Bude se už napořád o něm mluvit a psát jako o mladíkovi s uhrančivým pohledem vizionáře, o chlapíkovi, jenž viděl život kolem sebe skrze brýle nadšeného umělce novátora. Mluvil i psal o umění spoře, věcně a zaujatě, hledaje odpovědi dosud nikým nezodpovězené. O zákonech skladby obrazu, přísné barevnosti, která podpoří jeho hloubku a pomůže odtajnit jen lehce naznačené. Jeho jadrná slova připomínají kameny pevnosti, za jejímiž zdmi se řadí vojsko do trojstupu. Jen vyrazit do pole.

Po stopách malíře
Kraj kolem Hradce Králové je rovina, kde se Labe stává dospělou řekou a poněkud zleniví. Řídké remízky zeleně se stydí za to, že nemohou pro krajinu udělat více, a rozplakaly by se při porovnání s krásou ponuré Bretaně či rozverným Cote d’Azur. Zadumaná polabská krajina spíš dychtivě čeká na oráče a rozsévače. Je přece nadmíru úrodná.
Autem po silnici E 67 od Hradce na Prahu se dá lehce přehlédnout skromný ukazatel směru Vlčkovice 1 km. Taková malá modrá cedulka, a jak dovede otočit volantem. Odbočil jsem na Vlčkovice a věru nečekal žádné velkoměsto. Ostatně cožpak velké město by se mohlo jmenovat Vlčkovice? Takové jméno mu po vlcích dali, aby se velkoměstem nikdy stát nemohlo! Tady se v roce 1884 český malíř Bohumil Kubišta narodil.
U nás v Čechách se dostává sluchu a obdivu k dílu významných osobností většinou až po jejich smrti, a to ne vždy v celé šíři jejich zásluh. Tak se dělo dlouho i Kubištovi, malíři, který byl u otevírání oken do Evropy. Ta díky Paříži rozkvetla a sklízela, zatímco v České kotlině se o jejich plodech úporně pochybovalo a zdály se být nepoživatelnými.
Přelom devatenáctého a dvacátého století přinesl rozhodný předěl v chápání umělecké tvorby a její objevené volnosti. Mladí čeští umělci, přitahováni a poučeni Paříží, s nadšením typickým pro jejich mládí přinesli do Prahy na svých paletách i v dlaních vše, co viděli, vše, co se naučili, a vše, co cítili. Začal zápas o novou povahu umělecké tvorby. Byl odpálen start s dalekým cílem moderního maratonského běhu přes neosetá pole umění.
A tak, dotýkaje se opatrně bříšky prstů tištěného, co bylo vydáno o jeho krátkém životě, chtěl bych vyhmátnout ta místa, která dala základ vrstvení Kubištovy touhy stát se malířem.

Nechtěný, ale milovaný
Jeho narození bylo jistě doprovázeno jízlivostmi sousedek i nezbytnými úšklebky nad kolébkou. Dceři hospodáře Václava Kubišty se totiž narodil nemanželský syn. Dnes je společnost nepoměrně tolerantnější ke svobodné matce, než byla před sto lety. Kubištova rodina utajovala celá desetiletí jméno otce. Dnes je známé a nikdo se nad ním nepozastavuje. Jeho církevní úřad mu nedovolil se ženit a k synovi se přihlásit. Matka zajistila synovi, vedle Bohu milého jména, dobré rodinné zázemí u dědečka, než se vdala za sedláka Františka Stejskala do Zdechovic poblíž Nového Bydžova.
Chlapec po matce zdědil pevné rysy tváře a cílevědomost a zřejmě po otci smysl pro řád a touhu po vzdělání. Malý Bohumil lehce vycítil svou neobvyklou pozici v rodině, a nebylo by divu, kdyby se hlouběji nezapsala do jeho povahy. Byl to štíhlý pohledný kluk. Nevyhledával radovánky kamarádů. Čas strávený nad papírem s tužkou v ruce se mu nezdál ztracený. Kreslil rád a tím se snad od kamarádů odlišoval.
Jeho záliby si nejdříve všimli učitelé. Přemluvili matku i děda, který měl vnuka nesmírně rád, aby Bohumil navštěvoval hradecké gymnázium. Věřili, že v prostředí gymnázia bude mít více času na kreslení a jeho výsledky pak mohou posuzovat odborníci. Student ale zůstal uzavřeným i mezi veselými spolužáky, jako by soustředěně a skoro bolestně stavěl cihlu k cihle svého snu o malování.

Praha, nebo Paříž?
Když se osobní vlak od Hradce Králové pomalu sunul podél žižkovských pavlačových činžáků, takže z okének bylo málem vidět do talířů Žižkovanů, Kubištu radostí zamrazilo. Praha! Budu se jí líbit? Co mě tu očekává? Vezme mě to mraveniště vůbec na vědomí? Vlak se skřípěním brzd zastavil. Nádraží Františka Josefa - Franz Josef Bahnhof!
Praha byla ten den šedivá a mokrá. Pršelo. Metaři, kteří měli za úkol velké město čistit od kobylinců a povšechného smetí, se schovávali před deštěm, přikrčeni pod stříškou trafiky před nádražím, a po očku hodnotili cestující. Kubišta si stáhl černý široký klobouk do čela a rázně vykročil k Václavskému náměstí.
Má za sebou hradecké gymnázium, umí kreslit a touží poznávat. Prošel mírně předkloněn kolem zkřehlého kamelota, který se ani nepokusil vykřičet černému pánovi lákadla svého tisku. Vystihl, že tento chodec má úplně jiné starosti a zájmy, než aby listoval ranními novinami. Kameloti to poznají na první pohled a na dálku.
Jaká vlastně byla Praha, když do ní na počátku dvacátého století mladý Kubišta přijel? Byla samozřejmě jiná, než když jsem do ní přijel já o padesát let později. Stejným vlakem, s kufrem plným nadějí a jednou čistou košilí navíc, černým rolákem od maminky, vonícím ještě novotou, třemi páry ponožek a několika kapesníky. Praha přelomu století se rozpačitě ohlížela po příbězích prožitých a s očima rozšířenýma očekávala, co bude dál. Hleděla dvojjazyčně, objímajíc ve svých zdech Němce, Čechy a židy. Na třetiny rozdělená, tvářila se přesto snášenlivě. Měla již české divadlo, mladočechy i staročechy, takže bylo dost a dost důvodů k hašteření. Český venkov se k ní choval jako k matce, ona sama v neděli ráda mluvila německy, slušelo se to. Hltala novinky o profesoru Masarykovi, uznávala Palackého a chodila se dívat, jak pokračuje panu sochaři Suchardovi stavba pomníku v Emauzích.
Karetní hru v umění však držela v rukou Paříž. Rozdávala karty, jako by jich měla přebytek. Stala se kolébkou nového myšlení a umělci z celé Evropy ji oslavovali, sletujíce se k ní jako okřídlení k rozsvícené lampě nad stolem evropské kultury. Praha proti Paříži byla jen provinční obec s jistým vkusem malého města, vyčkávala zprávy z pařížských bojišť, ateliérů a salonů. Ostatně Mekka umělců nebyla zase tak nedostupná. Stačilo si koupit na peroně lístek a nasednout do rychlíku.

Já barva, já jsem obraz
Škoda, že my už nikdy nemůžeme prožít obdivuhodnou atmosféru pařížských tančíren a kabaretů, o kterých nás informují obrazy a kresby Toulouse-Lotreka, vnímat křik kolem malířů, kteří „nezodpovědně“ rozkládali světlo a malovali své imprese, obdivujíce přírodu, jevící se jim jinou ráno a jinou v podvečer. Tu velebenou Paříž, po jejíchž boulevardech vlekli mladí malíři svá objevná plátna na zádech, aby je v šeru hospůdky ukázali svým druhům, protože měli aspoň přibližně stejný názor na to, jak má vypadat dnešní obraz.
Paříž té doby byl vroucí kotel. Vařila se v něm mezinárodně ochucená polévka, jejíž omamnou chuť se učili uznávat zatím jen zasvěcení. Je potěšující, že jedni z koštérů byli i malíři a sochaři z Čech. Jaká to byla doba, kdy se osvobodila barva a jala se mluvit sama za sebe. Já barva, já jsem obraz.
Škoda, že my dnes jezdíme do Paříže už jen jako zvědaví, kteří skulinkou v plotě šmírují, jaká Paříž asi byla. Koupíme si vstupenku a spolu se stovkami polobotek turistů šlapeme po šapitó, kde už klaun nikoho nerozesměje.
Ne tak tehdejší mladí malíři, studenti panensky rozechvělí v očekávání příchodu Spasitele. A přece! Stala se jím výstava norského malíře Eduarda Muncha uspořádaná v roce 1905 v provizorním mánesáckém pavilonu /byl postaven narychlo pro návštěvu Rodinovu a jeho soch/. Ta výstava byla ukazatelem směru té části malířské obce, která byla nespokojena s pražským dusnem. Přitakali malíři, který se ponořil hlouběji, než bylo v naší zemi doposud zvykem...
Neklidný, nespokojený Kubišta po roce studia opustil Uměleckoprůmyslovou školu a přešel na Akademii. Tam ho Munchova výstava zastihla. Byl jí lapen a ochoten se o norského malíře poprat, vehementně hájil a vysvětlovat Munchova plátna. Jednoho posměváčka vynesl z posluchárny a varoval ho před návratem. Nejmenovaný student se snad proto brzy stal Kubištovým spojencem a obdivovatelem.

Obraz vede k zamyšlení
Můžeme tušit, že výstava norského, dosud u nás neznámého malíře nebyla v Praze přijata nadšeně a jednomyslně širší veřejností. Vždyť doslova vtrhla do poklidného a trochu ustrašeného města, kde po chodnících ještě vartovali rakouští policajti s kohoutími péry za kloboukem. Však objevil se někdo, kdo odkryl možnosti dušezpytné malby a dovolil si tvrdit, že obraz nemusí sloužit jen výzdobě přijímacích pokojů nebo ložnic, ale že může vypovídat právě tak jako hudební opus, kniha nebo vědecký předpoklad, že umí vypovídat o skrytém procesu duše a jejích trápeních, že obraz nemusí viset na zdi pro pastvu očí, ale že vede k zamyšlení. Díky Munchovi malba našla nový rozměr. Zamýšlela se a začala být drásavě osobní. Nohy po kotníky v písku, slyšíme volání širého oceánu, cítíme touhu objevovat...
Studentská poslušnost byla ta tam. Praha nedala Kubištovi to, co od ní očekával. Ani dát nemohla. Sama ještě vězela v područí cizí monarchie a jen skrytě mohla toužit stát se evropským velkoměstem.
Bohumil odešel i z Akademie, když se nepohodl s profesorem Bukovacem, a po jednoroční vojenské službě se rozhodl cestovat. Jeho strýc František ho v jeho počínání skromně podporoval. Od rodiny nemohl očekávat dohromady nic. Ani si nebyl jist, zda jeho obrazům přejí. Nebyl však se svými názory na umění osamocen. Emil Filla, Jan Zrzavý, Otakar Španiel, bratří Čapkové mu byli silnou oporou. S nimi se stýkal, přel, vystavoval i cestoval. Paříž, Florencie, Berlín.
Je to už moc dávno. Portrétoval jsem malíře Jana Zrzavého a měl tak příležitost mu položit pár otázek. Naše povídání se brzo stočilo na jeho oblíbené malíře, básníky, vrstevníky. Zcela otevřeně a s jistou dávkou tvrdohlavosti, u Zrzavého příznačnou, se na mne skoro utrhl, že největším malířem jejich generace byl Bohumil Kubišta. Přiznávám, že jsem byl překvapený. Bylo mi devětadvacet a školy nám tehdy dovedly utajit vše, co se týkalo českého umění mezi dvěma válkami. Některá jména se musela do školy pašovat, vyslovovala se jen potichu. Pojem kubismus, například, měl znít posměšně, protilidově a režimu nepřátelsky. Straničtí dealeři omamných společenských jedů šířili své pravdy, aniž by věděli, o čem je řeč. Myslím si, že v jistých společenských kruzích se na jejich vytrubování slyší dodnes.
Jan Zrzavý byl sdílnější od okamžiku, kdy jsem se dožadoval dalších podrobností o Kubištovi:
„Byl to rozený vůdce. Měl to v hlavě srovnané jako nikdo z nás. Nechtěl napodobovat, kopírovat, chtěl všemu o malování přijít na kloub vlastní cestou poznání. Měl ve tváři jistou selskou tvrdohlavost, ale noblesní chování. Těžko získával přátele. Ovšem jeho život byl, jak jistě víte, krátký. Veliká škoda, že tu s námi nezůstal déle. Držel by jistě v ruce bojový prapor české moderní malby.“
Potud Kubištův vrstevník malíř Zrzavý, který považoval za velkou čest být jeho přítelem, spolubojovníkem a svědkem jeho uměleckého i životního zápasu.

Když mlčí múzy
Kubišta si také sáhl na sochařství. Zanechal po sobě hlavu ženy z istrijského mramoru. Znám dobře ten kámen. Po druhé světové válce jsme v hořické škole doplňovali kamenné detaily rozstřílené Staroměstské radnice včetně Anděla nad Orlojem. Je to trvale bílý kámen, nedělá se v něm snadno. Nepravidelně se štípe, láme se v ostrých hranách, ostrých jako sklo. Myslím si, že výjimečná hlava vznikla z kusu mramoru, který mohl důstojník Kubišta nalézt na pobřeží, a puzen činorodostí nudícího se umělce v uniformě, vysekal od kameníků vypůjčenými dláty onu hlavu. Vypadá dobře, drží se tehdy platných pravidel. Je tvrdohlavá.
O něco později, psal se rok 1915, Kubišta nastoupil jako důstojník k námořnímu dělostřelectvu. Z jeho rozkazu byla potopena francouzská ponorka v istrijské Pule. Přátelé doma mu nemohli odpustit. Jenže Kubišta byl velitel se vším všudy a jeho zodpovědnost mu velela: Pal!
Mlčely múzy, hovořila děla. Jedno z nich vystřelilo do Kubištova svědomí.
Nebylo mu dopřáno za své ideály v nově se formující společnosti zabojovat. Zemřel 27. listopadu 1918 ve Vojenské nemocnici na Karlově náměstí v Praze na španělskou chřipku. Patrně poslední, kdo s ním mluvil o malování, byl Jan Zrzavý.
Než jsem tehdy při skicování jeho portrétu od Zrzavého odcházel, řekl mi na cestu pár slov, která mi dlouho zněla v uších: „Hodně jsme si psali. Jeho úvahy nebyly povrchní, přírodu chápal jako zjevení či zázrak. Byl hloubavý, promýšlel kubismus jako novou možnost hlubšího projevu umělce. Toužil svými obrazy vypovídat o světě.“

Obsáhnout život...
Při průjezdu Hradcem Králové před několika dny jsem při obvodové zdi hřbitova v Kuklenách vyhledal Kubištův hrob. Je to práce sochaře Františka Bílka. Už sama skutečnost, že se právě on ujal řešení hrobu, svědčí o tom, co Kubišta znamenal pro svou generaci a co se od něho očekávalo. Smrt je vždy neúprosná, tady byla navíc nečekaná a o to krutější.
Postál jsem před dílem a luštil zašlý secesní epitaf: ,,Obsáhnout život silným tahem.“ Nízký reliéf s náznakem podoby malířovy. Postava rázně přeškrtává zbývající plochu stély dvěma čarami kříže.
Když v osmnáctém roce minulého století kladli na tom místě do země rakev, světlý pískovec jistě zářil. Novotou, nebo výzvou?