Do začátku vernisáže zbývalo ještě několik hodin, tak jsem se vydal na procházku k řece. Nahlížel jsem do výloh galerií, na mostě pro pěší okukoval vystavené fotografické obrazy. Náhle se těsně přede mnou sklání asijská dívka, zvedá ze země masivní zlatý prsten a překvapeně se ptá, jestli jsem ho neztratil. Když odpovím zamítavě, zkouší si prsten na své drobné prstíky, ale je jí evidentně velký. Vtom se její šikmé oči ještě více zúží šťastným nápadem: For you, podává mi prsten. Ne, to si nemohu vzít. Přesvědčuje mě, že jí se nehodí. Noste ho na palci, ukazuji už z dálky. Ale příhoda ve mně zůstává. Ještě v parku v Tuileries na ni myslím, když jiná dívka vedle mne něco zvedá z prašné cesty. Monsieur? Na její dlani se třpytí zlatý prsten. Ne, není můj, odpovídám na nevyřčenou otázku. Ale vezměte si ho, říká dívka, upozorňuje na vyražený punc a její exotické oči se usmívají a její rty se usmívají a já se usmívám... Jak je krásné býti podveden.
Park od Louvru k náměstí Concorde je dlouhý, a tak jsem skončil na jedné z laviček. Pozoroval jsem u nás už vzácné vrabce, děti s černou vychovatelkou, milence v trávě. Po cestě se blížila velmi elegantní dívka. Nemohl jsem se nedívat. Když se naše pohledy protly, dívka se rozesmála a polohlasně si začala zpívat... No ne!
Míjel jsem výjezd z parkoviště, na němž se otáčela černá Alfa Romeo 147. Mám stejné auto, a tak mě značková solidarita přiměla ke vstřícnému pohledu. Tato auta se na celém světě těší mimořádné oblibě u žen. Je téměř jistotou, že za volantem alfy najdete řidičku. Opravdu, i tento vůz řídila mladá žena. Všimla si mé pozornosti, usmála se, pokynula hlavou, vyjela na hlavní silnici a ještě zamávala. Poděkování za zájem? Hm, nevím, opravdu, jak říká Václav Klaus, ale tolik úsměvů od žen se mi v Praze nedostane ani za rok.
Co jsem ještě viděl v tom kouzelném parku? Chlapce s dívkou, on dlouhou tyčí, na jejímž konci měl připevněné automobilové zrcátko, prozkoumával koruny lip a ona cosi zapisovala do bloku s kovovou přezkou. Snad šlo o výzkum života holubů, protože občas z koruny stromu nějaký pták vyplašeně vzlétl. A pak jsem viděl několikametrový pilon a na něm Charlese de Gaullea. Slavný generál je široce rozkročen v přehlídkovém kroku, a jak káže rozkaz vpravo hleď, dívá se do strany. U diváků budí strach, že na úzkém podstavci šlápne vedle.
Krásné město, v němž radost pomáhá žít a úsměv neponíží důstojnost a i podvod je vymyšlen s grácií. Jestliže skupina Čechů přijela do Paříže s neskromným přáním připomenout autora Labyrintu světa a ráje srdce, nemohla si vybrat na začátek dlouhé cesty vhodnější místo.
Je 16 hodin, do prostoru před českým konzulátem vstupuje Ondřej Smeykal a sugestivním troubením na lidový australský nástroj didgeridoo vyhání vše zlé, nepatřičné a nesoustředěné. Ředitel Českého centra Michael Wellner Pospíšil společně s velvyslancem České republiky ve Francii Pavlem Fischerem oficiálně otevírají kulturní akci, připravovanou několik měsíců řadou umělců, komeniologů, desítkami spolupracovníků různých oborů:
projekt Orbis pictus.
Výstavní expozici tvoří bílé nafukovací srdce s interaktivními objekty. Každý může pomocí různých mechanismů vyluzovat melodické tóny i disharmonické zvuky, nacházet poetické obrázky v rafinovaných kukátkách, rozpohybovat jednoduché stroje, hrát si s proudem tříštící se vody, rozeznít rezonující předměty. Bláznivá hra? Ano, pokud nevěříme v sílu kreativity, hry a tvůrčí fantazie. Žádnými předpisy nezatížené dětské vnímání tyto pojmy zná. Nebo se nepamatujete na slast při roztáčení šlapek jízdního kola obráceného na sedlo a řídítka? Na houpající se loďku z kůry na vlnách potoka, ale i umyvadla, nebo jen na plující klacek, kterému jsme pomáhali přes kameny a jez? Určitě jste nezapomněli na krasohled z pouti, který každým otočením nepochopitelně měnil barevné obrázky. Nemalá dobrodružství skýtala pouhá krabička s korálky, sněžící těžítko, cínová kulička nebo duhová skleněnka. A když jste mohli točit klikou odstředivky nebo medometu a sledovat úžasný výsledek? Nefascinoval vás pohyb provazu rozhoupávající zvon večerního klekání? Jestli ve vás alespoň jeden uvedený příklad nerozezněl touhu a radost nemající „užitek a smysl“, měli jste smutné dětství.
Výstava inspirovaná některými pedagogickými myšlenkami J. A. Komenského je samozřejmě prvním slovem v delší větě. Tvůrci projektu chtějí nabídnout Komenského dílo i tradičními prostředky. Nechybějí knihy, publikace odborných textů, názory znalců, reakce výtvarníků, hudebníků a spisovatelů. Svůj aktivní zájem na úspěchu projektu potvrdila svou účastí i početná skupina významných osobností umění a vědy, kterou společně s autory a hosty setkání přijal v paláci českého velvyslanectví náš velvyslanec ve Francii Pavel Fischer. Výstavu Orbis pictus označil za mimořádnou kulturní událost, která obohatí umělecký program pařížského léta.

Transmise myšlenek J. A. Komenského poháněná mohutnou energií inspirace se 29. června 2006 v Paříži dala do pohybu. Má běžet 18 let. Každý rok se připojí další soukolí.
Věřme, že v přímé úměře poroste počet těch, kteří v eleganci myšlení a poezii srdce najdou tu „nesnesitelnou lehkost bytí“, která byla osudem štvanému muži odepřena, ale kterou si pro všechny lidi přál a v kterou bytostně věřil.