Blues pro bláznivou holku Pánové věčně skeptičtí a přezíraví kteří své smutky vážete do kytek a znáte už život nazpaměť jako verše svých kultivovaných přátel upozorňuji vás tohleto není přípitek na vaše zdraví Pasáci poezie Koštéři metafor To není pro vás to co tu dávám do placu To je jen pro skutečné lidi které jsem poznal budu teď chvíli dělat paňácu Toto jsou verše pro dělníka Petra který mne naučil dělat s lopatou a dělit se o chleba a cigarety Pro dědu socana ani v smrti nebyl bohabojný Na památku mé tety která sedm let od rána do rána čekala až se ten její vrátí z vojny Pro muže z Ukrajiny, který prohlásil že války už nemusejí být Pro jednu bláznivou holku kvůli které jsem se naučil hrát jazz toulat se po nocích nebýt spokojený nemít klid Pro betonáře Albertýna Vidím ho jako dnes říká „Nikdy nespi s holkou kterou nemáš rád“ Pro mistra z rybárny - poznal Paříž Josephinu Bakerovou a hlad Pro Miles Davise pro ten večer kdy jsem poprvé uslyšel trubku plnou vzlyků Pro prodavače červených a žlutých limonád v kiosku na Perštýně Pro krásnou ženu která strávila své mládí v Ravensbrücku pro její předčasné vrásky Pro jednoho malíře jeho šašky a krasojezdkyně v černém flóru Pro dělníky kteří dláždili ulici mé lásky Pro slepého kamelota Večerní Prahy v pasáži Světozoru Pro holky tančící charleston ve sklepě pod Národní třídou Pro párkaře Karla a jeho ruku hnijící někde u Madridu Pro Modiglianiho Parkera - oba umřeli v bídě Pro vousatého Fidela který řekl: „Demokracie - to je rozdat zbraně lidu“ pro rudoarmějce zabitého u nás 10. května tisíc devět set čtyřicet pět pro tu dívku s plavým copem která se nevrátí z takové dálky pro všechny kdo ve svých rukou nesou tento krásný ztřeštěný a jediný svět a pomáhají mu kupředu přes klatby papežů a sliny velkozlodějů přes všechny strejčkovské demokracie mory a války Poprvé jsem viděl jeho jméno na lektorském posudku na mé básničky, snad z redakce Tváře. Později jsme se setkávali v Domě pionýrů a mládeže v Karlíně, kde jsme krátký čas vydávali Divoké víno. Pak někdo přinesl do redakce jeho fotografii se zprávou, že Vašek Hrabě umřel. Otrávil se plynem. Jedna ze stovek nešťastných náhod plynového topení. Upravoval jsem tehdy DV, pamatuji si dodnes Václavovu fotografii v uniformě a datum, které jsem umístil mezi dvě linky s hvězdičkou a křížkem. Postupně jsme otiskli v Divokém víně celou literární pozůstalost Václava Hraběte. Jeho popularita se v šedesátých letech raketově šířila. Když Mirek Kovářík a později MF vydali tenký svazek jeho básniček, obracel knihkupec Vráťa Ebr ve výloze každý den jednu stránku a lidé si opisovali jeho verše. Byly to verše milostné, ale jiné, než jaké nabízeli renomovaní básníci. V Americe, ale i u nás byla populární vlna „beat generation“ a Václav Hrabě byl ryzím, českým, nikým nepřekonaným bítníkem. Snad to byl důvod, který jsem ale nikdy nepochopil, proč byl autor Václav Hrabě v nemilosti u oficiální kritiky, ba i u kritiky mladé, ale samozřejmě politicky loajální. Tato klatba básníka, který se dožil pouhých 25 let a který byl hanlivě označován za sebevraha a příznivce americké hudby, jeho dílu, jak se někdy stává, jenom pomohla. Stal se hvězdou víc než jedné generace a zhodnotil tak svůj trýznivě krátký osud. Kdyby se Václav Hrabě dožil dnešních dnů, je docela dobře možné, že jeho verše, tak zuřivě napadané tehdejším režimem, by některé intelektuální samozvance provokovaly k obvinění ze skrytého komunistického zakuklenství a jeho dílo by opět propadlo sítem. Petr Cincibuch
|