Na jakou ze svých cest vzpomínáte nejvíc, pane profesore?
Na tu poslední, loňskou, protože jsem si splnil svůj klukovský sen, podívat se na Velikonoční ostrov. Jako malý kluk jsem poslouchal v rádiu v pořadu Četba na pokračování knihu Thora Heyerdahla Aku-Aku. Vidět tajemné sochy a místa, kde vznikaly a stály, se mi ale tenkrát zdálo nemyslitelné. Po dlouhých čtyřiceti letech se mi však sen splnil. Na ostrově jsme přistáli večer. Na radu zkušených jsme s kamarády vstali ještě za tmy a vyrazili na Ahu Tongariki, největší plošinu, kde stojí sochy, abychom je viděli za východu slunce. Nejprve jsme ve tmě pouze tušili obrovskou tmavou hmotu a slyšeli jen hukot moře. S přicházejícím svítáním se z mlžného oparu příboje začali pomaličku vynořovat jednotliví kamenní obři. Na ahu se nesmí vstupovat, ale nevydržel jsem to. Vylezl jsem nahoru a přitiskl se na břicho jedné ze soch. Teprve dotyk chladného kamene na tváři mě přesvědčil, že sen se stal skutečností.

Putování po horách při vaší atletické postavě nepřekvapí, další vaše vášeň je však nečekaná - románská architektura v Čechách a na Moravě. Čím vám tolik učarovala?
Příčin je několik. Jednak je to její syrovost a zdánlivá jednoduchost. Také je to architektura spjatá s počátky českého státu, historického období, které mě dost zajímá. Navíc románských staveb je u nás relativně málo, takže většinu těch nejhezčích a nejvýznamnějších lze nastudovat, navštívit, vyfotografovat a zapamatovat si. A taky přitom poznáte nejrůznější kouty České republiky.
Základy jsem se kdysi učil z knížky Rukojeť návštěvníků kulturních památek. Po patnácti letech jsem se s jejím autorem potkal jako se svým pacientem. Utrpěl totiž zlomeninu krčku femuru. Když jsem mu vysvětloval léčebný postup, přiznal jsem se, odkud ho znám. O románských kostelech jsme si pak povídali ještě cestou na operační sál, až jsem mu musel říci, že teď je třeba spravit tu zlomeninu a pak můžeme diskutovat dále.

A jsme u ortopedie. Zlomeniny se jmenují po lékařích, kteří je detailně popsali: Collesova, Bartonova, Melonova... Máme vůbec nějakou českou zlomeninu, podobně jako máme „české“ hvězdy? A přál byste si takovou mít?
Já už svou zlomeninu měl a nikomu bych ji nepřál. Minulé léto jsem si zlomil čtyři žebra. A tak jsem se místo dovolené stal pacientem vlastní kliniky a poprvé v životě byl v pracovní neschopnosti.

Kolo?
Ne. Hlídání dětí. Synové zakopli míč do strže, a aby se jim nic nestalo, šel pro něj tatínek. Po mokrém kořenu schovaném pod listím jsem ale uklouzl a spadl na jediný pařízek daleko široko. Ozvalo se prasknutí zlomené větve a já věděl, že je po dovolené...

V čem jste se lišil od ostatních pacientů?
Měl jsem výjimku na ranní buzení a staniční sestra mi nosila kávu a noviny, které jsem si mohl v klidu přečíst. Kdy jindy se vám to povede?

No a teď ke zlomenině v terminologii...
Český eponym pro nitrokloubní zlomeninu, obdobný těm, o kterých jste mluvila, nemáme, ale není to zas tak velká škoda. Označení jmény autorů jsou zavádějící, současná doba vyžaduje univerzálnější klasifikace, umožňující i počítačové zpracování. Příkladem může být nejběžnější eponymum - Collesova zlomenina, která označuje zlomeninu dolní části vřetenní kosti. Problém tkví v tom, že ji Abraham Colles popsal jako mimokloubní frakturu, s typickou dislokací a klinickým obrazem. Následkem toho jsou všechny zlomeniny distálního radia označovány jako „kolesky“ a většinou lékařské veřejnosti dosud považovány za banální zlomeninu. Jenže řada zlomenin distálního radia je nitrokloubních a představuje závažné poranění, ke kterému je třeba také tak přistupovat.

Jaké výhody přinášejí klasifikace?
Úkolem správné klasifikace je být terapeutickou směrnicí, umožnit hodnocení a srovnání výsledků. Vytvořit takovou klasifikaci, abychom nesrovnávali hrušky a jablka, není jednoduché, ale v době, kdy svět se díky informačním technologiím zmenšil, potřebné. První standardy v České republice jsme pro pohybový aparát připravili někdy před osmi lety ve spolupráci Ortopedické a traumatologické společnosti. Stanovují jakýsi zlatý standard ošetření té či oné zlomeniny. V situaci, kdy se všude snižuje rozpočet a ředitelé nemocnic nás často nutí používat co nejlevnější implantáty bez ohledu na kvalitu, jsou dobrý argument proti. Tím spíš, že zejména v kostní traumatologii se nevyplatí šetřit za každou cenu, přesně podle hesla „nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit kupovat levné věci“. Zdánlivě vysoká cena implantátu vypadá jinak, spočítáme-li dobu hojení, pracovní neschopnosti, výskyt komplikací a konečný výsledek. Jenže na tohle pojišťovny neslyší. Je zajímají pouze náklady na léčbu, nikoli náklady na sociální dávky. Až tohle dokáže někdo vyřešit, bude to zlomový okamžik.

Dalo by se říct, že v osteosyntéze šel vývoj od slonové kosti k titanu. Jaký směr očekáváte dál?
Stále víc se jako materiál prosazuje titan, v konstrukci implantátů jejich anatomizace. Tím myslím, že jsou určeny pouze pro určitou část určité kosti, například pro dolní konec vřetenní kosti, horní část pažní kosti... Přední světoví výrobci dnes nabízejí sofistikované implantáty pro jednotlivé anatomické krajiny. Pokrok se však ubírá ještě jedním směrem --ke stimulaci kostního hojení pomocí kostních morfogenních proteinů. Ty lze aplikovat injekčně do místa zlomeniny. První klinické pokusy jsou slibné.

Vy je už máte k dispozici?
Bohužel ne, protože jsou drahé. Jako člen AO/ASIF nadace mám však možnost se pravidelně seznamovat s nejnovějšími pokroky v léčbě zlomenin. Je neuvěřitelné, co všechno dokážou morfogenní kostní proteiny ovlivnit. S kolegy z různých zemí se však shodujeme na tom, že nemohou nahradit správnou operační techniku. Podmínkou úspěchu stále zůstává technicky dobře provedená operace se správně zvoleným implantátem.

A co genová terapie, k níž se v mnoha jiných oborech upínají naděje pacientů i lékařů?
To už se také pomalu stává realitou. Dnes umíme například kultivovat buňky (chondroblasty) z kloubní chrupavky a používat je pro léčbu defektů kloubních ploch, především v kolenním a hlezenním kloubu. Při této léčbě se pacientovi nejdříve odeberou buňky kloubní chrupavky, namnoží se a poté aplikují do místa defektu. Nevýhodou je finanční náročnost, proto je tato metoda vhodná především pro mladé jedince s perspektivou dlouhodobého benefitu.
Takže shrnuto, na jedné straně se ortopedie stále podobá truhlařině a tesařině, na straně druhé se nám do oboru „vkrádá“ injekční stříkačka se „živou vodou“. Já osobně doufám, že se jako aktivní chirurg nedožiju zániku kladiva, dláta a šroubků. Ono je to strašně krásné řemeslo.

Co vás přilákalo k ortopedii?
Taky jsem se ptal sám sebe. Možná, že na začátku byla rodinná „zátěž“ z dětství. Otec byl lékař-internista, doma jsme měli kostru. Matka, zdravotní sestra, navíc měla od dětství celoživotní problémy s následky hematogenní osteomyelitidy. Dodnes si pamatuji, jak jsem za ní jezdil na návštěvy na ortopedii do Vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde jsem pak, už jako medik, sám podstoupil operaci menisku, který nevydržel mou kopanou. Někdy v sedmnácti ve mně začalo krystalizovat, že to nebude žádná historie, žádná sportovní novinařina, ale medicína. Už když jsem šel do prvního ročníku, věděl jsem, že chci dělat ortopedii. Všichni kolem se mi smáli, že určitě změním názor. Naopak: od prvního ročníku jsem pracoval v Anatomickém ústavu pod vedením profesora Doskočila a zaměřil se na anatomii pohybového aparátu, ve vyšších ročnících jsem chodil sloužit na ortopedickou kliniku k profesoru Slavíkovi.
Když se po těch letech ohlédnu zpátky, vidím, že jsem měl obrovské štěstí na učitele. A každého z nich jsem potkal v tu správnou dobu. Nejdříve profesora Doskočila, který mě učil nejen anatomii, ale i přednášet, publikovat. Byl to téměř vztah otce a syna, bohužel před čtyřmi roky skončil. U profesora Slavíka jsem se naučil základům ortopedie, a přestože byl velmi přísný šéf, byl také velkorysý. Profesor Čech mi zase nabídl místo na nově vznikající vinohradské klinice, od něj jsem se naučil operační technice a poznal jeho způsob uvažování při indikacích a operaci, umožnil mi vyjet do světa na zkušenou ještě před revolucí. No a posledním byl profesor Heřt, s kterým byla radost spolupracovat při psaní knih. Taková setkání nelze naplánovat, ale pokud přijdou, nesmíte je promarnit.

V ortopedii působíte už přes čtvrt století. Čím vám zatím udělala největší radost?
V osobní rovině asi tím, že ji můžu dělat a že mi pořád přináší obrovské uspokojení. Stále se vyvíjí rychlým tempem, stále před vás staví nové výzvy. Navíc je to obor, který lze dobře dokumentovat: rentgen před operací, po operaci, konečný výsledek. Jsou to i ty drobné, zcela obyčejné radosti, když se vám podaří spravit nějakou komplikovanou zlomeninu nebo staré babičce kyčel a pak ji potkáte náhodou na ulici.

Jaké společenské trendy lze vyčíst z ortopedických operačních stolů a z ambulancí?
Okřídlená fráze zní „život se nám zrychluje“. Ano, takže jezdíme čím dál rychleji a bezohledněji, vyhledáváme adrenalinové sporty, a proto přibývá poranění pánve, páteře, vysokoenergetických úrazů končetin, často otevřených. Navíc populace stárne, Praha 10 zvláště. Jestliže jsme za loňský rok ošetřili 365 zlomenin horního konce stehenní kosti, za první dva letošní měsíce jich bylo 100. Když jsem v roce 1993 začínal jako přednosta, hospitalizovali jsme pro úraz 821 pacientů za rok, v roce 2005 už to bylo 1311 pacientů. Z tohoto pohledu se ortopedie jako obor o nedostatek pacientů bát nemusí.

Přibývá stejným tempem i zájemců o ortopedii z řad studentů?
Po revoluci bylo jeden čas období, kdy jsem se studentů u státnice z chirurgie ptal, co chtějí dělat, a téměř nikdo z nich neuvažoval o kariéře chirurga. V té době jsme měli, a nejen my, problém získat nové lékaře. Teď se situace dost zlepšila, ovšem stále platí, že chirurgické obory patří k nejnáročnějším. V medicíně jste v pětadvaceti hotová, a de facto stále nic neumíte a začínáte znovu od píky. V chirurgickém oboru, když se hodně snažíte, trvá zhruba deset let, než dozrajete. Navíc operovat, sloužit noční služby, to vše dává dost zabrat. A teď si to srovnejte třeba s počítači. Tam může být člověk odborníkem už ve dvaceti a zcela v pohodě. Tohle všechno mladí lidé při výběru povolání zvažují.
Mě však trápí jiný problém. Traumatologie byla a je vždycky službou první pomoci, a tak na naši ambulanci přijdou také opilci, nepojištění cizinci, pacienti s drogovou závislostí, u kterých nevíte, zda nejsou i HIV pozitivní nebo nakažení žloutenkou, a všechny musíme ve dne v noci ošetřit. Také se stává, že někdo jde ve tři ráno z vinárny, a protože ho už týden bolí pata, staví se, a vy ho nemůžete odmítnout. Takže jste stále v první linii a nemůžete se bránit zneužívání této služby. Zátěž personálu je někdy obrovská a ne zcela doceněná, spíš naopak. Což není problém pouze u nás, ale i v zahraničí.

Vaše finální úspěchy jsou závislé na následné péči, tedy rehabilitaci. Myslím si, že pacienti ji podceňují, a tedy šidí.
Nemluvil bych o podceňování, spíš o motivaci a dostupnosti skutečně kvalifikované rehabilitační péče. Řada pacientů je ochotna sníst jakýkoli prášek, jen aby se nemusela hýbat. Zato kuřáci většinou vybíhají z postele ihned po operaci. Chuť na cigaretu je vlastně nutí trénovat. Tím ale neagituji pro kouření. Naopak přibývá studií ukazujících, že kuřáci mají větší problémy nejen s hojením operačních ran, ale i zlomenin.
Rehabilitační pracovníci u nás jsou velmi schopní a dobře kvalifikovaní. Je to však i otázka vybavení, které je dosti nákladné. Problém je s návaznosti léčby rehabilitační na léčbu operační. Situace se dost zlepšila, ovšem stále má do ideálu daleko. Zatímco například v Německu, Rakousku či Švýcarsku se pacienti pátý šestý den po operaci stěhují na rehabilitační pracoviště, tady je nemáme kam umístit, protože rehabilitačních lůžek je dosud málo.

Co by podle vás, pane profesore, měli lidé o ortopedii vědět?
Někdy bývá méně více. I v našem oboru se totiž projevují různé módy, které přicházejí ve vlnách a vzápětí odcházejí, a záleží na tom, co a jak se veřejnosti předkládá. Často se pacienti zajímají pouze o to, jakou endoprotézu dostanou. Lepší by bylo, kdyby se aktivněji zajímali, co mohou sami udělat pro úspěch operace nebo léčebného postupu. Řada z nich přistupuje ke svému zdraví zcela pasivně.
Nesmírně důležitý je vzájemný vztah pacienta a lékaře. Na naší klinice platí až na výjimky zásada, že lékař, který pacienta k operaci indikoval, ho také operuje. Vysvětlí mu všechno, odoperuje ho a dál sleduje. Mezi těmi dvěma se tak vytvoří určitý stav důvěry a spolupráce. Bez toho to prostě nejde. Koneckonců, mně taky nezbývá v jiných oborech než důvěřovat lékaři, kterého jsem si vybral. A často je ten výběr dán tím, že jsem s ním náhodou studoval nebo že ho léta znám. Naštěstí pověst lékaře nebo pracoviště je v dlouhodobém horizontu založena na výsledcích, nikoli na barnumské reklamě, jakou mají některá privátní pracoviště.

To nezní zrovna přátelsky.
Pozor, nemám nic proti solidním privátním pracovištím. Na současné medicíně mi však vadí ne to, že se ekonomizuje, ale že se z ní stává především výdělečný obor. Byla přece odjakživa výlučnější než jiné obory už ze své podstaty, a to se vytrácí. Už ten klient místo pacienta! Chcete totální endoprotézu? Jasně, my vám ji uděláme, říkají v Americe klientům, a zhusta operují téměř zdravé klouby. Nedávno jsem byl na kongresu, kde přenášeli operaci totální náhrady kolenního kloubu přímo z jedné americké nemocnice. Pacient měl před operací téměř plný rozsah pohybu a na rentgenu artrotické změny menší než já třicet let po operaci menisku. Pak si kladete otázku, kam až se medicína dostala.
Když už mluvím o svém koleni... Před pár lety jsem si nechal udělat snímek a vyvěsil ho na ranním hlášení s tím, že se jedná o jednoho pacienta z mé ambulance. Na otázku, co by kdo z kolegů doporučil, začaly padat návrhy jako obstřiky, artroskopie, dokonce osteotomie. Nakonec jsem slovy „Pánové, to je moje koleno, na to se sahat nebude!“ přiznal barvu. Pár dní nato zavítal na naši kliniku profesor Sarmiento, někdejší prezident Americké ortopedické akademie a jedna z legend světové ortopedie. I jemu jsem rentgen anonymně předvedl. Chvilku se na něj díval a pak suše prohlásil: „Aspirin.“ No a na tom koleni běhám bez problémů dodnes. Tím chci říct, že medicína je stále nejen exaktní věda, ale i umění léčit.
Prof. MUDr. Jan Bartoníček, DrSc. (51)
- 1980 - promoce na FVL UK v Praze
- 1980 - 1984: Ortopedická klinika ILF v Praze na Bulovce
- 1984 - dosud - Ortopedicko-traumatologická klinika 3. LF UK a FNKV v Praze
- 1992 - obhajoba habilitační práce a jmenování docentem
- 1993 - jmenován přednostou kliniky
- 1996 - doktorát věd
- 2004 - jmenován profesorem pro obor ortopedie
- od 1994 - člen Vědecké rady 3. LF UK
- od 2001 - zástupce České republiky v AO/ASIF Foundation
- od 2003 - člen stále pracovní skupiny Akreditační komise pro lékařské a zdravotnické obory MŠM ČR
- od 2005 - člen a místopředseda Akreditační komise MZ ČR pro ortopedii
- autor čtyř knižních monografií, 101 článku, z toho 21 v zahraničních časopisech
- od 2005 editor reviewer Journal Orthopaedic Trauma
- ženatý, dcera Lucie a synové Jan a Jakub

Renata Červenková
Autorka pracuje v časopisu
Readers Digest Výběr