Tajemství jejich vzniku, transportu a pozdějšího ničení fascinovalo řadu vědců, mezi nimi i Thora Heyerdahla. Ten o své výpravě na Velikonoční ostrov napsal knihu Aku Aku, která ho proslavila po celém světě. Díky dalším, dodnes probíhajícím multidisciplinárním výzkumům, které přinesly řadu nečekaných poznatků, bylo odhaleno mnoho záhad tohoto „Pupku světa“. Vznik ostrova Velikonoční ostrov je vrcholem 3000 metrů vysoké hory zvedající se ze dna Tichého oceánu. Formoval se postupně v místě pacifického geologického zlomu, a to ze tří sopek. Jako první se nad hladinou Pacifiku objevila před 2 miliony let sopka Poike, po ní následovala Rano Kau s největším kráterem a asi před 300 tisíci lety nejmladší Terevaka, dnes nejvyšší hora ostrova (511 m n. m.). Na bocích posledně jmenované vyrazila řada sekundárních kráterů, mezi nimi i Rano Raraku a Puna Pau. Postupným splynutím všech tří hlavních vulkánů vznikl ostrov trojúhelníkovitého tvaru (16, 18 a 22 km, o rozloze 170 km2, s poměrně komplikovanými geologickými poměry (obr. 1). Jeho nejbližším obyvatelným sousedem je ostrov Pitcairn, útočiště vzbouřenců z lodě Bounty, vzdálený 1500 km, pobřeží Peru leží 3500 km východně. Izolovanost ostrova ovlivnila vznik místní fauny a flóry. Působením větru, mořských vln a ptáků se na ostrov dostala semena různých rostlin především z jihovýchodní Asie a západní Polynésie, pouze minimálně z Jižní Ameriky. Ze živočichů se zde zabydleli hlavně mořští ptáci a létající hmyz. V průběhu tisíciletí vyrostl na ostrově deštný prales s četnými potoky, kde kromě křiku ptactva a hukotu příboje nic nerušilo panující ticho. Tato idyla ráje na zemi skončila v okamžiku, kdy na ostrov dorazili první lidé. Příchod prvních kolonistů K osídlení Rapa Nui nedošlo náhodou, ale bylo závěrečnou fází procesu kolonizace Pacifiku, který začal asi 4000 let př. n. l. na jižním pobřeží Číny. Během následujících století a tisíciletí se při postupu z ostrova na ostrov formovalo i polynéské etnikum. Je fascinující, jak obrovské území byli schopni příslušníci polynéské kultury osídlit. Jako nejlepší plavidlo se osvědčily dvojité kánoe, na nichž nejdříve vyráželi průzkumníci schopní plavit se stovky až tisíce kilometrů. Rozhodující pro jejich úspěch bylo především umění navigace, tj. znalost proudů, větrů, postavení hvězd, tvaru mraků, barvy vody, letu ptáků i výskytu různých druhů ryb. Po případném nalezení nového ostrova se průzkumníci dokázali nejen vrátit zpět, ale následně dovézt na ostrov i nové osadníky. Těch se na jednu dvojitou kánoi vešlo 60 až 80 a složení připomínalo Noemovu archu. Kromě normální populace zde byli odborníci na stavbu lodí, obydlí, výrobu nástrojů, navigátoři i kněží. S sebou vezli vše nutné pro budoucí obživu včetně semen, sazenic hospodářských rostlin a drobného domácího zvířectva i dřevěné nebo kamenné sošky předků. Po úspěšném dosažení cíle a následné kolonizaci nezůstávali osadníci v izolaci, ale naopak udržovali kontakt s mateřským ostrovem. Síť obydlených polynéských ostrovů se postupně rozrůstala. Na severovýchodě dosáhla až na Havaj, na jihovýchodě na Nový Zéland. Nejvýchodnější bod mezi nimi tvořil Velikonoční ostrov. Jak ukázaly výzkumy, včetně vyšetření DNA, přišli původní obyvatelé Velikonočního ostrova z Markézských ostrovů, kolonizovaných asi ve 4. století n. l. a vzdálených 3000 km od Rapa Nui. Kolem r. 500 n. l. odtud vyrazili osadníci na Mangarevu, Hendersonův ostrov a Pitcairn, až konečně dosáhli nejvzdálenějšího místa celé Polynésie. Podle legendy vyslal král Hotu Matu průzkumníky, aby nalezli novou zemi. Ti objevili Velikonoční ostrov, na který pak přivedli krále a jeho lid. Loď Hotu Matua přistála v zátoce Anakena. Později se osadníci přesunuli na západní pobřeží, kde je dnes vesnice Hanga Roa. Radiokarbonové testy nejstarších staveb v areálu Tahai poblíž Hanga Roa datují jejich vznik kolem roku 690 n. l. (±130 roků). Po této první migraci následovaly další, protože Rapanuici udržovali až do začátku 15. století pravidelný kontakt s Mangarevou. Svůj ostrov nazývali Te Pito o Te Henua, Pupek světa. Sociální struktura a organizace Ze své domoviny si kolonisté přivezli i základní sociální rozdělení na tři třídy - ariki (šlechta), tuhunga (specialisté) a uramanu (prostý lid). Vládcem ostrova, a to až do 19. století, byl král, ariki mau, nedotknutelná posvátná osoba, který zpočátku koncentroval veškerou politickou a náboženskou moc. Tato funkce se dědila z otce na syna a královská rodina byla členem klanu Miro. Ten představoval nejvyšší šlechtu ostrova. Král pomocí své magické síly mana zajišťoval úrodnost země a dostatek sklizně. Mezi specialisty patřili nejen stavitelé kánoí, kameníci, přepravci soch, výrobci nástrojů, ale i kněží. Urumanu tvořili farmáři, rybáři a obyčejní dělníci. Jejich hlavním posláním bylo zaopatřování potravy, oděvů a stavba obydlí. Postupem let se toto sociální postavení zafixovalo tak, že přestup z jedné třídy do druhé byl prakticky nemožný. Jak přibývalo obyvatel ostrova, měnila se i jejich organizační struktura. Na začátku 15. století n. l. vypadala následovně: Základní jednotkou byla mahingo, složená z rodinných příslušníků žijících v jednom obydlí. Několik mahingo tvořilo ure, širší rodinu. Každá ure vlastnila přibližně tři i více menších obřadních plošin - ahu. Předpokládá se, že na ostrově, zejména při pobřeží, žilo asi 100 ure. Každá z ure patřila do jednoho z 10 klanů, resp. rodů, zvaných mata. Všichni příslušníci jednoho mata měli podle tradice společného předka. Například královský klan Miro byl tvořen asi čtrnácti ure a jejich společným předkem byl syn prvního krále Hotu Matua. Klany-mata pak vytvořily dvě konfederace, hánau. Sociálně výše stojící hánau Tu´u v čele s klanem Miro měla své centrum v zálivu Anakena (obr. 2), hánau Otu Iti se sociálně nižším statutem se koncentrovala na jihovýchodě ostrova kolem ahu Tongariki (obr. 3). Život na ostrově Život prvních generací Rapanuiců se zpočátku odehrával při pobřeží, ale postupný nárůst populace a potřeba získání dobré zemědělské půdy, nebičované pobřežními větry a slanou vodní tříští, je nutily osídlovat i vnitrozemí. Populace ostrova se totiž přibližně každých 150 let zdvojnásobila, až v 15. století dosáhla svého vrcholu, podle odhadů 12 000 ostrovanů. Postupně tak vznikaly celé vesnice. Hlavním zdrojem obživy byly zemědělství a rybaření, nejvýznamnějším zdrojem bílkovin vejce mořských ptáků, kteří zde sídlili v obrovských počtech. Příslušníci klanu Miro se věnovali především rybářství, klany sdružené v konfederaci Otu Iti zemědělství. Potraviny zpočátku rozděloval král, ariki mau, později tato výsada přešla na vůdce jednotlivých klanů. Rapanuici udržovali několik století styk s mateřskými ostrovy, se kterými vedli výměnný obchod a samozřejmě „osvěžovali“ i svůj genofond. Předpokládá se, že kolem roku 1100 n. l. navázali průzkumníci z Velikonočního ostrova kontakt s Jižní Amerikou a odtamtud si přivezli mimo jiné i brambory. James Cook v roce 1774 při návštěvě ostrova poznamenal, že nikdy nejedl tak dobré brambory jako na Velikonočním ostrově. V 15. století zřejmě vlivem malé doby ledové došlo ke ztrátě komunikace s mateřskými ostrovy. Nelze vyloučit ani jiné důvody, např. nedostatek vhodného dřeva na stavbu lodí. Velikonoční ostrov se ocitl v izolaci, trvající téměř 300 let. V legendách ostrovanů zůstaly mateřské ostrovy zachovány jako pradávná pevnina Hiva. 0břadní plošiny ahu Obřadní plošiny zvané ahu nebyly původně specifikou Velikonočního ostrova, jsou známy z řady polynéských ostrovů, ale na Velikonočním ostrově dosáhly svého maxima. Celkový počet dnes dochovaných ahu činí 240 až 300. Většina ahu se nachází na pobřeží, jen výjimečně ve vnitrozemí, jako např. ahu Akivi (obr. 4). Nejstarší ahu byly tvořeny jednoduchým kamenným oltářem, na kterém možná stály drobné sošky, nejprve dřevěné, později kamenné. Základ ahu tvořila kamenná rampa. Její zadní vertikální stěna obrácená k oceánu byla vystavěna z mohutných kamenných bloků. Horní, horizontální plocha připomínající obrovskou kamennou lavici, byla určena pro sochy. Jejich počet se pohyboval od jedné do patnácti v závislosti na velikosti a významu ahu. Šikmá přední plocha vyvýšené rampy obrácená do vnitrozemí byla posázena oblými kameny, které jí dodávaly typický vzhledem. Některá velká ahu jako Tongariki měla i postranní křídla, vytvořená obdobnými, ale nižšími rampami. Před centrální rampou se nalézala plošina čtyřhranného tvaru, kde se koncentroval společenský život Rapanuiců. Byly tu zvláštní otvory v zemi vyložené kameny určené k vaření, především drůbeže, jiné byly určeny k zadržování vody, a probíhaly zde i náboženské obřady. Do zvláštních schránek v těsné blízkosti rampy se ukládaly kosti zemřelých. Jednotlivá obydlí, domy tvaru převráceného člunu s kamennou základnou s otvory pro dřevěnou konstrukci, stála ve vzdálenosti přibližně 200 m od jednotlivých ahu. Tyto domy sloužily pouze na spaní, vše ostatní se odehrávalo venku. Jejich vchody byly obráceny k ahu, tedy k sochám a k moři. Velikost ahu demonstrovala sílu a moc těch, kterým patřilo. Proto byly plošiny neustále přestavovány. Některé z nich nabývaly na mimořádném významu a v průběhu let reprezentovaly nejen ure, ale i celý klan-mata. Ve zlatém věku ostrova, tj. ve 12. až 15. století, nabyly proto některé plošiny značných rozměrů. Jejich stavba vyžadovala mimořádné úsilí, přemístění obrovského množství materiálu i opracování velkých kamenných bloků. Kvalita kamenické práce se na jednotlivých zachovaných ahu liší, zcela zvláštní výjimku představuje ahu Vinapu. Zde jsou velké kamenné bloky opracovány s dokonalou přesností, takže se někdy hovoří o inckém zdivu (obr. 5). Čelní zeď ahu Vinapu je totiž k nerozeznání od zdiva Inků v dalekém Peru, např. v Cuzku (obr. 6). Pro Thora Heyerdahla to byl jeden z důkazů jihoamerické migrace na Velikonoční ostrov. I když tato idea byla přesvědčivě vyvrácena, představuje ahu Vinapu ne zcela vyřešenou záhadu Rapa Nui. Sochy moai Velké kamenné sochy, moai, jsou dnes symbolem ostrova, který proslavily po celém světě. Stojíte-li tváří tvář těmto kamenným kolosům, nelze se vyhnout otázkám, koho představují, jak vznikly a jak se dostaly na své místo. Pro pochopení vzniku soch je třeba si uvědomit, že polynéská kultura nevytvořila náboženství v pravém slova smyslu jako např. staří Řekové nebo křesťané. Významnou roli v duchovní životě Polynésanů, a tedy i Rapanuiců, hrál kult předků. Podle legend byly totiž počátky světa svázány s mytickými zbožnělými předky. Znát svůj rodokmen hluboko do minulosti, v případě Rapanuiců až po legendární příchod krále Hotu Matua na ostrov, bylo z hlediska postavení jedince, rodiny a klanu nezbytností. Dávní předkové byli obdařeni magickou silou mana a její pomocí ochraňovali současné žijící příslušníky. Proto si Polynésané vozili na své objevné cesty kromě všech nezbytných potřeb pro kolonizaci i sošky předků, které lze nalézt téměř v celé Polynésii. Na Velikonočním ostrově se tento kult vyvinul ve svébytné a neopakovatelné umění. Sochy významných předků stojící na jednotlivých ahu zády k moři hleděly do vnitrozemí a magickou silou chránily své potomky, příslušníky jednotlivých ure nebo celého mata, a jejich území. Výjimkou je sedm soch vztyčených na ahu Akivi na paměť legendárních průzkumníků, kteří objevili Rapa Nui. Tyto sochy jako jediné na celém ostrově hledí na moře ve směru, odkud přišli první objevitelé. Předpokládá se, že tvorba soch začala někdy v 8. století n. l., dosáhla maximálního rozvoje ve 13. až 15. století a skončila na začátku 16. století. Ze vzorů, které si s sebou osadníci přivezli a které mohli vidět i při svých kontaktech se sousedními ostrovy, se v průběhu času vyvinul jednotný kánon (forma) antropomorfní kamenné sochy. Ta představovala lidskou postavu bez nohou, s typickým prohnutím zad, tvarem obličeje, s naznačenýma dlouhýma rukama, jejichž štíhlé prsty byly sepnuty pod pupkem nad sponou bederní roušky. Některé ze soch pozdějšího období měly na zádech naznačeno tetování, signalizující možná jejich příslušnost mezi vůdce či válečníky. I když základní forma soch zůstávala po celá staletí jednotná, lze na první pohled odlišit různé typy vážící se k jednotlivým časovým obdobím. Z tohoto pohledu je velmi zajímavé srovnání širokých plebejských obličejů robustních soch na ahu Tongariki se štíhlými, aristokraticky se tvářícími sochami na ahu Nau Nau v Anakeně (obr. 7). Na ostrově se dochovalo celkem 887 soch. Kromě 55 byly všechny ostatní vysekány z vulkanického tufu jihovýchodní stěny kráteru sopky Rano Raraku. V této gigantické kamenické dílně dodnes zůstalo v různé fázi rozpracovanosti celkem 397 soch. Na jednotlivých ahu bylo vztyčeno 295 soch, většina z nich je dnes poražena. Zbývající sochy leží různě rozesety po ostrově, a předpokládá se, že jejich transport na ahu zůstal z různých příčin nedokončen. Téměř všechny sochy představují muže, pouze 5 % moai je považováno za ženské. Mezi nimi i malá, atypická moai se zajímavým osudem. Torzo jejího trupu vykopala v Anakeně v roce 1955 Heyerdahlova expedice a socha se stala exponátem muzea Kontiki. Při svém návratu v roce 1986 objevila norská expedice i hlavu sochy. Po své kompletizaci je nyní moai ozdobou ostrovního muzea. Sochy vytvářely skupiny kameníků, příslušníků jedné rodiny vedených mistrem, a toto umění se dědilo z generace na generaci. Za kameníky přicházeli členové jednotlivých ure či mata a objednávali si sochy pro své ahu, za které platili potravinami. Sochy vznikaly postupně v poloze na zádech, nejdříve obličej a přední strana těla, poté boky i záda. Chyběly jim pouze oční důlky. Těsně před dokončením vázal sochu k podloží jen úzký kamenný kýl. Po jeho odsekání následovalo opatrné spuštění sochy po zádech na úpatí kráteru. Zde čekaly slepé moai ve vzpřímené poloze na další transport. Vytvoření jedné průměrně veliké sochy pomocí kamenných sekyrek zvaných toki trvalo skupině 6 sochařů asi rok. Vzhledem ke značnému počtu soch, které dodnes stojí na svazích Rano Raraku, i vzhledem k tomu, že žádná ze soch vytesaných na vnitřní straně kráteru nikdy neopustila místo svého vzniku, se dnes předpokládá, že tyto sochy zde stály vystaveny jako nabídka jednotlivých kamenických skupin. Průměrná výška soch se pohybovala kolem 6 metrů, váha kolem 40 tun. Nejvyšší moai, která kdy byla na ostrově vztyčena, měřila 10,8 metru a vážila 60 tun. Dnes leží přeražena na ahu Te Pito Kura. Na svahu sopky však zůstaly ležet nedokončeny sochy daleko větší. O způsobu transportu dnes existují různé teorie. Jedna z nich, vyzkoušená přímo na ostrově, je teorie ing. Pavla Pavla, zmiňovaná v recentních vědeckých publikacích i v ostrovním muzeu. Tato teorie vycházející z legend domorodců, že sochy chodily samy, předpokládá transport vstoje kombinací náklonu sochy a rotace její základny. Za další, dnes více pravděpodobnou možnost se považuje transport na dřevěných saních tažených po dřevěných kůlech. Na ostrově totiž vznikl v průběhu staletí pro dopravu soch složitý systém upravených cest. Zdá se, že o způsobu transportu rozhodovaly, i velikost sochy, vzdálenost od příslušného ahu a profil terénu. Nelze vyloučit ani možnost dopravy po moři. Po vztyčení sochy na ahu nebo těsně před ním jí byly vysekány oční důlky. Jednalo se zřejmě o velmi významný magický obřad. To, že některé významné sochy měly do důlků zasazeny oči, bylo jedním z obrovských překvapení posledních let (obr. 8). Při archeologickém výzkumu a rekonstrukci ahu Nau Nau v Anakeně v r. 1978 byly nalezeny zbytky oka moai. Stejný nález se později opakoval na ahu Tongariki. Bělmo bylo vytvořené z bílého korálu, panenka z červené lávy nebo obsidiánu. Někdy na začátku 15. století nesly hlavy některých významných soch ozdobný čepec, pukao, vytvořený z červeného tufu. Čepce zřejmě představovaly typický vlasový účes domorodců. Vyráběly se v kráteru sopky Puna Pau, kde jich asi dvě desítky zůstaly ležet dodnes. Největší z nich mají průměr 2 metry a váhu několika tun. Způsob usazení pukaa na hlavu moai je dosud zahalen tajemstvím. Ve zlatém věku ostrova, tj. 13. až 15. století, se staly počet, velikost soch i velikost ahu otázkou společenské reprezentace. Na ostrově, který kromě drobných šarvátek neznal větší válečný konflikt, vypukla pozitivní soutěživost. Současně s ní postupně rostla i politická síla lokálních vůdců, a to na úkor ariki mau. Jeho náboženská autorita však zůstala nedotknuta až do 19. století. Kam situace dospěla, nejlépe dokazuje největší plošina na ostrově, ahu Tongariki, nesoucí i největší počet soch, celkem 15. Jejím prostřednictvím měla být demonstrována síla a moc sociálně níže stojících Otu Iti vůči aristokratickým Tu´u. Patrně ze stejného důvodu byly započaty na zevním svahu kráteru Rano Raruku i tři největší sochy. První z nich měří asi 15 metrů. O 100 metrů dále ve velkém kamenném výklenku, viditelném už zdáli, leží socha dlouhá 18 metrů (obr. 9). Největší moai se nachází v těsné blízkosti první. Její délka dosahuje 21,6 metru, hmotnost je odhadována na 160 tun (obr. 10). Celá situace vyvolává dojem, jako by zde soutěžily dvě skupiny kameníků. Pravé důvody však už asi nikdy nezjistíme. Nicméně sochy jsou důkazem, že v době jejich tvorby dosáhl ostrov vrcholu svého kulturního rozvoje. Jenže zatímco kráterem zněly údery sekerek, na Rapa Nui se začal vkrádat hlad... (Pokračování) Autor je přednostou Ortopedicko-traumatologické kliniky 3. LF UK a FNKV
|