Dítě
Dítě s uchem na koleji
naslouchá vlaku...
Ztraceno všudypřítomnou hudbou
dbá věru málo,
zda vlak přijíždí, nebo se vzdaluje...
To jenom ty jsi stále někoho čekal,
stále se s někým loučil,
až ses nalezl a nejsi nikde už...

Vladimír Holan byl démon. Jeho zaumným veršům rozuměl málokdo, ale četl je každý. Fascinoval slovem vyvolávajícím řetězení představ, gejzír pocitů, zasuté vzpomínky, barevný vějíř rozblázněné obraznosti. Byl nejčastějším básnickým vzorem naivních napodobitelů i profesionálních epigonů. Uštknul, alespoň načas, mou generaci. Vladimír Holan žil bohatým životem básníka a nešťastným životem člověka. Po smrti své postižené dcery se uzavřel před světem v domě na Kampě a s vnějším prostředím komunikoval prostřednictvím svého přítele a editora svého díla Vladimíra Justla. Nebylo by Vladimíra Holana, nebýt lidské a pracovní obětavosti Vladimíra Justla. Navštěvoval jsem tehdy poetickou vinárnu Viola, kterou Vladimír Justl mnoho let umělecky utvářel, a zde jsem se prostřednictvím jejího šéfa seznámil i s Holanovou poezií. Justl mi tehdy opravoval každou zaslanou básničku, radil, povzbuzoval, pomáhal. A nebyl jsem sám. Vladimír Justl nenechal bez odpovědi žádný ze stovek dopisů přicházejících na jeho adresu. Dnes to zní jako pohádka.
Jednou mi Vladimír vypravoval, jak se Holan uvolil přijít na jeho narozeniny, což vyžadovalo opustit ten zarostlý dům na Malé Straně a přejít přes Karlův most těch několik kroků. Když se po půlnoci vraceli, básník, který léta neopustil stěny svého pokoje, v parku u řeky prohlásil: „Už mě ta příroda sere.“
Vladimír Holan, když mu vyšla nová sbírka, dával první výtisk vždy své ženě. Po básníkově smrti byla v kredenci jejich kuchyně nalezena většina svazků géniova díla. Knihy nebyly prokazatelně nikdy otevřeny.