Bylo by chybou domnívat se, že AO fenomén, jak ho nazývá historik této společnosti Urs Heim, byl zázrakem na zelené louce. Naopak, AO by nikdy nedosáhlo úspěchu, kdyby nenavázalo na myšlenky svých předchůdců.

Předchůdci
Pokusy o osteosyntézu lze zaznamenat již ve středověku, ale první knihu věnovanou osteosyntéze, Traite de l’immobilisation directe des fragments osseux dans les fractures, napsal vrchní lékař francouzského válečného loďstva admirál L. J. B. Bérenger-Féraud (1832-1900) v roce 1870. Shrnul v ní všechny do té doby známé případy, kterých bylo přes 400, včetně případů Malgaigneových.
Na začátku 20. století ovlivnil rozvoj operační léčby zlomenin belgický chirurg Albin Lambotte (1866-1955) (obr. 1). Tento génius kostní chirurgie a tvůrce termínu osteosyntéza vydal v roce 1907 monografii L’intervention opératoire dans les fractures récentes et anciennes envisageé particuliérement au point de vue de ¨l’osteo-synthese, v které publikoval řadu svých případů. Ty si pečlivě zaznamenával v podobě jednoduchých kreslených schémat, někdy včetně funkčních výsledků (obr. 2). Zda inspiroval pozdější zakladatele AO k systematické dokumentaci, se už asi nedozvíme. Lambotte používal různé druhy vnitřní osteosyntézy, od cerkláží přes šrouby až po dlahy. Poměrně často se v jeho dokumentaci setkáváme i se zevním fixatérem. Je zajímavé že mimo to, že byl vynikající operatér, byl i výborný mistr houslař. Řada jeho osteosyntéz by obstála i dnes. Jako mimořádný zjev předběhl svou dobu, nedosáhl však žádných akademických titulů, nezanechal až na jednu výjimku významné žáky, a nemohl tak ani vytvořit školu, která by jeho učení šířila dále. Jeho dílo ocenily až následující generace. Velmi dobře to dokumentují slova významného finského chirurga Roberta Faltina v článku z roku 1924 věnovaném zlomeninám proximálního femuru: „...trochanterické zlomeniny se hojí dobře konzervativní léčbou, ale Lambotte je extrémista, operuje skoro každou.“
Poněkud ve stínu Albina Lambotta stojí další velikán kostní chirurgie, Angličan Ernst William Hey-Groves (1872-1944) (obr. 3). Současníkům je znám díky své technice plastiky předního zkříženého vazu z fascia lata. Za první světové války, přesněji v roce 1916, vydal - dnes již téměř zapomenutou - knihu On modern methods of treating fractures. Druhé vydání následovalo v roce 1921. V knize nalezne čtenář i kapitolu věnovanou operační léčbě. Z ní je patrné, že autor zkoušel různé typy šroubů do kortikální kosti, používal dlahovou osteosyntézu a na tehdejší dobu sofistikované typy zevních fixatérů umožňující kompresi a distrakci úlomků. Hey-Groves používal v klinice i experimentu různé typy hřebů, tj. duté, solidní, křížovité v průřezu. U zlomenin femuru navrhl a provedl jak hřebování z vrcholu velkého trochanteru, tak retrográdní hřebování z místa zlomeniny (obr. 4). Kromě femuru hřeboval i zlomeniny humeru a ulny. Zcela mimořádné jsou jeho početné experimenty s nitrodřeňovými hřeby na kočkách. Bohužel, na Hey-Grovesův zásadní přínos pro nitrodřeňovou osteosyntézu se zapomíná při adoraci Gerharda Küntschera.
Pravda je, že Gerhard Küntscher (1900-1972) (obr. 5) úspěšně zavedl nitrodřeňové hřebování do klinické praxe, a to v roce 1939. Postupně rozpracoval tuto metodu pro řadu dalších indikací. Již v roce 1945 vydal se svým dlouholetým spolupracovníkem Richardem Maatzem knihu Technik der Marknagelung, která dodnes udivuje svou invencí a komplexností. Kromě dlouhých kostí modifikoval hřebování i pro trochanterické zlomeniny, jeho implantát se stal předchůdcem Gamma hřebu, který se objevil až v roce 1986. Nepřekvapí však, že kniha v chaosu končící druhé světové války zapadla a známa jsou až její pozdější vydání.
Za otce moderní dlahové osteosyntézy je považován další belgický chirurg Robert Danis (1880-1962) (obr. 6). V roce 1932 vyšlo první vydání jeho knihy Théorie et practique de l’ostéosynthése, druhé v roce 1949. Zde se poprvé objevují šrouby pro kortikální a spongiózní kost. jak je známe dnes, dlahy s kompresním zařízením i pojem primární kostní hojení, tj. hojení přímé bez vytvoření svalku. Dalším přínosem (v druhém vydání) je dodnes používaná klasifikace luxačních zlomenin hlezna a objevuje se tu i první návrh dynamického kyčelního šroubu pro zlomeniny proximálního femuru.
Jednoho dne roku 1950 zazvonil u Danisových dveří dvaatřicetiletý mladík, začínající ortoped ze Švýcarska. Strávil s Danisem téměř 24 hodin, navštívil jeho kliniku, viděl jeho případy a dlouze s ním diskutoval v jeho domě při lahvi výborné whisky. Když nad ránem klopýtal zpět do hotelu, uvědomil si, že se mu právě otočil svět. Tím mladým mužem byl pozdější zakladatel AO Maurice Edmond Müller (1918) (obr. 7). Sám později přiznal, že oněch 24 hodin strávených s Danisem bylo pro jeho další profesní směřování nejdůležitějším impulzem.
Lambotte, Danis a Müller představují tři generace kostních chirurgů, z nichž jako propagátor metody se prosadil až ten poslední. Jaké byly příčiny jeho úspěchu, proč se neprosadili jeho předchůdci? Numerolog by nejspíš řekl, že je to postavením čísla 18 v datech jejich narození, ale pravé příčiny tkví jinde.
Lambotte a Danis byli velikáni, kteří čněli nad svou dobou a zůstali osamoceni. Pozoruhodné je, že nejsou známé informace o jejich vzájemných kontaktech, i když periody jejich aktivní činnosti se mezi oběma světovými válkami překrývaly. Müller přišel v době, která byla nazrálá, která potřebovala změnu na poli operační léčby zlomenin, a bylo otázkou času, kdo a jak se této příležitosti chopí. Přitom již byly vytvořeny podmínky po všech stránkách, tj. nejen kostní chirurgie jako takové, ale anestezie, rtg přístrojů, metalurgie i výroby nástrojů. Co však bylo hlavní, Müller vytvořil nejen učení, ale i „církev“, a to se všemi atributy, která toto učení šířila. A tou „církví“ bylo AO.

Základy úspěchu AO
Založení organizace samotné by nestačilo. Bylo nutné formulovat základní principy, vytvořit podmínky k jejich naplnění a šíření. Mezi tyto základní prostředky patřilo:
- vytvoření materiální základny na výrobu implantátů a nástrojů,
- založení výzkumné a experimentální instituce,
- dokumentace jednotlivých případů a hodnocení konečných výsledků,
- šíření získaných poznatků prostřednictvím literatury a praktickou výukou.

Založení a rozvoj AO
AO bylo založeno 6. října 1958 ve švýcarském Bielu třinácti švýcarskými ortopedy a chirurgy. Řada z nich se znala z vojenské služby ve švýcarské armádě. Kromě M. E. Müllera to byli Martin Allgöver (1917), Hans Robert Willeneger (1910-1998), Walter Bandi (1912-1997), Robert Schneider (1912-1990) a další (obr. 8, 9). Oficiální název společnosti zněl Schweizerische Arbeitsgemeinschaft für Osteosynthese. Zároveň byly formulovány základní cíle a principy, na kterých měla být postavena moderní operační léčba zlomenin:
1. anatomická repozice fragmentů,
2. stabilní osteosyntéza interfragmentární kompresí – hojení per primam intentionem, tj. bez přítomnosti svalku,
3. zachování cévního zásobení kosti a měkkých tkání atraumatickou operační technikou,
4. časná aktivní mobilizace.

Ve témže roce začala i spolupráce s Robertem Mathysem, který se ujal výroby nástrojů a implantátů. O rok později, v roce 1959, byla v Davosu založena Laboratoř experimentální chirurgie. Tato laboratoř se stala předchůdcem pozdějšího Forschunginstitutu. V roce 1960 byla zaregistrována v Churu ochranná známka Synthes AG, kterou jsou dodnes označeny všechny AO implantáty a nástroje. Tentýž rok proběhl v Davosu v hotelu Evropa první AO kurz. Na fixovaných lidských kostech se vyučovala technika jednotlivých způsobů osteosyntézy, nikoli způsob, jak léčit tu či onu zlomeninu. Tato změna přišla až v 70. letech, a jak vzpomíná jeden z čelných představitelů AO-International Joseph Schatzker, dalo velkou práci přesvědčit Müllera o její nutnosti.
V roce 1963 vyšla v němčině a o dva roky později v angličtině první kniha věnovaná AO filozofii, Technik der operativen Frakturbehandlung, méně známý předchůdce pozdějších AO manuálů. Ten první vyšel v roce 1969. Jeho hlavními editory byli - stejně jako v případě předchozí knihy - M. E. Müller, M. Allgöver a H. Willeneger.
Výsledkem boomu, kterou AO v 60. letech zažilo, bylo i založení AO-International v roce 1972. AO se tak oficiálně stalo mezinárodní organizací (obr. 10). Druhé vydání Manuálu vyšlo v roce 1977 a ke třem původním editorům přibyl Robert Schneider. Je perličkou, že posledně jmenovaný pomáhal M. E. Müllerovi cizelovat jeho spisovnou němčinu. Uvedené čtyřce se později začalo říkat „otcové zakladatelé“.

AO v Severní Americe
I když již na počátku 60. let měli někteří severoameričtí ortopedi jako I. S. Leinbach, Ch. A. Bassett a H. Rosen kontakty s AO, šlo o jejich privátní aktivity. Ortopedická Severní Amerika jako celek nástup stabilní osteosyntézy podle AO zaspala. Zkratka AO byla tehdy mnohými americkými ortopedy s nádechem sarkasmu vykládána jako „Always Operate“ a její anglický překlad ASIF jako „Any Surgery Is Fine“.
Jedním z prvních oficiálních uznání nové metody znamenalo 138. čísla prestižního časopisu Clinical Orthopaedics and Related Research v r. 1979. Zde dostalo AO možnost rozsáhle publikovat své postupy a jejich výsledky. První zkušenosti připojili i dva kanadští ortopedi, Joseph Schatzker a Marvin Tile, kteří v té době s AO již několik let spolupracovali. I po letech je zajímavé číst předmluvu obou amerických editorů a jejich opatrné komentáře za každým článkem. Schatzker a Tile se stali autory první severoamerické obdoby AO manuálu Rationale of operative fracture care; publikace vyšla v roce 1987.
Po tomto průlomu začalo AO učení postupně a hlavně díky nové generaci amerických a kanadských ortopedů získávat stále větší kredit. Někteří z nich, např. Jesse Jupiter, dokonce absolvovali dlouhodobější stáž ve Švýcarsku, která jim pomohla zorientovat se a výrazným způsobem ovlivnila jejich kariéru. Jako celek dohnala Severní Amerika Evropu až na začátku 90. let minulého století. Je proto někdy s podivem pozorovat sebevědomí současné nejmladší generace amerických ortopedů, které je leckdy mnohem větší než předvedené výkony na AO kurzech v Davosu.

Období stagnace
Druhé vydání AO manuálu 70. léta uzavřelo, a i přes úspěch v Severní Americe se zdálo, že na začátku let 80. začíná AO ztrácet dech. Objektivně to byla pravda. K situaci přispělo to, že AO se stalo i obětí vlastních dogmat. Jedním z nich bylo lpění na absolutní stabilitě osteosyntézy a hojení kosti ppi. Svalek byl považován za cosi nežádoucího, svědčícího o špatném provedení osteosyntézy. AO zaspalo i vývoj nitrodřeňové osteosyntézy, a to navzdory tomu, že již ve své první knize z roku 1963 představilo sofistikovaný soubor nástrojů a implantátů pro hřebování.
Pokrok v této oblasti přišel odjinud: zajištěné hřebování vyvinuté Grossem a Kempfem ve spolupráci s firmou Howmedica po publikaci v americkém Journal of Joint and Bone Surgery v roce 1982 ovládlo nitrodřeňovou osteosyntézu. A nebyla to jediná prohra. AO podcenilo i vývoj v oblasti osteosyntézy zlomenin proximálního femuru. Váhalo s vývojem dynamického kyčelního šroubu (DHS), který podle slov jednoho z významných členů AO byl dlouho dítětem, jež nikdo nechtěl. A opět to byla Howmedica ve spolupráci s Grossem a Taglandem, kdo v roce 1986 uvedl na trh první celosvětově úspěšný nitrodřeňový implantát pro trochanterické zlomeniny – Gamma hřeb. Odpověď AO přišla až v polovině 90. let v podobě PFN (Proximal Femoral Nail). Ani v oblasti zevní osteosyntézy se ze strany AO nedalo v 80. letech mluvit o výrazném pokroku a Weberova kniha External fixator spíše sumarizovala možnosti tehdy již dlouho používaného AO zevního fixatéru.
Při bližší analýze je však tato stagnace pochopitelná. Od vzniku AO uplynulo 20 let, generace jeho zakladatelů se pomalu loučila s klinickou kariérou a po více než dvou desetiletích usilovné práce se začínala dostavovat únava. Společnost potřebovala nové impulzy, novou generaci. K omlazení kádrů přispělo i založení AO nadace (AO Foundation) v roce 1984, která de facto přejala řízení celé AO společnosti jak po stránce vědecké, tak ekonomické. Pokračující internacionalizace společnosti se projevila i na změně oficiálního názvu na AO/ASIF (Association for Study of Internal Fixation) a oficiálním jazykem AO se stala angličtina.

Oživení
Příliv nových tváří se projevil i na třetím, posledním vydání AO manuálu v roce 1991. Hlavními editory zůstali „otcové zakladatelé“, ale kolektiv autorů jednotlivých kapitol je mnohem početnější a kromě Evropy zde má zastoupení i Severní Amerika. Kniha sama byla nejkomplexnějším zpracováním problematiky operační léčby zlomenin, jakou kdy AO vydalo. Důležitá byla i revize některých, do té doby nedotknutelných AO principů.
Anatomická repozice úlomků a dokonale stabilní osteosyntéza začaly být vyžadovány jen u nitrokloubních zlomenin. U zlomenin diafyzárních stačilo obnovit délku kosti a její osu ve všech třech rovinách se zvláštním důrazem na rotaci (repozice v transverzální rovině). Důležitější než anatomická repozice mezifragmentů bylo šetření jejich cévního zásobení. AO začalo rozlišovat mezi absolutní stabilitou vyžadovanou pro osteosyntézu v oblasti kloubních ploch a relativní stabilitou při osteosyntéze hřeby nebo zevní fixací.
Ještě před 3. vydáním Manuálu zaútočilo AO na místo na slunci, a to v problematice, kde by to čekal jen málokdo, v problematice, která byla po léta doménou Američanů – ve spondylochirurgii. Byli to především Friedrich Magerl ve spolupráci s Walterem Dickem, kteří uvedli do klinické praxe páteřní „fixateur interne“ a využili myšlenky transpedikulární fixace šroubů Roy-Camilleho z počátku 70. let. Magerl s Grobem navíc vypracovali řadu originálních technik osteosyntézy zlomenin v oblasti krční páteře.
Téměř současně s Manuálem se objevila i první verze práce Comprehensive classification of fractures of long bones. Kromě popisu obecných klasifikačních principů v ní byly nejdříve zařazeny jen dlouhé kosti končetin. V průběhu let byla doplňována tak, že dnes zahrnuje i zlomeniny páteře, pánve a skeletu nohy. Přes řadu diskutabilních věcí se tato klasifikace stala všeobecně uznávanou a dnes o ní lze hovořit jako o klasifikaci používané celosvětově.
M. E. Müller v průběhu 90. let veškeré AO aktivity postupně opustil a začal se věnovat svému dlouholetému snu – vybudování muzea významného švýcarského malíře Paula Kleea. Ten se mu splnil v roce 2005, kdy bylo muzeum v Bernu slavnostně otevřeno.
Naopak omlazenému AO/ASIF se podařilo v 90. letech nabrat nový vítr, dohnat ztrátu na poli nitrodřeňového hřebování i zevní fixace a pokračovat s rozvojem spondylochirurgie. Výrazně také rozvinulo své starší aktivity na poli maxillofaciální chirurgie (od roku 1975) a veterinární medicíny (od roku 1969). Na začátku nového tisíciletí se objevily úhlově stabilní dlahy, které zásadním způsobem mění vnitřní osteosyntézu.
Pokračovala i internacionalizace společnosti. Všude po světě začaly v jednotlivých zemí vznikat dceřiné organizace, tzv. AO ALUMNI, sdružující v daném státě zájemce o spolupráci s AO-International.

Vlajkové kliniky
Stabilní osteosyntéza by nikdy nemohla dosáhnout uznání a celosvětového rozšíření bez špičkových pracovišť vyznávajících AO filozofii. Jejich úkolem bylo nejen rozvíjení nových metod, ale i výchova další generace pokračovatelů. Přestože za AO kliniky byla označována řada pracovišť, pouze dvě z nich mají v historii zcela mimořádné postavení. Tím prvním byla Ortopedická klinika v St. Gallen, druhým Traumatologická klinika v Hannoveru.
Velký význam pro M. E. Müllera i pro celé AO bylo jeho jmenování přednostou nově vznikajícího ortopedického pracoviště v St. Gallen v roce 1960. Nebylo to zcela jednoznačné, neboť M. E. M., jak byl někdy nazýván, skončil v konkurzu až třetí. Jenže vítěz ze zdravotních důvodů funkci odmítl a druhý v pořadí souhlasil s manželkou, že se do St. Gallen stěhovat nebudou. Místo nich nastoupil Müller, který tak dostal jedinečnou možnost realizovat své myšlenky. Během sedmi let (1960-67), které v St. Gallen strávil, vybudoval špičkové pracoviště, které provádělo jak elektivní ortopedické výkony, tak traumatologii pohybového aparátu v celém rozsahu. Proto přitahovalo návštěvy ortopedů a traumatologů z celého světa. V roce 1967 však M.E.M. přesídlil do Bernu, kde byl jmenován profesorem na tamější univerzitě. Bernská klinika však slávy st. gallenské nikdy nedosáhla. Jedním z důvodů byla ztráta kontaktu s traumatologií pohybového aparátu, kterou v Bernu provádělo jiné pracoviště.
Müllerovým nástupcem se stal Bernhard Georg Weber (1927-2002), který vedl kliniku v letech 1967-86, poté pro konflikty s vedením nemocnice odešel do privátní praxe (obr. 11). Zabýval se jak traumatologií, tak aloplastikou. Z kliniky v době jeho působení vyšly význačné monografie, které zásadním způsobem ovlivnily další vývoj dané problematiky ve světě. Byly to monografie věnované poranění hlezna, dětským zlomeninám, speciálním technikám osteosyntézy, zevní fixaci v traumatologii. Nejvýznamnější a dosud v mnoha směrech nepřekonanou zůstává kniha, kterou napsal se svým přítelem a spolupracovníkem Oldřichem Čechem věnovaná pakloubům – Pseudoarthrosen, vydaná v roce 1973 v němčině. Poté vyšla nejen anglicky, ale
i v dalších jazycích. Weber byl svým založením trochu enfant terrible AO a v některých svých názorech předběhl dobu a zpochybňoval některá tehdejší posvátná dogmata. Proslavil se zejména svým principem minimaxu, tj. dosažení maximální stability osteosyntézy při použití minimálního množství implantátů. Výrazně se zasloužil i o propracování techniky cementování u totálních náhrad kyčelního kloubu.
Friedrich Magerl (1933) zastával funkci přednosty v období 1986-95 a do privátní praxe odešel ze stejných důvodů jako jeho předchůdce (obr. 12). Magerl byl všestranný ortoped, ale do historie se nesmazatelně zapsal rozpracováním techniky stabilní osteosyntézy pro krční i thorakolumbální páteř. Je též hlavním autorem dnes všeobecně akceptované AO klasifikace zlomenin páteře. Možná pro svou skromnost stál vždy trochu stranou velké politiky uvnitř AO a z jeho práce profitovali jiní. Po Magerlově odchodu sláva kliniky postupně zhasla. Dnes je ortopedie v St. Gallen jedním z řadových klinických pracovišť ve Švýcarsku a věhlas města ve světě šíři pouze starobylý klášter sv. Havla s proslulou knihovnou.
St. Galen je názorným příkladem postupné gradace pracoviště. Každý z jeho tří přednostů výrazným způsobem přispěl k rozvoji technik AO v různých oblastech pohybového aparátu a klinikou prošly desítky významných postav světové ortopedie a traumatologie. Jedním z nich byl v letech 1964-5 Harald Tscherne.
Prof. Harald Tscherne (1933) se stal prvním přednostou Traumatologické kliniky v Hannoveru, založené v roce 1970. Zatímco v 70. letech hvězdička tohoto pracoviště teprve vycházela a hvězda St. Gallen už svítila vysoko na ortopedickém nebi, v 80. letech se situace začala obracet. Prvním z příspěvků hannoverského pracoviště byla klasifikace poranění měkkých tkání u otevřených, ale i zavřených zlomenin. Následovaly zlomeniny proximální tibie, zlomeniny pánve, zlomeniny patní kosti, zajištěné nepředvrtané hřebování atd. Tscherneho klinika zásadním způsobem ovlivnila rozvoj traumatologie v Německu nejen po stránce medicínské, ale i organizační. Do roku 2000, kdy skončil s aktivní činností přednosty, vychoval Tscherne řadu žáků, kteří dnes vedou přední traumatologické kliniky v Německu i Rakousku. Blauth, Haas, Oestern, Pohleman, Südkapm, Szyszkowitz, Zwipp a další patří dnes k čelným osobnostem AO. V čele kliniky vystřídal prof. Tscherneho jeho žák Christian Krettek. Zda se mu podaří navázat na dílo svého předchůdce a dále ho rozvinout, ukáže čas.

AO a Česká republika
První kontakty s AO navázali v roce 1965 pozdější profesoři Oldřich Čech (1928) a František Stryhal (1912-2001) (obr. 13). Prvně jmenovanému se podařilo v následujících letech i přes tehdejší politické těžkosti „probojovat“ do St. Gallen a zúčastnit se i AO kurzu v Davosu v roce 1966. Díky možnosti pracovat opakovaně na Müllerově a později Weberově klinice měl Čech možnost seznamovat se s vývojem v AO a předávat ho doslova z první ruky tehdejší československé ortopedické a traumatologické veřejnosti.
V roce 1969, v neradostné posrpnové době, se Čechovi podařilo přivést na sympozium v Karviné M. E. Müllera, G. Küntschera a R. Judeta. To bylo poprvé a naposledy, co se tito velikáni světové ortopedie a traumatologie takto osobně setkali.
Rozhodujícím krokem pro osud AO učení u nás bylo vytvoření domácí výrobní základny ve spolupráci s Poldi Kladno. To spolu s vydáním české monografie Moderní osteosynthesa v traumatologii a ortopedii v roce 1972 vytvořilo předpoklady zapracovat novou metodu do tehdejšího oficiálního postgraduálního doškolování. Tím se podařilo zachytit celosvětový nástup AO a udržet s ním krok i v následujících letech. Je třeba si uvědomit, že česká monografie spatřila světlo světa pouze 9 let po vydání první AO monografie a 3 roky po vydání prvního AO manuálu. Následující rok vyšla ve Švýcarsku již zmíněná a dodnes celosvětově uznávaná monografie o pakloubech. Její zkrácené české vydání se objevilo v roce 1976. Kde byly na začátku 70. let z tohoto pohledu USA?
Tento pozitivní trend pokračoval i celá 80. léta. Jediný problém představoval rozvoj nitrodřeňové osteosyntézy, kde nebylo možné rozjet domácí produkci. Limitující byla i dostupnost kostních vrtaček, oscilačních pil a rtg zesilovačů. V roce 1982 vyšlo druhé vydání Čechovy a Stryhalovy monografie, nazvané již Stabilní osteosyntéza v traumatologii a ortopedii. Ke konci 80. let začala některá pracoviště i se stabilní osteosyntézou zlomenin páteře. Polistopadový vývoj tak zastihl českou ortopedii a traumatologii dobře připravenou na možnosti, které politické a ekonomické změny nabízely.
Od roku 1990 začala být pravidelně pořádána AO sympozia s mezinárodní účastí, později i s praktickými cvičeními. Účastnily se jich přední osobnosti AO jako F. Magerl, H. Tscherne, H. Willeneger, N. Südkamp, P. Regazzoni, T. Pohleman, B. Jeanneret, E. Trojan a další. Od roku 1999 se k nim přiřadily regulérní AO kurzy pro lékaře i sestry operačních sálů, a to se všemi atributy včetně stálého termínu vždy na začátku dubna. Nejdříve to byly kurzy základní, od roku 2003 se střídají s kurzy pro pokročilé. A to vše za spoluúčasti významných zahraničních hostů jako T. Rüediho, M. Schütze, H. Winkera, M. Nerlicha, H. Zwippa a dalších (obr. 14). Potěšitelný je i výrazný zájem slovenských ortopedů a traumatologů o tyto akce.
Výrazně se od roku 1990 zvýšila i účast českých lékařů na AO kurzech v Davosu, kde se vždy každý rok v prosinci schází celá světová špička kostní traumatologie. Nejde jen o účast pasivní, ale mnozí z české výpravy působí jako instruktoři, hodnotitelé kurzů, a dokonce i jako organizátoři kurzu (Zdeněk Klézl).
Od roku 2001 má Česká republika jako první ze zemí bývalého východního bloku svého zástupce (Trustee) v AO Foundation (Jan Bartoníček). V prosinci 2003 byla na Ortopedicko-traumatologické klinice v Praze-Vinohradech založena česká pobočka AO ALUMNI, jejím předsedou byl zvolen Peter Wendsche z Úrazové nemocnice v Brně. Tím jsme se dostali na oficiální AO mapu světa.
Přibývá i mezinárodních akcí pořádaných v Praze pro státy střední Evropy za organizační i odborné účasti českých zástupců. Dvakrát se v Praze konal páteřní kurz, mimořádný význam pro rozvoj v celém regionu měl kurz maxillofaciální chirurgie. V roce 2004 hostila Praha Evropský traumatologický kongres, kde proběhly AO akce, na kterých jsme se aktivně podíleli. V dubnu letošního roku se uskutečnilo v Českých Budějovicích i první české AO video sympozium, jehož hlavní postavou byl Jesse Jupiter, jedna z největších světových autorit v traumatologii horní končetiny. Pomalu se zlepšuje využití AO principů v maxillofaciální chirurgii. Na květen roku 2007 je plánován v Praze mezinárodní kurz Chirurgie nohy pod vedením prof. Zwippa a na září 2007 první AO kurz na Slovensku, na jehož organizaci by se měla výrazně podílet i česká strana.
Nabízí se tak jedinečná šance posílit postavení České republiky nejen v centrálních orgánech AO, ale její postavení ve středoevropském regionu. Jde o to, abychom tuto šanci nepromarnili.
Současné postavení AO ve světě
V současné době je AO/ASIF uznávanou vedoucí silou ve světě osteosyntézy a operační léčby zlomenin vůbec. Tohoto postavení dosáhla i proto, že je celosvětovou organizací, která má své pobočky kromě Evropy také v Severní a Jižní Americe, Asii, Austrálii a na Novém Zélandu, v Africe i Blízkém východě. Ve všech těchto zemích, včetně rozvojových, vedlo navázání vztahů s AO k výraznému zlepšení stavu operační léčby zlomenin pohybového aparátu. Všude se tak podařilo vychovat domácí odborníky, kteří se starají o další šíření AO myšlenek. Velmi aktivní je v tom AO Latin Amerika a AO East Asia.
Vnitřní struktura AO je poměrně komplikovaná a je zbytečné se jí zde zabývat. Nicméně z odborného klinického hlediska ji lze rozdělit do čtyř sekcí, tj. obecná traumatologie, páteřní chirurgie, maxillofaciální chirurgie a veterinární medicína, které mají v mnoha směrech společný základní i aplikovaný výzkum. Nejde jen o otázky osteosyntézy. Do popředí se dostávají biotechnologie, především kostní morfogenní proteiny, kultivace tkáňových buněk i využití buněk kmenových.
Za dva roky bude AO/ASIF slavit 50. výročí svého vzniku. Dva z otců zakladatelů, M. E. Müller a Martin Allgöwer, stále žijí, a přejme si, aby mohli toto jubileum oslavit. Viděno zpětně, je to neuvěřitelný příběh skupiny třinácti vizionářů, kteří mají po téměř 50 letech na čtyřech kontinentech desetitisíce následovníků. To je věc, na kterou si nikdo z nich neodvážil na začátku ani pomyslet. A pak že je třináctka nešťastné číslo...

Ortopedicko-traumatologická klinika 3. LF UK a FNKV, Praha-Vinohrady