal poučený vztah k hudbě. Podotkněme, že v době jeho solnohradského pobytu tam vrcholila kariéra Leopolda Mozarta. Posléze snad studoval u Michaela Haydena, některé prameny předpokládají i studia u Leopolda Mozarta. V Solnohradu také vystudoval hru na housle.
|
|
 | | Štvanice začínaly za mlžných říjnových rán |
|
 | | Starý rybník Velká Holná se také stal součástí obory, ostrůvek v něm obdržel jméno Naxos právě v době štvanic |
|
|
Další velkou láskou Jana Rudolfa bylo divadlo. V pozdějším věku se věnoval divadlu ve Vídni: ve funkci zástupce 1. hofmistra (1828–34) spravoval dvorní sbírky a dvorní divadla, zvláštní rozkvět zaznamenal pod jeho vedením Burgtheater. Proslul i jako sběratel, založil vlastní mědiryteckou a obrazovou sbírku, která je dnes deponována v Solnohradě. Zabýval se aplikovanou zahradní architekturou, jeho dílem byl zámecký park na Krásném Dvoře, zřejmě první anglický park v Čechách. Při pobytu v monarchii svou pozornost dělil mezi Vídeň a Prahu. Proto za jeho časů nabyl v černínském dominiu na významu právě Jindřichův Hradec, který ležel na tehdy nejdůležitější spojnici Vídně a Prahy.
O vzniku honů
Roku 1789 dospěl Černín k rozhodnutí provozovat na Jemčině parforsní hony, tak jak je zřejmě poznal na cestách mimo území monarchie. Volba tedy padla na nejnákladnější a nejokázalejší možnou formu myslivosti. Nahlédneme-li na jeho rozhodnutí očima rakouského šlechtice roku 1789, mohlo jít i o formu vzdoru proti císaři a jeho nepřátelskému postoji k lovu a myslivosti. Přípravy byly důkladné a dobrými pomocníky byli hraběti jeho lesníci. V černínských službách dlouhodobě působil rod jindřichohradeckých lesníků Wachtelů. Přípravu obory a posléze honů řídil Jan Jiří Wachtel.
Příprava obory spočívala v upravení hranic pozemků, vytýčení a stavbě plotu a hlavně v přípravě sítě cest a průseků, které umožňovaly orientaci i komunikaci při štvanicích. Do obory byl zahrnut i rybník Holná a malé jezuitské rybníky na Hatínském potoce. Celková plocha obory nakonec činila 7575 katastrálních jiter. Sedmnáct významných míst, zpravidla křížení cest, bylo pojmenováno a v mapě označeno jako rendez-vous, čili dostaveníčka – místa, kde se lovci scházeli a štvanice začínaly.
|
|
 | | Ruiny Vlašského pavilonu v oboře, který popisoval i Jirásek. |
|
 | | Interiér kaple svatého Jana Nepomuckého, který je součástí zámeckého objektu. |
|
|
Koželuhovy jemčinské fanfáry
Nahlédneme-li podrobněji na Janem Rudolfem určenou organizaci vlastních jemčinských štvanic, šlo vlastně o gigantické divadlo, odehrávající se v předem parkově upravené krajině, doplněné o loveckou hudbu. Hudební součást černínských honů byla a je velmi podstatná a vlastně ne zcela doceněná. Hrabě zde tuto svoji zálibu mohl uplatnit šťastnou shodou okolností. Po smrti Josefa II. nastoupil na trůn jeho bratr Leopold a byl v září 1791 v Praze korunován. Na tuto korunovaci byly objednány u renomovaných vídeňských skladatelů W. A. Mozarta a Leopolda Koželuha korunovační skladby. Po korunovaci následovala lovecká sezona na Jemčině, kam byl pozván i Leopold Koželuh. Ten na hostitelovo přání složil zřejmě přímo na Jemčině kolekci fanfár, které se následně staly ozdobou české hudební literatury. Zvláštní postavení mezi fanfárami zaujímají dvě: půvabná Tereziánská, určená pro uvítání hraběnky Terezie Černínové, kterou však temperamentem zastiňuje fanfára Wachtlova k uvítání ředitele honů, lovčího Jana Jiřího Wachtela. Autor využil původního německého významu jména (Wachtel = křepelka) a melodii doslova utkal z křepelčího volání „pět peněz“. Takový hudební anagram nemá obdobu ve své době ani dnes.
Za dobu trvání štvanic, tedy v letech 1791–1821, bylo při štvanicích uloveno 293 jelenů. V červenci 1822 ale poničila větrná bouře lesy v oboře i oborní ploty do té míry, že se Jan Rudolf Černín rozhodl štvanice zrušit. Zámek tak byl zbaven hlavního důvodu své existence a jeho význam klesl. Přesto ale zůstal využíván jako přírodní a lovecké zázemí jindřichohradeckého zámku a panství. Zároveň se stal i oblíbeným cílem výletů.
|
|
 | | Zelená barva fasády je pro Jemčinu typická. |
|
|
Jiří Wachtel a Alois Jirásek
Syn J. J. Wachtela Jiří František zpracoval zámeckou pamětní knihu a archiv popisů štvanic do memoárů, které vyšly roku 1875 pod názvem Memoiren des gräflich Czernin’schen Schlosses Gestütthof, nächst Neuhaus. Česky kniha nikdy nevyšla. Neškodí ale podotknout, že se vlastně stala nedobrovolně předlohou jedné z povídek Aloise Jiráska. Když se v cimrmanovské divadelní hře Hospoda na mýtince žertovalo na téma Jiráskových knih „psaných školním a tedy prokazatelně kradeným inkoustem“, netušili autoři, jak blízko pravdy jsou. V našem případě jde spíše o kleptomanii literární. Jirásek totiž Wachtelovy memoáry de facto přeložil, některé věty ponechal prakticky beze změn, doplnil poněkud mělkým příběhem a publikoval jako Zahořanský hon. Zahořany jsou časté toponymum, na mapě Čech jsou k nalezení osmery. Jiráskovské Zahořany jsou ale jednoznačně situovány na Jemčinu.
|
|
 | | Dlouhé a přehledné aleje byly pro sledování jelenů při lovu nepostradatelné. |
|
 | | Pamětní deska Jiřího Františka Wachtela, autora memoárů |
|
|
Současný majitel Jemčiny objekt postupně opravuje a turisté jsou zde vítáni. Zámek poskytuje jak ubytování, tak možnost návštěvy expozice věnované dějinám zámku a parforsních honů. Vždycky, když se na podzim vypravím do bývalých oborních lesů, představuji si štěkot láje, dusot koní a zvuk loveckých fanfár. Tyto časy ovšem minuly. Zůstaly lesy, zámek a Koželuhova hudba, kterou málokdo zná. Jen šum řeky padající přes hranu blízkého jezu je stejný jako za časů šlechtické barokní myslivosti.
|
|
|
|
|
obsah čísla 69 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
