Promiňte, ale zní mi to všechno trochu archaicky, natož pak dvacetiletým. Nad pojmy, jako je státotvornost, rovnou mávnou rukou. Za domov mají Evropu, svět...
A já si myslím, že nedělají dobře. Odejít do světa není zločin, ale i tady je přece stále hodně práce, která se musí udělat. Východiskem není od ní utéct. Byl bych vděčný, kdyby to lidi chápali.

Řada z nich si dovede spočítat, kde se budou mít lépe. Jsou to jenom lidi.
Ne, ne, ne! To nemá s blahobytem co dělat! Je spousta zemí, které jsou srovnatelné velikostí, zdaleka nedosáhly naší ekonomické úrovně, ale lidé tam pociťovali vždy odpovědnost ke státu. V minulosti i dnes. Blahobyt kazí charakter. První američtí podnikatelé a politici hrabali, hrabali, až na to zašli. Až druhé, třetí generace se dokázaly od tohoto nutkání oprostit. A pak začala Amerika prosperovat. Všichni Američané.

Jenže z Čech neodcházejí jen ti, co chtějí rychle zbohatnout. Odjíždějí třeba vědci. Chtějí pracovat v adekvátních podmínkách a...
... to mě také štve! Když si uvědomíme, jak byla česká věda svého času na výši! Chci najít cesty, jak pro vědu získat peníze. Osobně si myslím, že tady ty peníze jsou, jen se utápějí v složitých byrokratických systémech. Buď tohle dáme do pořádku, pak máme šanci být prosperující zemí. Anebo se nám to nepodaří a budeme jen prodlouženou dílnou Němců, Japonců a dalších. Anebo ani to ne.

Obligátní novinářská otázka: Co uděláte jako první, až se...
... ze zásady nerad mluvím o kožichu medvěda, který ještě pobíhá po lese.

Tak jinak. Mluvíme o budoucnosti, ale dosud jsme se nevypořádali s blízkou minulostí. Byl jste kdysi kancléřem Václava Havla...
... a otázky, jak naložit s komunistickou stranou, nebyly v mé kompetenci.

Já vím. Neptám se vás jako bývalého kancléře, ale jako člověka, který o tom jistě přemýšlel.
Sám jsem nebyl naštěstí nikdy ani v pokušení, ani v ohrožení, takže nemohu chápat lidi, kteří té organizaci sloužili. Vážím si ale každého, kdo přizná, že se zmýlil. A když přizná, že tak činil z vlastní blbosti, je u mne frajer.

Kolik takových frajerů znáte?
Moc ne. Ale znám hodně těch, co nic nepřiznají a dělají jakoby nic.

A dělají také politiku. Co kdyby ta komunistická organizace vyhrála zase volby?
To ne, tomu nevěřím. Bývalé blbosti se málokdy vracejí. My si najdeme nové.

Co by řekl váš tatínek na to, že zakládate politickou stranu?
Právem by mne považoval za poněkud pomateného.
 

Neocenil by, že jste státvorný jako vaši předci?
Máme jistou dědičnou zátěž ke státotvornosti, to přiznávám. Karel I. Maršálek vyhrál pro Rakousko bitvu u Lipska, jeho syn už dělal cíleně do české politiky. Pozval své vrstevníky z českých stavů a také jednoho mladého historika, nějakého Františka Palackého, který jim přednášel o historii této země. Z těchto setkání pak vyšlo reformní křídlo ve sněmu. Jeho syn Karel III. byl pak vůdčí osobností státoprávní strany. A jeho syn Bedřich byl prvním poslancem za Českou stranu státoprávní v jižních Čechách. Jen můj dědeček a tatínek toho moc nestihli. První padl ve válce, druhý musel prchnout ze země. Ale když se podíváte do jeho spisů, uvědomíte si, jak moc se českou politikou zabýval.

Váš tatínek byl profesionální historik?
Tatínek studoval u profesora Pekaře, nedostudoval, musel se ujmout majetku. Absolvoval až ve zralém věku ve Vídni.

Co by vám dnes poradil?
To je asi nepublikovatelné. Byl vlastenec, Čechy viděl jako krásnou pannu. Kdyby dnes viděl, jak šlape E55, zhrozil by se.

Nenašel by na nás nic sympatického?
Smysl pro humor. I v té nejzoufalejší situaci. Nejlepší karikatury jsou z léta 1968. Vzpomínáte? Ne, to vy nemůžete pamatovat. Já zase nemůžu pamatovat rok 1938. To mi vyprávěl právě tatínek, jak mu 15. března ráno kdosi volal, ať přijde na Pražský hrad. Když vešel na třetí nádvoří, strnul. Jak víte, stojí tam obelisk, který byl vztyčen k osmdesátým narozeninám T. G. Masaryka. Když pak pan prezident odstoupil, pravil: „Ještě se na vás budu chvíli dívat.“ Ta věta se hojně citovala, každý ji znal. A pak to smutné ráno, 15. března 1938, můj otec stane před Masarykovým obeliskem a čte na něm: „To čumíš!“ No uznejte, to by Francouz nebo Němec nevymyslel.

Není co dodat. Snad se jen zeptat, jestli váš tatínek mobilizoval.
Samozřejmě, že mobilizoval. A to, že jsme se nebránili, považoval za chybu, která se projeví v budoucnosti. Dokládal to přitom příběhy z minulosti.

Vyprávěl vám tedy o předcích.
Jejich osudy mne stále oslovují. Tak nějak postupně. V každé etapě života je mi bližší někdo jiný.

Kdo je vám blízký dnes?
Stále se vracím k Bedřichovi, řečenému Poslední lancknecht. To byl velký dobrodruh, který se vzdal majetku na Orlíku ve prospěch svého mladšího bratra, žil jako válečník a spisovatel, byl velmi bystrým pozorovatelem politických jevů. Byl vždycky v opozici, také proti svému bratranci – císařskému ministerskému předsedovi. Čas od času se k Bedřichovým spisům vracím, je to poučné čtení.

V jakém smyslu?
Vyplývá z něho, že některé jevy jsou platné dodnes, některé zásady a pravidla přežijí věky... Pevně doufám.

Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.