Několik desítek ostrovanů proto nepředstavovalo pro ekologii ostrova žádnou hrozbu. Jejich počet v průběhu staletí však ustavičně stoupal, bylo třeba více a více zemědělské půdy, stavba ahu i transport soch vyžadovaly značné množství dřeva. A tak člověk neustále ukrajoval z pralesa kus za kusem a narušoval po tisíciletí stabilizovaný ekologický systém. Své způsobily i malé polynéské krysy, které přišly na ostrov společně s člověkem. Jejich potravou byla semena velkých palem, které se tak nemohly rozmnožovat v dostatečném počtu. Jak ubývalo stromů, došlo i ke změně hydrologických poměrů, potoky začaly vysychat. Holá, suchá půda vyčerpaná zemědělskou činností byla stále více vystavena erozi. Bludný kruh se začal pomalu uzavírat. Ubývalo i ptáků, kteří přesídlili na okolní malé ostrůvky, zmizely mořské želvy, značně poklesl počet ryb v pobřežních vodách. Předpokládá se, že tento proces začal někdy kolem roku 1300 v oblasti Poike a postupně zasáhl celý ostrov.
Na konci 15. století bylo získávání potravy pro domorodce stále obtížnější. Sekyrky kameníků v Rano Raraku pomalu utichaly. Na začátku 16. století zřejmě ztichly úplně a na ahu již nebyla vztyčena žádná nová moai. Kulturní zápas o počet a velikost soch skončil, začínal boj o potravu a o přežití. Dřevo se stávalo vzácností, jako palivo začala sloužit tráva, zdroje vody zůstaly limitovány na několik kráterů, především Rano Raraku a Rano Kau. Poslední zbytky pralesa zanikly někdy kolem roku 1640. Flóra ostrova, který se v průběhu 17. století změnil na poušť, byla dramaticky redukována.
V té době došlo zřejmě vlivem hladomoru ke snížení populace ostrova na polovinu. Vymřely celé vesnice, na kosterních zbytcích jsou patrné známky malnutrice. Redukce obyvatel i úzkostlivé využívání zbytků půdy však částečně obnovily potravinovou rovnováhu na ostrově a umožnily zbytku populace, cca 6000 jedincům, přežít.
Jak se horšila ekologická situace ostrova, klesala i politická moc krále, již tak narušená kulturním soutěžením jednotlivých klanů. Rovněž královský klan Miro ztrácel svou prestiž. Naopak moc lokálních vůdců, matata’o, narůstala a v 17. století se objevila nová společenská třída, třída profesionálních bojovníků. Přesto nedošlo k hrozícímu kolapsu ostrova. Původní řády a zvyky zůstávaly zachovány. A právě v té době přistály na ostrově velké lodě neznámých bílých mužů.

Příchod Evropanů, začátek válečného konfliktu
Na Velikonoční neděli 5. dubna 1722 zakotvily u ostrova tři lodě nizozemského admirála Jacoba Roggeveena. Zřejmě nebyl prvním z Evropanů, kdo tento kus země spatřil. Možná prvním byl španělský kapitán Alvaro de Medaňa v r. 1567 nebo anglický pirát Edward Davis v r. 1687, zprávy však zůstávají nejasné. Roggeveen jako první zaznamenal polohu ostrova, dal mu název, a tím ho uvedl na mapu tehdy známého světa. Strávil tam 6 dní a posádky jeho lodí byly ostrovany přijaty přátelsky. Místní lidé přes ztrátu komunikace s okolními ostrovy zřejmě nikdy nezapomenuli na „vnější“ svět“, a tak příchod Evropanů nebyl pro ně zas tak velké překvapení. Bohužel těsně před odjezdem došlo k nešťastnému konfliktu, způsobenému jedním z důstojníků. Důsledkem střelby z mušket byla smrt dvaceti domorodců.
Ostrovanům po cizincích zůstaly tři věci, které zásadním způsobem ovlivnily jejich další život - neznámé nemoci, seznámení se střelnými zbraněmi a porušení čistoty jejich genetického kódu. V následujících dvou letech po nizozemské návštěvě zemřely zhruba dva až tři tisíce ostrovanů na infekční choroby zavlečené Evropany. Zážitek ze smrtící střelby byl tak silný, že ho zaznamenal i James Cook půlstoletí po této události. Hodnotový systém domorodců byl narušen a proti tomu nic nezmohla žádná mana ostrova. Smrtící síla bílých mužů byla silnější.
Zhroucení dosavadních hodnot, spory o opuštěná území i pokračující zhoršování ekologické situace byly jiskrou, která zažehla válečný konflikt mezi dvěma konfederacemi klanů, severozápadními Tu’u a východními Otu Iti. Válka trvala celou generaci, přibližně do roku 1750. Na ostrově zavládl chaos, vesnice byly postupně likvidovány, lidé se začali ukrývat v podzemních jeskyních a žili na pokraji existenčních podmínek. Nelze vyloučit ani kanibalismus, ačkoli pro něj chybějí archeologické důkazy. Z poražených vznikala nejnižší sociální skupina, kio. Byli to farmáři, kteří museli pracovat pro vítěze a živit je. Tato občanská válka dala vzniknout legendě o bojích mezi „tlustými“ hánau e’epea „hubenými“ hánau momoko. Podle špatného překladu názvů obou bojujících stran prezentoval Thor Heyerdahl tuto událost jako válku dlouhouchých a krátkouchých.

Kult ptačího muže
Všechny tyto události změnily i chápání dosavadních náboženských hodnot. Hlavní náboženskou autoritou se stal „bůh“ Makemake a jeho zosobněním mořský pták (nejdříve albatros, později mořská vlaštovka) přilétající každoročně z pradávné vlasti Hiva. To postupně vedlo k vytvoření kultu ptačího muže, tangata manu, který částečně pomohl zklidnit válečné poměry na ostrově. Politickým vůdcem ostrova se na jeden rok stával vůdce klanu, který zvítězil v soutěži o ptačího muže. Je pozoruhodné, že místo války rozhodoval sport.
Obřad ptačího muže měl své kultovní centrum v areálu Orongo na jižním svahu kráteru sopky Rano Kau, který dnes tvoří hlavně kamenné domy a petroglyfy znázorňující ptačího muže. Na tři malé nedaleké ostrůvky přilétaly vždy v září k hnízdění mořské vlaštovky, manetara, aby zde snesly vejce. Ta byla pro ostrovany po celá staletí hlavním zdrojem bílkovin, ale nyní i symbolem boha Makemake. Každoroční soutěže o ptačího muže se mohl zúčastnit každý z vůdců jednotlivých klanů, a to buď osobně, nebo častěji v zastoupení. Úkolem závodníků bylo dostat ze z Oronga pomocí malého rákosového člunu přes 2 km širokou mořskou úžinu na ostrůvek Motu Nui, tam najít vejce, ao’, neporušené je dopravit zpět na Orongo a tam je vložit do ruky vůdci svého klanu. Ten se stal na celý rok ptačím mužem a politickým vládcem ostrova. Kdo viděl třistametrové strmé srázy Rano Kau, obrovský příboj na skalách Motu Nui a tu tak typickou žraločí ploutev v úžině, pochopí, že v této soutěži šlo nejen o vejce, ale i o život.
Soutěž o ptačího muže začala někdy kolem roku 1750 a trvala až do roku 1866, kdy zanikla s příchodem prvních misionářů. Úplné zklidnění ostrova však nepřinesla, lokální válečné konflikty pokračovaly další století.

Španělé, Angličané, Francouzi a písmo rongo rongo
V roce 1770 připlul k ostrovu španělský kapitán Felipe Gonzáles de Haedo. Prohlásil ostrov majetkem španělského krále, nazval ho Ostrov krále Karla, nechal na vrcholu Poike vztyčit tři kříže a vypálit na oslavu salvy z mušket a lodních děl. O této události sepsali Španělé oficiální dokument, na který otiskli své dlaně namočené do inkoustu i tři nejstarší z přihlížejících domorodců. Celá návštěva proběhla bez jakéhokoli konfliktu, Španělé však zmiňují stopy po válečných zraněních na tělech mnoha domorodců, bezesporu následků nedávné ostrovní války.
Podle některých vědců inspiroval otisk dlaní na listinu vznik domorodého hieroglyfického písma, zvaného rongo rongo. Podporou této teorie jsou podobné analogie ze Severní Ameriky či jižní Afriky. Znalost písma byla záležitostí pouze omezené skupiny vyvolených, která zřejmě vymřela v 60. letech 19. století. Písmo bylo psáno na dřevených destičkách, kterých se do dnešní doby zachovalo na celém světě pouze 25, žádná z nich však na Velikonočním ostrově. O vzniku písma existuje řada dalších teorií, ale nesporným faktem zůstává, že rongo rongo je jediným známým příkladem vzniku písma v oblasti Pacifiku.
V roce 1774 zavítal na ostrov slavný mořeplavec James Cook a byl přijat přátelsky. Zaznamenal stopy nedávného válečného konfliktu, poražené sochy, ale i tendenci ostrovanů ukrást námořníkům vše, co se jim líbilo, především klobouky. Podle Cooka byl ostrov příliš nevýznamný a opuštěný, než aby o něj usilovala kterákoli evropská námořní mocnost.
O jedenáct let později, v r. 1785, dorazil na ostrov francouzský mořeplavec La Pérouse a strávil tam pouze jeden den. I on si všiml známek destrukce, počet ostrovanů odhadl asi na 2000.

Kácení soch
Podle pozorování uvedených mořeplavců se v letech 1770 až 1774 muselo na ostrově něco tragického stát. Zatímco Španělé viděli pouze jednu padlou sochu, Cook i La Pérouse jich zaznamenali mnohem více. Ruský kapitán Lisjanskij viděl v r. 1804 stát ještě 20 moai. Francouzský admirál Dupetit-Thouars byl v r. 1838 asi poslední Evropan, který spatřil stojící moai.
Příčinou kácení soch byl zřejmě kult ptačího muže. Každý z vítězů se snažil eliminovat vše, co mu v náboženském povědomí ostrovanů mohlo konkurovat. Tím byla i mana, magická síla moai. A tak začaly padat sochy z ahu nepřátelských klanů. Ke ztrátě magické síly sochy nestačilo její svržení z ahu, sochu bylo třeba zničit. Jak vynalézaví byli ostrované při tvorbě a transportu soch, tak důmyslní byli i při jejich ničení. Před svržením sochy před ni přivalili větší kámen, který sloužil jako hypomochlion. Výsledkem bylo, že socha nespadla na vypouklé břicho, ale přímo na hlavu, která se odlomila z krku. Smutným příkladem takového ničení jsou dodnes ahu Vaihu a ahu Akahanga. Torza soch, odlomené hlavy, rozkutálená pukaa, skupina soch padlých v zákrytu působí na dnešního návštěvníka ostrova jako tragický kontrapunkt nedalekého nově zrekonstruovaného ahu Tongariki.

Druhá kolonizace
Po prvních slavných mořeplavcích začalo návštěvníků Velikonočního ostrova přibývat. S nimi se objevil výměnný obchod. Za potraviny, vodu a někdy i za poskytnutí svých žen dostávali domorodci od námořníků evropské zboží. Na zvýšenou frekvenci návštěv na ostrově měl vliv rozvoj velrybářství na začátku 19. století. Život na ostrově se tak do jisté míry stabilizoval, velké válečné konflikty byly minulostí, nikoli však lokální šarvátky.
V r. 1862 potkala ostrov tragédie, která zásadně změnila jeho dosavadní život. Zrušení otroctví v Peru vyvolalo nedostatek pracovních sil. Řešením bylo hledání nových v Polynésii a nevyhnulo se ani Velikonočnímu ostrovu. Během několika měsíců bylo do Peru odvlečeno 1400 domorodců, desítky dalších lidí byly zastřeleny přímo na ostrově. Po mnohých protestech u peruánské vlády a zejména u katolického biskupa z Tahiti se na ostrov vrátilo jen několik desítek ostrovanů. Většina zemřela v Peru, zbytek cestou zpět. Jeden z těch, kteří návrat přežili, zanesl na ostrov neštovice. Následná epidemie jej téměř vylidnila. Mezi těmi, kteří zemřeli, byli i znalci písma rongo rongo a většina starců, nositelů dávných tradic a legend ostrova. V lednu 1864 dorazil na ostrov první misionář. Následná christianizace přinesla konec kultu ptačího muže i ničení destiček rongo rongo. V této době dali domorodci ostrovu i nový název, Rapa Nui, doslova Velká končetina. V roce 1867 zemřel 13letý syn posledního ariki mau. Nejstarší královská linie v celé Polynésii definitivně skončila. Původní kultura Velikonočního ostrova se ocitla v troskách, vejce bylo nahrazeno křížem. V roce 1888 byl ostrov za tichého souhlasu Velké Británie připojen k Chile. Formální akt provedl kapitán Policarpo Toro, jehož jméno dnes nese hlavní třída v Hanga Roa. Pro malý zbytek původních obyvatel začala další neradostná kapitola jejich tisícileté existence.

Thor Heyerdahl a ti druzí
Od svého objevení vzbuzoval ostrov zájem návštěvníků a vědců. Prvním z nich byl Carl Friederich Behrens, účastník Roggeveenovy výpravy, který popsal svou návštěvu Velikonočního ostrova v knize vydané v roce 1737 v Lipsku. Pozorovatelé a malíři doprovázeli Cooka i La Pérouse, a právě jim vděčíme za řadu jedinečných informací.
Moderní vědecký zájem o Velikonoční ostrov začal v druhé polovině 19. století. Velký význam pro zaznamenání jeho tradic a legend měla návštěva anglické antropoložky Katherine Routledge, která tam připlula v roce 1914 a zůstala téměř celý rok.
V roce 1934 navštívila ostrov francouzsko-belgická expedice a s ní i švýcarský etnograf Alfred Métreaux, který později napsal, že zná jen několik míst v Pacifiku, z jejichž kultury zůstalo tak málo jako na Velikonočním ostrově. To se však mělo brzy začít měnit.
Zlom nastal v roce 1955, kdy na Velikonočním ostrově přistála norská archeologická expedice vedená Thorem Heyerdahlem. Mezinárodní tým, který sem tento „poslední z Vikingů“ přivezl, zahájil systematické vykopávky v Rano Raraku, Anakeně, na ahu Vinapu, Orongu i v tzv. Itiho příkopu. S pomocí domorodců pod vedením starosty Pedra Atana byla v Anakeně po více než sto letech opět vztyčena moai na ahu Ature Huki.
Velkým pomocníkem expedice se stal místní katolický kněz, bavorský rodák Sebastian Englert, který přišel na ostrov v roce 1935 a zůstal tam do konce života. Padre Sebastian byl nejen duchovní, ale i vědec amatér a vydal o Velikonočním ostrově několik významných knih. Zemřel v roce 1969 v New Orleansu, když sháněl peníze na záchranu kulturního dědictví ostrova. Byl pochován v těsné blízkosti kostela a jeho jméno dnes nese ostrovní muzeum.
Téměř šestiměsíční intenzivní práce norské expedice přinesla základní poznatky o historii ostrova, včetně radiokarbonové datace nálezů. Své zážitky zpopularizoval Heyerdahl v knize Aku Aku. Mimo jiné v ní vyjádřil názor, že k osídlení ostrova došlo ze dvou stran, z Jižní Ameriky a z Polynésie, a uváděl i důkazy. Většina jeho domněnek však byla vyvrácena. Jihoamerická migrace nebyla nikdy prokázána, testy DNA jasně ukazují na Markézy, loď vyrytá na břichu moai není incká, ale je domorodou reflexí na evropský trojstěžník, Itiho příkop, domnělý hrob dlouhouchých, je jen přírodní útvar, navíc označení dlouhouší a krátkouší nikdy neexistovalo, bledá pleť a rusé vlasy u některých obyvatelů ostrova jsou spíše genetickým příspěvkem holandských námořníků než potomků bájného Virakoči. Nicméně Heyerdahlův přínos pro další rozvoj ostrova byl zásadní. Díky jeho knize objevil západní svět Velikonoční ostrov podruhé. Heyerdahlovy názory vyprovokovaly intenzivní výzkum, jak bylo zmíněno v úvodu, a sám Heyerdahl se na ostrov po 31 letech vrátil. V roce 1986 s sebou přivedl českého inženýra Pavla Pavla, který tam v praxi vyzkoušel svou teorii o transportu soch.
Jednomu z členů první norské expedice, americkému archeologovi Williamu T. Mulloyovi se Rapa Nui stal osudem. Opakovaně se tam vracel, pokračoval ve vykopávkách, sháněl peníze na další výzkumy. Vedl i sociální kampaň mezi domorodci za jejich historické sebeuvědomění. V roce 1960 řídil rekonstrukci ahu Akivi, první svého druhu na ostrově. Bohužel ve stejném roce vlna cunami vzniklá po zemětřesení v Chile poničila ahu Tongariki a vrhla obrovské moai o 100 metrů do vnitrozemí. Mulloy se zasloužil nejen o rekonstrukci Oronga, ale i areálu Tahai, kde po jeho smrti v roce 1978 byla uložena urna s jeho popelem. Vychoval pro Rapa Nui další generaci archeologů, mezi nimi Sergia Rapu, pozdějšího prvního domorodého guvernéra ostrova. On a Sonia Haoa vedli v roce 1978 rekonstrukci ahu Nau Nau, majestátní ahu Tongariki bylo rekonstruováno v letech 1992 až 2002.
Epilog
Po staletích bojů, vraždění, destrukcí a zmatků prožívá Rapa Nui na začátku 21. století renesanci. Za jeho historickým dědictvím přichází stále více návštěvníků, roku 1991 jich bylo 6000, v roce 2004 už 20 000. Hledání historické identity domorodců pokračuje, sílí boj za autonomii ostrova, někteří radikálové chtějí úplnou nezávislost. Jaká bude politická budoucnost ostrova, není zatím jasné. To, co však víme o jeho dosavadní historii, je fascinující i varující zároveň. Doufejme, že ekologická i následná lidská tragédie Pupku světa nebude osudem i jeho ostatních částí.

Autor je přednostou Ortopedicko-traumatologické kliniky 3. LF a FNKV