Státní silnice číslo 16 od Jičína do Nové Paky dosáhne před cílem vrcholu, lomí se a spadá pomalu do údolí jako do dlaně Krakonošovy. Dlaně opravdu štědré. Vždyť nevelké město dalo českému výtvarnému umění několik výrazných osobností, z nichž chci postupně povídat o čtyřech: sochařích Stanislavu Suchardovi, Bohumilu Kafkovi, Ladislavu Zívrovi a malíři Františku Grossovi.

Město se chystá na velkou slávu, připomene sobě i okolí, že v roce 2006 uplyne sto čtyřicet let od narození Stanislava Suchardy (1866-1916). Když poprvé otevřel oči, jmenoval se Jakub Šádek, ale měl se tak k světu, že nemanželským dítětem byl jen několik dní. Rozpaky rodiny Suchardů nad dcerou místního mlynáře Šádka se rozplynuly, když „pan otec“ vyhrál značný obnos v Lotynce a již neotálel dát Aničce věno. Otec dítěte byl všem známý a silně zamilovaný, a tak se z Jakuba stal Stanislav a z Šádka Sucharda. Opravdu nevšední vstup do nevšedního života umělce. Chlapec narozený z lásky si přinesl na svět nevyvratitelný talent a jeho otec Antonín jeho výjimečnost záhy poznal. Snad se věnoval Stanislavovi víc, než se obyčejně otcové synům věnují. Věděl proč. Vytušil, že na něho bude jednou rodina hrdá. Sám zručný řezbář a kameník pozoroval, že syn po něm zdědil šikovné ruce a že jménu Suchardů ostudu dělat nebude... a pokud víme, nedělal.

Spolčení s čertem?
Nová Paka před sto čtyřiceti lety byla nevelká obec tkalců a ševců. Co roubená chalupa, to tlukot tkalcovského stavu či švec shrbený na verpánku, na kolenou potěh, v ruce šídlo a ševcovský pop po ruce. A najednou v jedné z chalup vysekávají z kamene a vyřezávají ze dřeva svaté, náhrobní figury a kdesi cosi! Nebyli nakonec Suchardové v podezření ze spolčení s čertem, byli--li tak výjimeční? Vždyť Novopacko mělo vždy sklon ke spiritismu a spojení s nadpozemským světem silnější než jinde v Čechách.
Podkrkonoší silně poznamenala válka rakousko-pruská, která vyvrcholila krveprolitím na Chlumu u Hradce Králové. Toho léta 1866 kosila smrt mladé životy s jistou zběsilostí. Vyteklo na chlumském bojišti i mnoho české krve. Snad proto bylo narození každého nemluvněte bezpochyby svátkem. Zvláště když rostlo v péči starostlivé matky, která se plynule a rychle včlenila do Suchardovy tvořivé rodiny a později se stala i spolutvůrkyní řady námětů i jejich konečných zpracování.
Krátery po šrapnelech zarostly travou, hojila se vleklá zranění, množily se náhrobky na hřbitovech a drobné lokální památníky smutně zdobily celé okolí, jako by je po krajině rozhodila rozsévačova dlaň. A tak přišli na řadu kameníci a sochaři, aby dali bolestné vzpomínce na válku ušlechtilý a trvalý tvar. Suchardové, jediní v kraji, měli práce nad hlavu. V dílně tehdy vládl ještě Suchardův děd Antonín, i když v tom čase už přenechával zakázky čím dál více synovi Antonínu mladšímu.
Co se Stanislavem? Poslali ho do pardubické reálky. Nezdráhal se, ale věděl, že po Pardubicích přijde Praha. Znal ji už z otcova vyprávění a podle jeho zkušeností. Ten jako mladý pracoval v Praze v řezbářských dílnách, než se rozhodl studovat kresbu a sochařské řemeslo na průmyslové škole. Měla vysokou úroveň, poznal zde Josefa Mánesa a malíř Karel Purkyně byl jeho spolužákem. Se zbraní v ruce se také zúčastnil revolučního nadšení a jako pravý vlastenec organizoval pochod na pomoc Praze, když se venkované nezdráhali střetnout se samým Metternichem. Jak bouře skončily, už všichni víme...
Jaký div, že se Stanislav nemohl Prahy dočkat. Začal se studiem na technickém učení, kde navštěvoval přednášky a hodiny praxe u Jana Komly, po roce pak přešel k sochaři Maudrovi. Táhlo ho to ovšem dál, lépe řečeno výš. Obdivoval se Josefu Václavu Myslbekovi: v roce 1886, jako dvacetiletý, se stal jeho žákem na Akademii, která se tehdy tísnila ve zdech Klementina.

Řízneš-li do lípy
Uchoval si v paměti rady svého otce a ty mu nyní, jako studentovi přísného Myslbeka, přišly vhod. Tehdy v Pace úplně nerozuměl, proč musí být hlína v bedně pečlivě udržována vláčnou, proč má být dláto ostré jako břitva...
Jak bylo dobré, že už doma mu otec vštěpoval základy sochařského řemesla. Nenápadně, ale soustředěně. Byl mu za to upřímně vděčen. Pracoval v ateliéru a vzpomněl si často na šlapací brus stojící v koutě otcovy dílny. Nesměl nikdy vyschnout. Podle ostrých dlát se pozná mistr, znělo mu teď v uších, když palcem zkoušel ostří. Na brusu se nesmělo šlapat příliš rychle, nebyl přece pro zábavu. Kotouč jemného pískovce spodkem nabíral vodu, mlaskal a syčel, jako by dláto k ostrosti přemlouval. Řízneš-li do lípy, stopa dláta se musí lesknout - vzpomínal také na otcova slova, když nejprve na Uměleckoprůmyslové škole a později na Akademii vedl své žáky k osvojení sochařského řemesla. Vždyť už ve svých šestadvaceti letech získal za lunetu Ukolébavka prestižní Reichlovu cenu ve Vídni. Měl tedy k takové výuce právo podložené zkušeností a úspěchem.
Když Max Švabinský portrétoval Suchardu, byl jeho model už profesorem pražské Akademie, a nejen to. Pracoval tehdy již soustředěně na pomníku Františka Palackého.
Nebyla to práce snadná, ale Sucharda byl virtuózní modelér. Pod jeho prsty rostly tvary těl i draperie, jako by měly předem určenu podobu samotnou přírodou: stačilo ji jen poslechnout. Sochař se držel přísně modelu, ale odvážné detaily a kompozice figur dokazují umělcovo mistrovství.
Až zabolí posvátnost pohybu i smutku u figury Morany - stačí jen, aby kolemjdoucí na dnešním Palackého náměstí zvedl hlavu a na okamžik se odpoutal od každodenních starostí, aby zapomněl na „trojku“, na kterou už dvacet minut čeká. Ano, je lépe ji nechat ujet a pohladit bronz očima...
Soutěž vypsanou pražským magistrátem sice Sucharda vyhrál, ale vyskytly se námitky. Porota nebyla návrhem příliš nadšená. Zdálo se jí, že pomník je příliš veliký na tehdejší malou Prahu. Vytýkali autorovi, že osa Palackého mostu se neshoduje s osou či těžištěm navrhovaného pomníku, požadovali dopracování... a dočkali se ho.
Málokdo z kolemjdoucích si dnes asi umí představit atmosféru takového soutěžení. Sezvaní porotci, různých profesí a úrovní, bývají přísní i úzkostliví, někdy málo poučení, jindy rozumbradové, lidé vlivní i ustrašení, ostatně jsou tací, jakými bývají ve svých povoláních a funkcích. Proto i výsledek soutěže bývá usmlouvaný, někdy se první cena nestanoví nebo se soutěž pro nesnadnost rozhodování prohlásí za nezdařenou a vypíše se nová. U pomníku Palackého ovšem měli porotci nakonec šťastnou ruku.
Díky pražským tramvajím se vídám se Suchardou takřka obden. Trojka a šestnáctka, jedoucí od Výtoně do centra Prahy, obtáčejí kolejemi jeho pomník Františka Palackého. Dokonce obě na chvilku zastavují v těsné blízkosti, jako by chtěly dát cestujícím možnost si sochařovu práci v klidu prohlédnout. Znám Suchardův pomník za ta léta dopodrobna, ale můj obdiv k němu nevyprchává. Pokaždé jiné světlo, jiné stíny, jiný výraz. To je každého sochaře štěstí i smůla. Slunce si dělá s povrchem soch na volném prostranství, co si zamane anebo co autor napřed připustí nebo využije, protože dobře ví, kudy slunce po celý den a pravidelně putuje. Sucharda to věděl přesně a také toho beze zbytku vyžil.

Čechy krásné...
Víme už, že sebejistý Východočech Sucharda více než dvacet let učil mladé sochaře na pražských školách. Nejdříve na Uměleckoprůmyslové škole a později na Akademii výtvarných umění. Měl tedy, prostřednictvím svých žáků, značný vliv na tvář českého sochařství.
Doba pomalého vadnutí rakouské monarchie posílila tehdy Čechy: hlásili se o slovo politické, ale hledali své místo i v umělecké Evropě. Snaha o českou tematiku a výraz byla tedy na pořadu dne. Nemalou roli v nesnadném přelomu devatenáctého a dvacátého století hrál Spolek výtvarných umělců Mánes, vyvolaný v život nespokojenými studenty obou uvedených pražských škol. Prvním předsedou se stal Mikoláš Aleš, z čehož jasně vyplývala národovecká nota spolku. Stanislav Sucharda byl do jeho čela zvolen roku 1898.
V té době se už podílel na uměleckém dění v Praze nejen jako sochař, ale také jako mecenáš. Byl u toho, když mladý Josef Mařatka, který díky Hlávkově nadaci studoval v Paříži u Auguste Rodina, pozval slavného francouzského sochaře do Prahy. A aby hlavní město mohlo Rodina v roce 1902 pohostit skutečně na úrovni, neváhal právě Stanislav Sucharda financovat stavbu provizorního Kotěrova výstavního pavilonu v Kinského zahradě.
Mimoto také nakupoval obrazy nadějných malířů (dnes jsou většinou majetkem Národní galerie v Praze) - tak se dostal do českých sbírek třeba obraz Eduarda Muncha „Tanec na břehu smrti“. Sucharda ho zakoupil v únoru roku 1905, když Spolek Mánes uspořádal norskému malíři velkolepou výstavu v novém pavilonu. Byla pro tehdejší Prahu doslova bombou. Munch ovlivnil poté celou generaci našich malířů počátku dvacátého století.
Nutno podotknout, že Čechy tehdy nebyly zrovna srdcem vzdělané a uměnímilovné Evropy, nežily zrovna zájmem o výtvarné umění, česká společnost nebyla ani dost poučena o jeho smyslu... Každý Suchardův počin z té doby je třeba také chápat jako projev snahy, aby to, co v Čechách tehdy bylo vytvořeno, co vzniklo, mohlo přejít plynule také do evropského povědomí a aby v Evropě bylo právem respektováno.

Po stopách Suchardů
Vedle Suchardova největšího a nejsložitějšího díla, pomníku Františka Palackého, je nutné připomenout také jeho práci medailérskou. Jeho nadšení pro reliéf se datovalo od mládí, kdy s otcem navštívil Itálii a byl reliéfní tvorbou renesančních sochařů uchvácen. V jejich dílech spatřoval vrchol virtuozity medailérské disciplíny. Po lekci, kterou absolvoval posléze sám u Myslbeka, dobral se nakonec vlastního pojetí reliéfu a stává se zakladatelem české medailérské školy (úspěšně v ní pak pokračoval Otakar Španiel).
Suchardovo přátelství a spolupráci s věhlasným architektem Janem Kotěrou zase připomíná řada architektonických realizací - připomeňme třeba Muzeum v Hradci Králové, které patří mezi architektonické skvosty světového významu. Ke spolupráci na sochařské výzdobě zde Sucharda přizval i svého o 17 let mladšího bratra Vojtěcha.
Město Nová Paka se zase může pochlubit Suchardovým novorenesančním domem, který vystavěl ke svatbě své sestry Aničky. Vzala si profesora Aloise Boudu a za svědky novomanželům šli Stanislav Sucharda a Mikoláš Aleš. Dnes se v domě s výrazně počeštěnou renesanční fasádou nachází Muzeum Stanislava Suchardy.
Prošel jsem to muzeum, pozorně si ho prohlédl a nabyl jsem dojmu, že si Novopačtí asi přesně neuvědomují, kdo se v jejich městě narodil, že vlastně ani netuší, kdo byl onen Sucharda, kdo vůbec byli Suchardové...
Stanislav byl z nich bezesporu nejvýraznější, nejosobitější. Za svůj talent i úspěch vděčil ale všem Suchardům: svému otci Antonínovi, dědovi stejného jména a také pradědovi Janu Suchardovi. Byl to on, novopacký tkadlec, kdo to kdysi všechno začal, kdo se kdysi jako první pustil do křížku se sochařstvím. Kde k tomu sebral odvahu, kde čerpal sílu? Kdo ví, jestli na těch povídačkách o smlouvě s čertem nebude trochu pravdy...