Přidáme-li školní výlety všeho druhu, prázdninové pobyty v kempech na Bezdrevu a Křivonosce, návštěvy ohradské zoo a muzea, je zcela jasné, že Hluboká je pojem pevně vlastněný nejširšími vrstvami.
Jenže doba školních výletů a prázdniny každý rok skončí, kempy se vyprázdní, turisté se téměř vytratí a Hluboká, zámek i obec pod ním, zůstanou a žijí dál. Ne že by zcela usnuly, to není dost dobře možné, pouze je zde najednou pomaleji a ospaleji, listí se zbarví a pomalu opadává. Pak přijdou výlovy rybníků, a když skončí, je už k zimě jenom malý krok...
Zima znamená zamrzlé rybníky, bažantí hony a zimující ptáky na řece, a pro toho, kdo je umí najít, i vydří stopy ve sněhu kolem vody. Ale ani zima netrvá věčně. Vrátí se rackové a rybníky rozmrznou. Je tepleji a tepleji a s přibývajícím teplem se vrátí první návštěvníci, je jich čím dál víc, otevře se zámek a při procházce parkem dostane místně vyhlížející obyvatel, pokolikáté už, dotaz: Prosím pěkně, nevíte, kde je ta kašna, do které spadla Pyšná princezna?
Sezona začala.
Možná by si však ti, kteří hledají princezny, rádi poslechli i jiné příběhy. Jsou z různých časů, vážou se též k Hluboké. Díky nim se člověk k lidem, kteří zde žili a umírali, dostane do jisté míry blíž.

Falkenštejn, hra s rukojmím
Dějiny Hluboké jsou mnohem delší, než bychom byli ochotni po letmém zhlédnutí novogotického zámku připustit. Předně samotný zámek, přesněji řečeno jeho hradní či snad hradištní předchůdce je datován poměrně nepřesně, starší autoři hovoří o polovině 13. století. První známý listinný údaj k Hluboké (Wroburch) se pak vztahuje k roku 1285 a je zmíněna jako královský hrad.
Když budeme hledat ony lidské příběhy, nemůžeme pominout rok 1290 - tehdy se Hluboká zapsala do letopisů významným způsobem. Byl tam totiž popraven Záviš z Falkenštejna.
Tento český šlechtic z rodu Vítkovců se narodil okolo roku 1250 jako syn Budivoje z Krumlova a Perchty z Falkenštejna. Během svého nedlouhého života prokázal vícekrát své politické ambice a smysl pro dobrodružná řešení problémů. V letech 1276-77 vedl odboj Vítkovců proti Přemyslu Otakarovi II., za to byl vyhnán ze země a odsouzen. Po smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli (1278) se zúčastnil odboje proti Otovi Braniborskému (1280). Cílem bylo nastolení vlády královny vdovy Kunhuty, a počítalo se s habsburskou pomocí. S královnou se Záviš zřejmě při této příležitosti záhy sblížil, od roku 1281 působil jako purkrabí v Hradci nad Moravicí, stal se Kunhutiným milencem a ochráncem, dokonce spolu měli syna Ješka. Roku 1283 byl povolán do Prahy, kde ho královna prosadila jako regenta a roku 1284 si ho oficiálně vzala za muže.
Manželství ovšem netrvalo dlouho, Kunhuta po roce zemřela, a Záviš se po nástupu Václava II. na trůn (1287) dostal do konfliktu s Václavovou manželkou Gutou. Poté, co se oženil s uherskou princeznou Alžbětou (1288), byly jeho ambice až příliš patrné, a Václav II. zřejmě pocítil potřebu se otčíma zbavit. Na Václavově dvoře bylo připraveno spiknutí za účasti Guty a biskupa Tobiáše, králových zpovědníků a členů vlády Hynka z Dubé, Zbyslava z Třebouně a Zdislava ze Šternberka. Záviš byl na přelomu ledna a února 1290 v Praze uvězněn. Po neúspěšném pokusu získat jeho hrady osobním nátlakem se král, nepochybně rozezlen odbojem Závišových spojenců, rozhodl pro řešení, které bychom dnes nepochybně označili za teror. Začalo postupné obléhání Závišových hradů, které bylo urychlováno celkem prostě: pod hradby byl vždy přiveden Záviš a královi vojáci začali stavět popravčí lešení. Obléhaní obvykle nevydrželi a vzdali se...
K nečekanému rozuzlení této vlekoucí se peripetie došlo až pod hradbami Hluboké. Závišův bratr Vítek, podle pověsti na Závišovo přání, hrad nevydal. Mikuláš Opavský, který obléhání vedl, nechal pak Záviše z Falkenštejna skutečně popravit. Datum popravy není spolehlivě zaznamenáno, jisté je, že se tak stalo v létě 1290. Za pravděpodobné je pokládáno datum 24. srpna.
Se samotnou Hlubokou exekuce vlastně neměla mnoho společného, mohla se odehrát kdekoli. Z dnešního pohledu šlo o obdivuhodnou rezistenci vůči nám dobře známému násilí, při kterém se berou rukojmí, používají se výhrůžky a vydírání. Měřítka středověku byla ovšem jiná. Smrt Záviše dnes připomíná na Hluboké pomník stojící na takzvané Pokutní louce, jehož stavbu financoval kníže Adolf ze Schwarzenbergu roku 1895. 

Rybníky a Vilém z Pernštejna
Ekonomika a vlastně i sláva Hlubocka souvisí už dlouhá staletí s rybníkářstvím, tedy s chovem ryb, zejména kaprů. Nejstarší rybník na Hluboké, Bavorovický, též Starý, je připomínán už roku 1355. Rybník Podhradský a sádky jsou jako již existující zmíněny roku 1387. V té době patřila Hluboká do přímého vlastnictví Koruny české, přičemž péče Karla IV. o řádné fungování ekonomiky a rybničního hospodářství zvlášť se projevila i zde. Husitské války sice rybníkářskou stavební aktivitu pozdržely, slavné časy však měly ještě přijít. Hluboká dále střídala vlastníky, až se roku 1490 ocitla v zástavním držení Pernštejnů a posléze se stala jejich vlastnictvím.
Vilém z Pernštejna, tehdy nejvyšší hofmistr Království českého, velmi dbal o svá panství a jejich hospodářské výsledky. Když přebíral panství Hluboká, převzal tam podle zápisu i toto rybářské nářadí: „3 nevody, jeden nový, nikdy jím nevláčeno, 5 vozů rybníkářských nových, 2 se zlámanými koly, dvě korbě bez příprav, 8 škorní rybářských, 3 kesery, čber a vědro mírné.“
Převzaty byly i kapry nasazené rybníky: „V Bezdrevu, rybníku velikém, dvouletého 1200 kop, ve Zlivském nade vsí 400, ve Všechlapském hořejším 300 a kapři trdelní, v Bavorovském 105 a kaprů na trdlo 2 kopy, v Podskalském výmětků 150 kop, v Podhradském 100 kaprů trdelních a 200 kop výmětků, ve Zlivském Hořejším 100 kaprů na trdlo, v Dlouhém rybníčku 16 kaprů trdelných, na Světlíku 54 kopy dvouletek, dvě kopy třecích kaprů, v Menším tamtéž 26 kop dvouletek, ve Velechvíně 28 kop dobrých výmětků, v Prostředním 100 kaprů trdelních, v Nejmenším na Zlivském revíru 16 kop trdelníků.“
Renesanční čeština nemusí být každému srozumitelná, byť jde o pojmy užívané i dnes, takže na vysvětlenou: nevod je síť používaná při výlovech rybníků, trdelníci neboli kapři trdelní jsou kapři určení pro tření čili rozmnožování. Slovem výmětek je míněna násada, tedy kapři staří jeden rok.
Vilém z Pernštejna se s množstvím rybníků na hlubockém panství nespokojil. Využil rovinaté krajiny Hlubocka, vydatně živené vodami Netolického potoka, a právě na něm přestavěl a zvětšil tehdy zřejmě právě dokončený Bezdrev. Bezdrev je jeden z odvážně projektovaných rybníků ležících přímo na vodním toku, byl proto postaven bytelněji, jeho hráz je 470 metrů dlouhá, u základů 70 metrů široká a v nejvyšším místě 10 metrů vysoká. Rybník byl funkčně doplněn dvěma stokami, obvodovou, která odváděla hladovou a studenou potoční vodu a poháněla dnes už neexistující mlýn. Druhá stoka, zvaná Bezdrevská, odváděla a dodnes odvádí povodňové vody přetékající přes bezpečnostní čili jalový přepad. Samotné jméno Bezdrev naznačuje konstrukci rybníka stavěného bez použití dřeva, jehož zřejmě jedinou alternativou byl pevnější kámen.
Bezdrev nadrženou zásobou vody umožnil výstavbu celé hlubocké rybniční soustavy, do které časem přibyly rybníky Zvolenov, Poříčský a Munický. Později byly z různých důvodů zrušeny rybníky Starý, Podhradský a Poříčský. Hlubocká rybniční soustava ale rybářům dobře slouží dodnes. A vytváří krajinnou kulisu pro další dva příběhy.

Spor o Blata
Roku 1589 se Adam z Hradce, tehdejší majitel Hluboké, dostal do konfliktu se sedláky z blatských vesnic, kteří trvali na svém zvykovém právu kosení a vypásání luk v okolí Netolického potoka. Mokré a periodicky zaplavované louky znamenaly a dodnes znamenají pro zemědělce problém, obvykle z nich není mnoho užitku, a v období české renesance bylo zvykem je přetvářet na rybníky. Právě velké množství postavených rybníků v povodí Netolického potoka zřejmě plošně omezilo možnosti pastvy a v kombinaci s nárůstem počtu obyvatelstva v rudolfinské době nastal o Blata spor. Rychtář Jakub Kubata ze Zbudova se podle ústní tradice postavil do jeho čela a tvrdil, že práva sedláků na Blata se nelze vzdát, přičemž se v pokračujícím sporu rozhodl obrátit na císařskou kancelář v Praze. To pokládal Adam za obcházení svého úřadu, a ještě než došla z Prahy odpověď, znovu vyzval Kubatu k tomu, aby se práva na senoseč a pastvu na Blatech vzdal. Kubata odmítl - a byl přímo na Blatech neprodleně popraven. Císařská odpověď ale starobylá práva potvrdila, čímž doložila legitimitu odporu. Soudní spor se dlouze vlekl a až roku 1865, krátce po potvrzení historických práv, byla Blata rozparcelována mezi obyvatele původních devíti blatských obcí. Tato parcelace byla ovšem napadena těmi sedláky, kteří s ní nesouhlasili, a tak se soudy protáhly až dvacátého století.
Samotná pověst o Kubatovi žila v blatských obcích ústním podáním déle než tři sta let. A Netolický potok byl na své trase přes Blata nazýván Soudný. Roku 1904 byl Kubatovi za účasti 30 000 lidí odhalen pomník, který se nachází blízko železniční zastávky Zbudov.

Příběhy Karla Klostermanna
Hlubocko, jako mikrosvět rybářů a konzervativních sedláků, si oblíbil na přelomu 19. a 20. století Karel Klostermann, v té době už uznávaný spisovatel, civilním povoláním profesor francouzského jazyka na německé reálce v Plzni.
Vícekrát navštívil Hlubokou, a to na pozvání lesmistra Maříka, se kterým se znal z doby své služby na Štěkni u Horažďovic. Pobýval rovněž v blízké Zlivi, kde jeho hostitelem byl rada Kocourek, penzionovaný ředitel místní továrny na šamotové cihly.
Klostermann figuruje v učebnicích mezi českými realisty 19. století, kdo se však podrobněji začte do jeho díla, zjistí, že je silně ovlivněno i romantickým viděním světa. Jako romanopisec sbíral svůj materiál v terénu, také na Hlubocku. K němu se vážou především Mlhy na Blatech.
Každému, kdo odrostl povinné četbě a zapomněl už na odpor k ní, mohu jejich přečtení doporučit. Zastavil bych se u scény, kde Klostermann popisuje povodeň přetékající jalový přepad Bezdreva, kde se dav rolníků domáhá vypuštění rybníka, aby nezaplavil kolem něj položená pole. Rolníky hlasitě podporují pytláci, kteří ovšem dobře znají snahu kaprů uplavat s povodňovou vlnou z rybníka dolů po vodě. Baštýř se svými pomocníky se snaží rybník přesně z téhož důvodu neupouštět. Přítomni jsou i povolaní četníci, létají kameny, a hlavní hrdina vytáhne z povodňové vody mládka, tedy mladého baštýřova pomocníka.
Tato situace nastává na místě starého renesančního mostku pernštejnského stáří, kam jsem se v dětství dostával velmi často, protože jsem se tam chodil se spolužáky koupat, což se obecně nesmělo, a chytat do stoky ryby, což jsem nesměl ještě mnohem přísněji, protože jsem to měl zakázáno nejen úředně, ale i od rodičů. Úlovky byly spíše hubené, nicméně kdo nezažil to slastné chlapecké potěšení tahat rukou zpod podemletého břehu okouny, ten nepochopí.
Na totéž místo se dodnes chodím dívat na povodně tekoucí Netolickým potokem. Přepad je dnes řešen o něco moderněji než za Klostermannových časů, snaha kaprů uniknout z rybníka je ovšem pořád stejná. Bezdrev je rybník dvouhorkový, loví se tedy jednou za dva roky, kapři jsou velcí, a okolo brlení, tedy zábran propouštějících vodu, se jich pohybují desítky až stovky. I bezdrevský baštýř je dnes stejně jako tenkrát přítomen a dohlíží, aby této situace někdo pytlačící nezneužíval. Jak laskavě nás kluky odsud kdysi vyháněl starý bezdrevský baštýř Stanislav Svoboda!
Při povodni v roce 2002 ovšem konečně nastala ta situace, kterou se snažili vyvolat Klostermannovi pytláci. Bezdrev se přelil i přes brlení a kapři se vydali stokou do rozvodněné Vltavy a přilehlých luk a polí. Pytláci se roku 2002 úlovkem mnoho nechlubili, protože situaci sledovali s nelibostí jak vlastníci rybníků, tak i policie, lup či lov byl ale opravdu vydatný. V tajných rybníčcích a ve velmi neklostermannovských mrazácích tehdy skončily kaprů desítky, snad i stovky. Ještě mnohem víc jich ale docestovalo do Vltavy, odkud je pak legálně lovili sportovní rybáři.

Na místě přepadu Bezdreva na Karla Klostermanna vzpomínám stejně intenzivně jako na šumavském Březníku nebo na Javornické rozhledně. Jeho knihy popisují starý svět, který nevěděl o blížících se dvou světových válkách, plynových komorách a gulazích. Spolu s druhým, byť starším, šumavským spisovatelem Adalbertem Stifterem ponechal literární záznam o světě, ve kterém, jednoduše řečeno, bylo ještě příjemné žít.

Autor přednáší na Katedře biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty UK

Foto Jan Andreska